Smutek nad Respektem

V historii české publicity lze najít zářné příklady vysoce kvalitního demokratického žurnalismu. Karel Havlíček Borovský a Ferdinand Peroutka jsou první na seznamu, ale ani zdaleka nejsou sami. Česká publicistika i v dobách, kdy se svobodnému projevu nedařilo, dokázala vyprodukovat novináře skutečně bez „bázně a hany“. Na tyto tradice navázal i Týdeník Respekt, který začal vycházet pod názvem „Informační servis“ čtyři dni po 17. listopadu 1989. Vycházel z personální základny samizdatových kulturních časopisů Sport a Revolver Revue. První číslo „Respektu“ pak na Informační servis navázalo v březnu 1990. Velice rychle se stal a až do dnešní doby zůstal tím nejlepším politicko – kulturním týdeníkem na trhu českého žurnalismu. Za svou existenci získal týdeník či jeho redaktoři řadu ocenění, časopis však čelil i řadě žalob, zejména od politiků.
Současně ale čelil i tlaku trhu. Respekt loni hospodařil se ztrátou 3,7 milionu korun, což ve srovnání s rokem 2004 představuje snížení ztráty zhruba o čtvrt milionu korun. Podle dostupných údajů tak vydavatel Respektu hospodařil se ztrátou čtyři roky po sobě.
První hrozivé mraky se nad Respektem začaly objevovat, když do vydavatelství přišel ředitel pro strategii Respektu M. Čermák s cílem zavést změny a nalákat čtenáře i inzerci. V červnu t.r. pak oznámil, že podnikatel Z. Bakala se dohodl na finančním vstupu do časopisu Respekt.
Vydavatelem Respektu je společnost R-Presse, jehož většinovým majitelem je senátor Karel Schwarzenberg. Cílem by podle dohody K. Schwarzenberga a Z. Bakaly mělo být převedení majetkových vkladů hlavních akcionářů na speciálně zřízenou neziskovou organizaci, která by zajistila časopisu potřebnou nezávislost a zároveň garantovala, že generovaný zisk bude investován zpět do časopisu. Milionář Z. Bakala již dříve uvedl, že jeho snahou není jakkoli ovlivňovat chod časopisu, tím méně jeho obsah.
22. září značná část redakce Respektu rezignovala, protože údajně o některých změnách nevěděla. "Výpověď z redakce dali kromě jednoho řadového člena všichni. Nedal ji šéfredaktor M Švehla, který ji nedal proto, že je zavázán k jednání s majiteli," uvedl zástupce šéfredaktora J. Spurný. Podotkl, že podle něj se nedá pracovat v redakci, která je řízena minimálně dvoukolejně, a navíc v redakci, v níž má od 1. ledna vzniknout nová modernizovaná verze Respektu. "Dokonce ani já jako člen vedení redakce dodnes nevím, jaká ta verze bude. Informace se mi dostaly jen v náznacích," řekl zástupce šéfredaktora J. Spurný, který je i členem dozorčí rady R-Presse a zástupcem menšinového akcionáře firmy, společnosti RPK.
"Přesně tomu nerozumím. O změnách, které jsem připravoval, jsem od začátku říkal, že budou dělány tak, aby byla maximálně zachována kontinuita autorská i čtenářská," uvedl M. Čermák. Kromě majetkových změn ve vydavatelství čekají změny i samotný týdeník – mimo „rozšíření obsahu“ by měl Respekt od počátku příštího roku přejít na obvyklý magazínový formát a opustit svůj současný novinový.
V Respektu č. 39 šéfredaktor Marek Švehla napsal: „Dovolte mi první krátké vysvětlení: téměř všichni redaktoři podali včera výpověď. Stručně řečeno, důvodem je ztráta důvěry ve změny, které se dnes v Respektu připravují v režii nového ředitele pro strategii Miloše Čermáka. ... Vše je opravdu otázkou důvěry či nedůvěry k chystaným změnám a jak jsem již napsal, u redaktorů teď převážilo to druhé. Ty změny se přitom nedají zhustit na chystaný nový vzhled časopisu a výčet rubrik v něm. Jde o obsah, úroveň žurnalistiky, různá manažérská rozhodnutí atd.“
Budoucnost Respektu je v tuto chvíli tedy „ve hvězdách“.
Na osobní notu musím napsat, že dění kolem Respektu mě skutečně naplňuje smutkem. Od samého jeho vzniku jsem byl jeho předplatitelem a čtenářem a mnohdy jsem žehral, že takový týdeník tady v Austrálii nemáme. Vždy jsem věřil, že žurnalismus zejména v demokracii má být především služba občanům, nikoliv „entertainment“ Komercionalizace žurnalistiky je někdy více zničující než cenzura.
Konec konců, nedávné změny v pořadu „Sunday“ na Chanell Nine je jen dalším příkladem zničení nepochybně nejkvalitnějšího zpravodajského televizního pořadu v australské televizi.
26. září napsal v Lidových novinách český televizní producent J. Horák komentář, který by stál za ocitování celý. Zde jen jeho podstatné části:
„Týdeník Respekt právě umírá a jeho zánik může způsobit českému společenskému a intelektuálnímu prostředí nedozírné škody.
Z tržního pohledu se jedná o běžnou personální výměnu. Nový majitel týdeníku Respekt, finančník Zdeněk Bakala, chce zvýšit ziskovost svého časopisu, který byl doposud ve ztrátě. Za tím účelem najal jako poradce pro strategii novináře Miloše Čermáka. Miloš Čermák vypracoval návrh na grafické i obsahové změny časopisu a z pozice „majitelova muže“ začal vyhledávat nové redaktory, kteří by nahradili část zaměstnanců redakce. Výsledkem této nové strategie je, že 90 procent redaktorů Respektu dalo výpověď. Pokud někdo Čermáka nezastaví, na konci jeho úsilí může být ledacos -rozhodně to ale už nebude Respekt.
.....
Hrozí, že se v rámci jeho nové strategie z Respektu stane celobarevný kříženec mezi Týdnem, Reflexem a Mladou frontou Plus. Nejenže nezíská nové čtenáře, ale naprosto znechutí ty stávající.
.....
Respekt je jedním z mála českých časopisů, který je možno přečíst od začátku do konce a nenajdete v něm takřka žádnou hlušinu. Články i titulky mají vysokou literární hodnotu. Pro inteligentního čtenáře představuje skutečnou lahůdku - na rozdíl od většiny deníků a časopisů, které obsahují spoustu povrchních a plytkých informací, po kterých vás jedině bolí oči.
K radikálnímu rozšíření obsahu je proto třeba dojít v souladu s těmi, kdo linii časopisu tvoří -tedy s editorem Lamperem, šéfredaktorem Švehlou a dalšími klíčovými lidmi v redakci. Jiným způsobem se totiž Respekt může snadno zaplnit stylem, který Čermák provozoval ve svých sloupcích – spoustou banalit opsaných ze zahraničního tisků, bezobsažných „střípků“ a pojmů/dojmů bez hlubší analýzy a myšlenky.
.....
V naší zemi je nemnoho lidí, kteří si mohou dovolit vydržovat Respekt bez ohledu na jeho ziskovost. Podíl inteligentních čtenářů na trhu je malý, navíc provozovat časopis, jako je Respekt, vyžaduje větší náklady a úsilí než slepit další bulvár pro „sebevědomé ženy ve věku od 24 do 49 let“. Průměrná česká mentální a intelektuální úroveň je ale prostě stále bídná (nutno dodat, že nejen v Čechách – pozn. a.n.).
.....
Lidé, kterým tato společnost dala možnost vydělat velké majetky - jako je Karel Schwarzenberg, Zdeněk Bakala nebo Václav Havel – by měli vůči ní projevit zodpovědnost.“

Snad mohu dodat, že poslední věta není tak zcela bez podstaty. Dá se ovšem namítnout, že z cizí kapsy se snadno rozdává. Řešení by snad mohlo být především ve vzdělání čtenářů. Řešení které již tolikrát zklamalo.
Takže nevím. Zbývá mi jen dodat, snad vyjednávání šéfredaktora M.Švehly přinese výsledek méně katastrofický než zatím zdá být.

Vážená pani Moudrá

Administrátor webové stránky Sokol Melbourne inc. mi předal následující email, který jsem s díky přijal.

From: "Dana Moudra" <kamoska.s@hotmail.com>Subject: Predat prosim p.Nebeskemu, jelikoz se posta neda vlozit na jeho webside.
Date: Wed, 20 Sep 2006 08:33:26 +1030

Ta tvoje webside je hrozne nedokonala, tak si z nas nedelej legraci a bud profik, jak to o sobe porad prohlasujes.

Vážená pani Moudrá,
velice lituji, ale nejsem si vědom, že jsme byli vzájemně představeni a tak také nevím, od kdy si tykáme. Pokud ovšem píšete pod svým jménem.
Úvodem Vás mohu ujistit, že pro „hroznou nedokonalost“ mojí „webside“ je snadné vysvětlení – není „webside“, ale „blog“. Jsem si jist, že některý z Vašich technicky zdatných přátel Vám bude moci rozdíl vysvětlit.
Osobně technicky zdatný nejsem a tak spokojeně používám „templet“ dodaný blogovým hostem. Vyslovuji jednoduché osobní názory a tak jednoduchá grafická úprava mi zcela vyhovuje. Inteligentní čtenář také zcela jistě pozná, zda a kdy si dělám legraci. Ostatně, legrace je kořením života.
Musím opět a znovu, jako již několikrát v minulosti prohlásit, že „profik“ nejsem. Bohužel, ve svém idealismu jsem vždy dopisoval do časopisů, které honoráře nevyplácely. A není to tím, že bych za své psaní peníze z principu odmítal. Vždy jsem ale byl a jsem korespondent-amatér.
Tak jako na jedné straně mám zájem o konfrontaci svých názorů s názory jiných, na straně druhé mám pramalý zájem o osobní polemiky. Váš email za konfrontaci s mými názory se považovat skutečně nedá. Tímto svým dopisem dělám výjimku – a to jen proto, protože jste tak přátelská a pro své oslovení jste použila druhé osoby jednotného čísla.
A již úplně nakonec, svůj komentář k mým názorům můžete připojit pod konec tohoto a každého jiného vstupu na této stránce. Je tam napsáno „COMMENTS“, což přeloženo do češtiny znamená „komentář“ Nejsem si jist, zda to pro Vás nemám přejmenovat na slovo „pošta“.
Dovolil jsem si tam Vaši „poštu“ umístit sám. Jen to chvíli potrvá, než se to tu objeví.
Jinak Vám za Vaše osobní napadení vřele děkuji.
Aleš Nebeský

Vládní „poločas“

Nová vláda po čtyřech týdnech vládnutí musí předstoupit před parlament, který ji podle všech předpovědí pravděpodobně důvěru nevysloví. Počty jsou stále stejné 100:100. Pokud se nestane něco nepředvídatelného.
Vláda tedy vládne již dva týdny jako by tam byla na plné volební období a kolem tří ministerstev – zahraničí, vnitra a zdravotnictví – je rušno.

(Za připomenutí snad stojí, že i když politický systém v České republice je parlamentní demokracie, k řadě kroků vláda nepotřebuje souhlas parlamentu. Zásadní změny sice kabinet může provádět jen prostřednictvím zákonů, smí však přijímat i řadu rozhodnutí, ke kterým souhlas parlamentu nepotřebuje. Ministři mohou například vydávat různé vyhlášky a výrazné pravomoci má vláda v personální oblasti. Kromě obsazení funkcí na jednotlivých ministerstvech jmenuje také šéfy ústředních orgánů státní správy. Vláda může jmenovat a odvolat také ředitele Bezpečnostní a informační služby, nejvyššího státního zástupce či policejního prezidenta.)

Poslední z nových ministrů se ujal svého úřadu ministr zahraničí A.Vondra. Nový šéf diplomacie převzal funkci v přátelské atmosféře – přítomen byl dokonce i jeho předchůdce C.Svoboda (KDU-ČSL). Jeho nastoupení ale současně provázel konflikt s expremiérem J.Paroubkem, ohledně americké vojenské základny v republice.
Min. předseda M.Topolánek při uvádění ministra do úřadu prohlásil, že C.Svoboda i A.Vondra představují v polistopadové zahraniční politice Česka kontinuitu a dodal: „Myslím, že nejde o předání nepřátelské, ale přátelské.“
Podle nového šéfa české diplomacie by zahraniční politika měla být předvídatelná a realistická. Velikost a síla České republiky podle Vondry nedovoluje na mezinárodním poli „poskakování ode zdi ke zdi“. Češi musí být naopak pro své spojence čitelnými partnery.
Chce také pokračovat v dosavadní politice rozvojové pomoci. Velmi důležité je podle něj působení v oblasti lidských práv. V rámci EU by podle Vondry měli Češi usilovat o důsledné naplnění těch zásad, ze kterých unie vychází – volného pohybu lidí, zboží, kapitálu a služeb.
Další ministr vyvolávající odpor u expremiéra J.Paroubka je nový ministr vnitra I.Langer. Ten hned po nástupu „zeštíhlil“ vedení vnitra – namísto dosavadních sedmi náměstků bude mít ministerstvo vnitra náměstky jen tři. Ministr I.Langer uvedl, že jeho noví náměstci nejsou politici, ale odborníci a jejich podřízení je dobře znají. Současně také naznačil, že na dalších významných postech jako je funkce policejního prezidenta a ředitele české zahraniční rozvědky, změny neplánuje. Ministr ale také připustil, že ředitele některých útvarů odvolá. "V tuto chvíli to nevylučuji, ale konkrétní jména vám teď nemůžu říct.".
Nový ministr hodlá také zlepšit pracovní podmínky zaměstnanců a chce rovněž stanovit strategii boje proti korupci, změnit styl práce, důsledně postihovat selhání a občanům zjednodušit jednání na úřadech.
Zadal také několik auditů - procesní, majetkový, ekonomický a právní. Mají podrobně zmapovat stav ministerstva. I.Langer také uvedl, že v nejbližších dnech by mělo být na ministerstvu připraveno řešení jak naložit s lidmi, kteří dříve působili v komunistické Státní bezpečnosti a ještě nyní v bezpečnostních silách pracují.
Nejhlučnější kontraverze vznikla kolem ministerstva zdravotnictví.
Nový ministr zdravotnictví T.Julínek po dvou dnech od uvedení do úřadu, vyzval přes média své tři náměstky k tomu, aby se mu ohlásili. Do té doby se s ním totiž nesetkali, prý mu nezvedají telefon a ani jinak s ním nekomunikují. Trojice náměstků, které jmenoval ministrův předchůdce a odpůrce D.Rath (ČSSD), si v den nástupu nového ministra vzala zdravotní či běžnou dovolenou.
Vedoucí tiskového oddělení ministerstva oznámil, že pokud náměstci nechtějí s T.Julínkem spolupracovat, nebude jim ministr v odchodu bránit.
„Je skandální a v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s povinnostmi vysokých státních úředníků, jestliže není možné náměstky ministra žádným způsobem kontaktovat,“ dodal tiskový mluvčí.
Do ostrého sporu se dostali bývalý a současný ministr zdravotnictví kvůli zákonu o neziskových nemocnicích. Ministr T.Julínek (ODS) svému předchůdci, nyní poslaneci D. Rathovi (ČSSD) vytkl, že zaměstnancům nemocnic hrozí kvůli němu snížení platů a vyhazov. Přitom každý z ministerských náměstků si má díky D.Rathovi přijít v dozorčích radách nemocnic na více než milion korun ročně. Exministr to odmítl a vyčetl T.Julínkovi, že usiluje o privatizaci všech nemocnic. Zdůraznil, že udělá vše pro to, aby se mu to nepodařilo.
Ministr hned pak oznámil, že již zrušil návrh příkazu na obsazení míst ve správních radách nemocnic, který jeho předchůdce připravil.
Zdravotnické odbory také požádali nového ministra, aby byl odsunout zákon o neziskových nemocnicích až na leden 2008. Do té doby bude podle nich dost času na jeho opravy.
Ministr zdravotnictví T.Julínek také provedl radikální personální řez ve správní a dozorčí radě Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Prosadil odvolání všech zástupců státu v těchto orgánech.

Mimo to se předseda ČSSD J.Paroubek rozzlobil na expředsedu ČSSD M.Zemana a nového ministra financí ODS V.Tlustého. Ti dva se tajně sešli v pondělí v Zemanově venkovském bytě na Vysočině. Své jednání se Zemanem zdůvodnil V.Tlustý tím, že prý nemá kvůli otevřené válce s J.Paroubkem v ČSSD partnera. Pro řešení hrozivého rozpočtového dluhu zděděného po ČSSD, nemohl nalézti žádného představitelem sociální demokracie. Proto navštívit Zemana, který sice už čtyři roky žije jako důchodce v ústraní, jeho názory ale členové ČSSD sledují stále velmi pozorně.
A Zeman, přestože předsedal a je členem znepřátelené strany, ministra financí přijal. Tlustý mu ukázal návrh rozpočtu, který připravil jeho předchůdce z ČSSD Bohuslav Sobotka a který podle ODS hrozí schodkem blížícím se 170 miliardám korun a o roky oddaluje přijetí eura v Česku.
„I Zeman souhlasil s tím, že některé operace měly za cíl jen uměle skrýt některé výdaje a snížit skutečný schodek. Je sice z opoziční strany, ale dokáže přiznat, že jedna a jedna jsou dvě,“ řekl pak ministr V.Tlustý.
Nabídl M.Zemanovi i účast ve skupině odborníků, která chce předlužené státní finance dát do pořádku. Expředseda ČSSD to sice odmítl, ale doporučil Tlustému dva experty z jeho strany – bývalého ministra průmyslu Jiřího Rusnoka a Jaroslava Ungermanna patřícího mezi hlavní stranické ekonomy sociální demokracie. J.Ungermann ministrovu nabídku odmítl, J.Rusnok ji přijal a vysloužil si tím výhružku J.Paroubka o vyloučení ze strany..
Optimistu by to mohlo přivést ku spekulaci, není-li to první náznak toho, že železné sevření v kterém drží sociálně demokratickou stranu J.Paroubek začíná povolovat.
Jako poznámka na konec – agentura Factum Invenio uveřejnila 18.9. výsledky průzkumu, který provedla v době od 7. do 13. září. V té době konaných volbách by ODS získala 36,3 procenta hlasů, ČSSD 32, KSČM 13,7, Strana zelených 7,3 a KDU-ČSL 6,5. Znamenalo by to, že původně sestavená koalice ODS, lidovců a zelených by měla parlamentní většinu.

Proč se cítím jako idiot

Po 24 hodinách od publikace a několika laskavých telefonických dotazech ohledně mého idiotství, mohu odpovědně prohlásit, že idiot jsem.

Doznání naleznete na stránce "chyby, pravdy, omyly" (link v pravém sloupci). Snad pomůže i těm, kteří to na rozdíl odemne o sobě nevědí (kdo ví, zda na to někdy příjdou).

„Překlenovací“ vláda

4. září prezident Václav Klaus na Pražském hradě jmenoval novou patnáctičlennou menšinovou vládu M.Topolánka (ODS), kterou tvoří devět občanských demokratů a šest nestraníků.
Tolik praví suchá zpráva. Vezmeme-li v úvahu, že se jmenování uskutečnilo až tři měsíce po sněmovních volbách a že ani teď není jisté, jak dlouho zůstanou ministři ve funkcích, není to zpráva která by – bohužel – slibovala do budoucnosti klidný vývoj politické situace.
"Jsem přesvědčen, že vláda v tomto složení bude zárukou pokračování našeho polistopadového demokratického vývoje," uvedl po jmenování prezident V.Klaus a projevil uspokojení nad tím, že nová vláda bude pokračovat v dosavadní zahraničně-politické orientaci země v rámci EU i transatlantického společenství.
Rozložení sil ve sněmovně získání důvěry poslanců pro novou vládu téměř vylučuje.
"Já bych chtěl, aby si jí zasloužila, aby to byla vláda důvěryhodná. Aby nastartovala některé kroky, která naše země po tolika letech nevládnutí potřebuje," uvedl s přehnanou nadějí nový ministerský předseda M.Topolánek.
Před sněmovnu se žádostí o důvěru bude muset předstoupit do třiceti dnů a pokud v klíčovém hlasování neuspěje, musí podat demisi. Vládnout pak bude až do doby, než prezident jmenuje nové ministry. Ústava ale neurčuje hlavě státu žádný termín, do kdy tak má učinit.
Samo vedení ODS považuje vládu za „překlenovací“ s tím, že dovede zemi k předčasným volbám na jaře příštího roku. Nasvědčuje tomu i výsledek ankety ČTK (s podivně formulovanými otázkami), kde 45.4% respondentů odpovědělo na otázku zda se jim „vláda líbí“ kladně, s "výměnou všech ministrů“ souhlasilo 46.9%, zda jich vyměnit jen většinu 5.3% a „půl na půl“ 2.2%.
Vláda oznámila, že programově bude vycházet z toho, na čem se ODS ve třech povolebních měsících dohodla s KDU-ČSL a Stranou zelených v rámci trojkoalice a pak při jednáních s ČSSD. (Trojkoalice ztroskotala pro odpor se strany ČSSD.)
Místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka zopakoval, že jeho strana z programových i personálních důvodů menšinovou vládu ODS nepodpoří. Také předseda KSČM V.Filip podporu menšinové vlády ODS odmítl, chce "záložní řešení" – vytvořit vládu „národní shody“ na základě dohody všech pěti parlamentních stran.
Strana zelených podle svého předsedy Martina Bursíka nadále považuje za čisté řešení situace předčasné volby za "sedm až deset měsíců". KDU-ČSL se zatím nevyjádřila – je v procesu výměny celého vedení po debaklu jednání s J.Paroubkem o účasti ve vládě podporované komunisty.
Mezitím předseda ČSSD Jiří Paroubek se s typickým sebevědomím nechal slyšet, že po říjnových komunálních a senátních volbách (20. – 21. října) očekává, že jej prezident Václav Klaus pověří sestavením nové vlády a tvrdí, že do té doby získá potřebných 101 hlasů. (Zřejmě spoléhá na 100% podporu komunistů a doufá, že se najde někdo kdo ho podpoří mezi lidovci či zelenými,). Šéfovi ODS M.Topolánkovi se podle něj totiž nepodaří získat důvěru sněmovny.
Odstupující předseda vlády Jiří Paroubek (ČSSD) se také jako budoucí premiér chová. Americkému velvyslanci oznámil, že jeho strana nechce, aby v Česku vznikla protiraketová základna Spojených států. Bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík (ČSSD), který je stále v týmu J.Paroubka, slíbil české zapojení do protiraketového systému v roce 2002 v USA. Téměř okamžitě to ale popřel.
Při populismu J.Paroubka jeho vyjádření Americkému velvyslanci, jako vůdce opozice, je jistě ovlivněno blížícími se komunálními a senátními volbami. Před měsícem to naznačil i on sám, když řekl, že téma základny je vhodné k aktivaci ČSSD před volbami. Raketová základna US v Čechách je podle výzkumů veřejného mínění značně nepopulární a vyvolala již řadu drobných demonstrací.

Náš pan Prime Minister a naši muslimové

Nikdo mě nemusí posílat do Abu Ghraib, bez mučení se přiznám, že jsou aspekty politiky současné dlouholeté vlády, které mě naplňují pocitem uspokojení. Právě tak jsou chvíle, které mě naplňují pocitem nelibosti.
Samozřejmě, Prime Minister tady není od toho, aby uspokojoval jen a výhradně všechny moje, třeba i idealisticko-naivní představy. Konec konců, politika je umění možného – a také kompromisu.
Jsem ale politický uprchlík, a tak když téměř před třiceti lety za vlády, která vládla neboť prý přišel její čas, se vietnamští političtí uprchlíci ve svých kocábkách topili u břehů Austrálie a levice i pravice se v dojemné shodě dívali jinam (jedni protože to byli uprchlíci před komunismem, museli to tedy být fašisti a také, že jim levná pracovní síla bude brát práci, druzí prostě proto, že Vietnamci byli žlutí), nekvitoval jsem to s povděkem. Mírně řečeno.
Když pak po létech kocábky uprchlíků ze Středního východu – politických uprchlíků či utečenců před válečným šílením, co já vím – se u australských břehů opět začali potápět, díval jsem se na to s nemenší nelibostí. A bylo jedno, že jsem chápal potřebu regulace jejich masového příjezdu a to i v jejich vlastním zájmu – většina z nich musela za svoji svobodu draze platit bezohledným pašerákům, kteří je dávali do vraků, potápějících se ještě před vyplutím.
Nejen jako emigrant, ale prostě jako člověk, si nikterak nelibuji v tom, jsou-li lidé vystaveny diskriminaci na základě národnostní či rasové nenávisti. Sám jsem diskriminaci ve svém životě naštěstí nepoznal (pokud nepočítám třídní nenávist), ale nepochybuji, že třeba méně či více diskriminace existovala a existuje.
Jenže – před několika dny pan Prime Minister doporučil menšině v muslimské komunitě, aby v zájmu svém vlastním, začali respektovat australský způsob života, začali se sžívat se svými sousedy a učili se (jako my všichni ostatní), jazyk této země. A že by se měli chovat k mládeži a ženám, jak je v tomto kraji zvykem.
Vůdce muslimů a postmoderní brigádu tím ovšem náramně rozzlobil:
Co prý si to dovoluje, vyvolává tím nenávist a nahání muslimskou mládež do náruče fundamentalistů a teroristů. Nevím kde byli – na př. – 3.11.02, když v Sydney Auburn Civic Center naslouchalo 400 věřících mluvčímu muslimské organizace Hizb ut-Tahir varování před nebezpečím kontaktu s „Anglo-capitalist way of life“, který by vedl ku ztrátě „Muslim way of life“ a že jsou v prvé řadě muslimy a teprve v druhé řadě australany.
Prime Ministr také velice pobouřil jistou mladou muslimskou vůdkyni: proč prý ukazovat prstem právě jen na menšinu mezi muslimy? Co takhle Italové a Baltici a Řeci a další, o kterých je známo, že jejich rodiče a prarodiče také po mnoha letech dodnes neumí anglicky.
Má ovšem pravdu – když po pár dnech po příjezdu do Austrálie jsem začal bez znalosti angličtiny pracovat jako pomocný dělník v tiskárně ve Fitzroy, zjistil jsem, že bych se kolem sebe příliš anglicky nedomluvil, i kdybych anglicky uměl. Za to bych byl bohatě uplatnil řečtinu – kdybych ji uměl. Všude nám, celé rodině, ale každý pomáhal, měli pochopení pro nové emigranty – prostě, byli to hodní lidé. Samozřejmě, že se našli lidé, které kdesi mimo pohoršoval a vadil jim jazykový nedostatek menšiny Řeků a volali po jejich úplné integraci. Nějak to ale řeckou mládež do náruče teroristů nenahánělo.
A tak mám podezření, že problém je asi jinde.
Jsem si vědom, že tím pohorším vyznávače politické korektnosti a post-moderního relativismu – když jsem se tehdy před 38mi lety ono srpnové ráno probudil a v pražských ulicích jsem našel ruské tanky, ve své „netolerantnosti“ jsem k nim nezahořel láskou. Právě naopak, zcela upřímně jsem je nenáviděl a vůbec jsem se nesnažil pochopit, co je k tomu vlastně vedlo.
Ani ve snu mě ale nenapadlo se ověšet granáty a nebo naložit auto dynamitem (to, že jsem neměl ani jedno, ani druhé ani třetí, je vedlejší – prostě mě to vůbec nenapadlo) a jít na ruské velvyslanectví a nebo ÚV KSČ a všechny je tam i se mnou vyhodit do povětří.
Já vím, řeknete : česká holubičí povaha.
Stále mám ale podezření, že problém je jinde.
Před dvěmi lety jsem napsal, že věřím, že žijeme v údobí Čtvrté světové války (třetí, pokud člověk nepočítá válku studenou), v které je jako způsob boje používán teror (link na této stránce Chyby, pravdy, omyly „War on terror?“). Dodnes jsem svůj názor změnit nemusel. Bohužel.
Je to válka proti rozpínavému Islámu, nebo jeho části, který si již před lety vytknul za úkol zničit „prohnilou západní civilizaci“, zachránit svět a nás před morálním úpadkem a udělat z nás šťastné muslimy (Jak nám při své návštěvě v Austrálii před výbuchem v Bali oznámil Abu Bakar Bashir – a ve světě rozhodně nebyl a není sám).
Nevěřím, že všichni muslimové tento cíl sledují, nezdá se mi ale, že by proti němu nějak příliš aktivně protestovali. Přitom je to především jejich problém, jen oni ho mohou pokojně vyřešit, jen oni sami mohou zabránit tomu, aby se lidé – jakkoliv nespravedlivě – obrátili proti nim jako celku.
Ze Sudet také byli odsunuti téměř všichni Němci.
Jsou historické situace, kdy nastoupí nelidský princip kolektivní viny, spravedlnost oslepne úplně, lidskost umírá a nejvíce trpí nevinní. A nikdy není nikoho, v jehož silách by bylo tomu zabránit.
Samozřejmě, budu obviněn z rasizmu a nebo z náboženské netolerance. Nevím, zda mi na tom záleží. Tak jako mi nezáleží na tom, jestli ten mladý člověk, jehož kusy budou případně poletovat s mými, se těší na 1000 panen, nebo slávu boží. A nebo na oboje.

Jak bolševici málem k vládě přišli

V polovině srpna se poprvé od listopadové revoluce dostala komunistická strana nejblíže k přímému ovlivňování vlády z „pozice síly“. Je sice pravda, že od odchodu Václava Havla z politiky byl demokratickými stranami poslancům KSČM dovolován větší a větší vliv, ale nikdy se nedostali tak daleko, aby mohli přímo ovlivňovat politiku vlády a snad i obsazování ministerských křesel. Také je pravda, že by patrně zatím ještě žádné ministerské křesle neobsadili, ale jejich silný vliv na vládu by byl nepochybný. Kdyby to vše prošlo, vláda by totiž byla bývala přímo závislá na jejich podpoře – paradoxně po volbách, v kterých KSČM zaznamenala podstatný úbytek hlasů úbytek 15 poslanců.

Jak k tomu došlo?

Po nerozhodných volbách vznikla patová situace (viz níže „Volby 2006: Nerozhodně“ a „Ještě k volbám“).
Mimochodem, za zmínku jistě stojí, že koncem srpna prezident Václav Klaus označil komplikovanou situaci na české politické scéně za přímý výsledek voleb a prohlásil, že odsuzování politiků prý není na místě: "... politici se dostávají do docela složité situace a je naprosto jasné, že pat, který nastal po volbách, vede k tomu, že to řešení je těžké. Někdo musí ustoupit, někdo musí uhnout někam jinam. Za to, že uhne mu bude půlka lidí nadávat, půlka ho za to možná pochválí."
O tom, že demokratická politika je umění možného, že je postavená na kompromisu a že mezi demokratickými stranami – jako v letech 1945-48 – již zase zřejmě neexistuje vůle ku spolupráci, se nezmínil.
(Připomnělo mi to stařičký vtip – „Lid nám dělá těžkosti? – Vyměňme tedy lid“. Tohle ovšem neplatí jen v politice a o Čechách, stačí se rozhlédnout kolem nás...).

Po několika neúspěšných volbách vedení Parlamentu byl 14. srpna zvolen předsedou sněmovny sociální demokrat M.Vlček. Jeho zvolení otevřelo cestu k demisi vlády J.Paroubka (ČSSD) a prezident mohl jmenovat vůdce vítězné strany (ODS) M.Topolánka, aby sestavil vládu. Do její sestavení dále fakticky vládne odstupující kabinet. M.Topolánek zahájil obratem vyjednávání o podpoře menšinové vlády ODS a J.Paroubek dal na vědomí, že za určitých podmínek je ČSSD ochotna menšinovou vládu ODS tolerovat.
Ještě před zahájením jednání mezi ODS a ČSSD, předsedové ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, kteří zatím sestavili pravo-středovou koalici (ČSSD prohlásila, že je pro ně nepřijatelná), ustoupili a ohlásili formálně ukončení trojkoalice.
Jednání ODS s ČSSD skončilo po týdnu krachem a vzájemným obviňováním a předseda ČSSD Jiří Paroubek oznámil, že zahájí jednání s lidovci na jednání o menšinové vládě.
Představitelé ČSSD a KDU-ČSL se velice rychle dohodli na některých prioritách možného koaličního programu a začali vyjednávat o vytvoření menšinového kabinetu. Předseda KDU-ČSL M.Kalousek připustil, že by tato menšinová vláda mohla vzniknout jen díky toleranci komunistů. Označil to ze své strany za velký ústupek, který ho netěší, zdůvodnil to ale tím, že ČR se musí vrátit k "čistému poměrnému" volebnímu systému. (Zejména po volbách opět ožila snaha změnit volební systém
na proporční, který upřednostňuje velké strany.) Místopředseda KSČM Jiří Dolejš řekl, že komunisté by vznik případné menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL podpořili.
Vedení ODS uvedlo, že rozhodně nepodpoří kabinet, který by byl závislý na KSČM a stejně se vyjádřil i šéf zelených Martin Bursík.
Ve svém, ne tak zcela neoprávněně „emocionálním“, tiskovém prohlášení 24. srpna ODS uvedla, že se prý potvrdily obavy z obnovení Národní fronty. Proto se prý zdlouhavě a trpělivě vedení strany snažilo o řešení povolební patové situace s ČSSD a s ostatními demokratickými stranami KDU-ČSL a SZ dohodou, aby bylo zabráněno přímému či nepřímému návratu komunistů. Pro tento cíl byli prý připraveni k řadě kompromisů.
„Vyzýváme všechny skutečné demokraty ve všech politických stranách, aby společně s námi zabránili opětovnému nástupu komunistů k moci. Vyzýváme všechny skutečné demokraty, aby se spolu s námi jednání o sestavení vlády, která přivede zemi k předčasným volbám v příštím roce, zúčastnili a vládu s takovým mandátem podpořili.“ končí ODS svojí výzvu.
Jednání o menšinové vládě, která by se opírala o KSČM, vyvolalo okamžitý odpor ve většině organizací KDU-ČSL na všech úrovních. Druhý den, 25.08., bylo jednání s ČSSD ukončeno a předseda strany M. Kalousek rezignoval
"Co se chystalo, bylo pro nás nepřijatelné," uvedl vůdce Lidové strany jihomoravského kraje. "Je to správný krok odpovědného politika. Nebyla jiná možnost," komentoval rezignaci místopředseda středočeské KDU-ČSL J. Vacek. Odsouzení jednání se ozvalo z celé řady dalších organizací navíc se žádostí, o rezignaci celého předsednictva strany.
Současný i bývalý prezident Václav Klaus a Václav Havel se nezávisle na sobě zcela vzácně shodli. "Přes všechna bývalá soupeření se oba shodují v jedné základní věci - nelze připustit změnu směřování České republiky po listopadu 89," uvedl designovaný premiér M. Topolánek po rozhovorech s oběma prezidenty.
Zatím ale předseda ČSSD J. Paroubek očekává, že po říjnových komunálních a senátních volbách (třetiny senátorů) jej prezident V. Klaus pověří sestavením nové vlády. Do podzimních voleb hodlá sociální demokracie zůstat v opozici a nemíní s ODS o povolebním uspořádání vůbec vyjednávat. Paroubek už lídrům ODS vzkázal, že až do voleb senátorů a obecních zastupitelů jim nebude brát telefony – jinak řečeno: rozdáme si to znovu po 21. říjnu. Do té doby....
Zatím se prezident chystá 4.září jmenovat menšinovou vládou ODS, která musí do měsíce získat důvěru parlamentu.
---------------
Pod čarou je patrně vhodné uvést, že v anketě ČTK na otázku zda je respondent politickou situací „pobaven“ opovědělo kladně 21.5%, zda „znechucen“ 75.3% a 3% prohlásilo, že je „to nezajímá“.
Z průzkumu agentury STEM pro Českou televizi vyplynulo, že za krach povolebních jednání mezi občanskými a sociálními demokraty přičítá vinu sociálním demokratům 48 procent lidí. 43 procent oslovených naopak viní ODS. O tom, že nese vinu ODS jsou přesvědčeni hlavně starší lidé a respondenti s nižším vzděláním. Opačný názor mají podle sociologů častěji jedinci s vyšším vzděláním.

Ještě k volbám

(psáno pro Kvart, červenec 06)
Zazvonil telefon. „Tak jsem právě dočetl tvůj komentář k volbám – proč jsou člověče hlasy krajanů z celého světa započítány ke hlasům voličů jihočeského kraje? – Já to nechápu.“
„Nejsi chlapče sám,“ ujistil jsem ho „ale mám pocit, že tak snad rozhodl český parlament.“
Řekl jsem, že z mého hlediska je to ale nepodstatný detail a dodal jsem: „Nevěřím, že mám právo svým hlasováním ovlivňovat volby v mé bývalé domovině“.
A to jsem říkat neměl. Mohl jsem si ušetřit obsáhlou výměnu názorů.
Snažil jsem se příteli vysvětlit, že i když mně, exulantovi, „sametová“ revoluce obnovila česká občanská práva, z mnoha důvodů – osobních ale i politických – jsem se rozhodl k trvalému pobytu mimo bývalý domov. Můj vztah k mému češství, láska k české historii a kultuře, to vše se tím nikterak nezměnilo. Rozhodnutím proměny z exulanta v krajana jsem se ale sám zbavil práva zasahovat do dění v republice. Nevzdal jsem se tím ale práva ono dění komentovat, chválit či kritizovat. Pravě tak jako každý svobodný člověk mám právo komentovat, chválit a kritizovat dění kdekoliv na světě.
Řekl jsem, že samozřejmě nikomu svůj názor nevnucuji, ale vždy jsem byl zastáncem „občanské“ společnosti a odpůrcem demokratického centralismu. Demokratickou samosprávu pokládám za záruku zachování co největší míry občanských svobod. Pokládám za základní právo občanů rozhodovat o správě svého okolí a životě v něm, aniž by nad nimi neustále bdělo oko centrálního byrokrata a politika.
Ve světě postupující globalizace se svými klady i zápory a ve světě ohroženém terorismem, jsou centrální vlády jistě nezbytné. Hranice jejich nezbytnosti by ale nikdy neměla překračovat vůli většiny občanů v místních komunitách.
Jinak řečeno, nevěřím, že svým hlasem mám právo ovlivňovat životy lidí se kterými nesdílím jejich úděl.
Připustil jsem námitku, že dvojité volební právo emigrantů v zemi kde žijí i v zemi jejich původu se stává běžné. To samo o sobě nevypovídá nic o tom, jak k tomu přijdou „chudáci domorodci“, že mohou volit jen tam, kde bydlí celý život. Také to nevypovídá nic o tom, zda je to dobré či špatné – „běžnými věcmi“ kolem nás se stávají i věci, nad kterými člověk jen těžko může jásat.
S přítelem jsme se nakonec shodli, že se neshodneme. Naše přátelství tím ale nikterak neutrpělo. Včera jsme svorně vypili láhev červeného. Australského.

Mezitím do uzávěrky –
od vyhlášení voleb se zatím již dvakrát nepodařilo zvolit vedení sněmovny, o šanci na sestavení vlády, která by prošla parlamentem, ani nemluvě. Dosluhující premiér, předseda ČSSD J. Paroubek zatím přišel s geniálním „demokratickým“ nápadem, že vládní program by měl vyjít z jednání všech pěti parlamentních stran. Včetně KSČM. Oproti tomu vůdce vítězné strany ODS M.Topolánek nabídl sociálním demokratům neméně geniální „demokratické“ řešení – vstup do vlády a vytvoření „duhové“ koalice čtyř demokratických stran. Bez KSČM.
Prý se nesluší být sarkastický (jak kdosi řekl „sarcasmus is the lowest form of wit“), zřejmě ale „ideál“ Národní fronty z doby semi-demokratické republiky 1945-48 (a později) stále ještě neumřel.
Nová vláda tedy stále ještě v nedohlednu, prý je do září času dost (v září by byla poslední možnost vyhlásit ještě letos předčasné volby, které by se mohly konat současně s volbami do senátu).
To vše ale již zítra nemusí být pravda.

Volby 2006: Nerozhodně.

(psáno pro Kvart, červen 06)
V novém parlamentě 100 poslanců „pravice“ – vítězných občanských demokratů (ODS), lidovců (KDU) a zelených, přesněji řečeno stran, jejichž vedení před volbami vyloučilo jakoukoliv podporu vládě spolupracující s komunisty, bude stát proti 100 poslancům „levice“ – sociálních demokratů (ČSSD) a komunistů (KSČM). Spolupráci s komunisty sice zakazuje sociálním demokratům usnesení Bohumínského sjezdu z roku 1995, ale stranické vedení již řadu let, zejména od dosednutí J. Paroubka na premiérské křeslo, usnesení nebralo tak moc vážně.
V průběhu předvolební kampaně vůdci největších stran kategoricky vylučovali jakoukoliv „velkou koalici“ ODS a ČSSD. Předvolební prohlášení mají někdy ale krátké trvání – sociální demokraté se již nechali slyšet, že koalici s ODS považují za „krajní řešení“. Politika je zcela samozřejmě „umění možného“ a kompromis je nezbytný komponent demokratického politického jednání – záleží jen na tom, jaké principy jsou kompromisům obětovány.
Mimo vyhlášení nových voleb, by umožnila většinovou vládu „dezerce“ jednoho poslance z jedné či druhé strany (pokud se většina členů sociální demokracie smíří s podporou či koalicí s KSČM). Dalším řešením vládní krize by mohla být „úřednická vláda“ (pokud se – vedle sociálních demokratů a komunistů, kteří se pro takové řešení již vyslovili – najde v parlamentě alespoň jeden hlas mezi „pravicovými“ poslanci takovou vládu podpořit).
Volební kampaň byla vskutku „nestandartní“. V jejím průběhu např. ministerský předseda podal trestní oznámení pro pomluvu na vůdce opozice. V české polistopadové historii je to poprvé, kdy se dostali šéfové dvou nejsilnějších stran do právního sporu. Další trestní oznámení pak následovala. Mimo jiné i trestní oznámení pro vyzývaní k násilí na autora trička s nápisem "Zabij komunistu, posílíš mír!".
Nechybělo ani fyzické násilí na politicích a mezi politiky. Poslanec KSČM J. Dolejš se stal obětí útoku neznámých pachatelů, kteří ho povalili na zem a deset minut do něj kopali. Ještě před tím na prvomájové demonstraci policie zmlátila kandidátku Strany zelených K. Jacques. A zhruba týden před volbami neznámý útočník napadl poslance ČSSD M. Váňu. Na sněmu dentistů dal pohlavek bývalý vicepremiér za ODS M. Macek ministru zdravotnictví D. Rathovi – k pobavení televizních komentátorů a diváků na celém světě.
Nutno poznamenat, že pěstní útoky na politiky nejsou na české politické scéně nikterak neobvyklé. Ne vždy jsou ale motivované politicky – od pádu vlády jedné strany byli napadeni politici z celého politického spektra.
Volební kampaň byla vedena spíše „negativně“. Docházelo více k osobnímu napadání a vzájemnému obviňování ze snahy o „modrou“ nebo „rudou“ diktaturu, než k diskusi o politických programech.
„Vrcholem“ kampaně se stala zpráva šéfa elitního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu pl. J. Kubice před parlamentním výborem pro bezpečnost. Podle zprávy šéfa útvaru, ministerstvo vnitra a předseda vlády ovlivňují vyšetřování některých závažných kriminálních případů. Prezident V. Klaus prohlásil, že jej zpráva vážně znepokojila.
Vedení sociální demokracie to ovšem – ne zcela neoprávněně – označilo za pokus ovlivnit výsledek nadcházejících voleb a premiér Paroubek použil pro svojí reakci osobitý slovník: “Pan Kubice je lhář, křivopřísežník a hnusný člověk." Na adresu ODS, kterou obvinil, že se za tím vším skrývá prohlásil, že je to "politická pakáž, která se neumí ani chovat". Plukovník J. Kubice samozřejmě popřel, že by pracoval na objednávku kterékoliv z politických stran.
Na poslední chvíli se k pochopitelné nelibosti ministerského předsedy do předvolební kampaně vložil i president V.Klaus. Označil způsob vlády J.Paroubka nad kabinetem a ČSSD za "varovný jev" a také varoval před menšinovou vládou ČSSD a KSČM. Premiér mu na to odpověděl, že tím porušil slib, že nebude „aktivistickým prezidentem“ a vzkázal mu, že by měl být vděčnější komunistům, kteří se podíleli na jeho zvolení.
A pak promluvili voliči.
Občanským demokratům (ODS) voliči přidělil 81mandátů, současně posílili sociální demokraty (ČSSD) o 4 křesla (na 74 ), komunistům (KSČM) podstatně snížili počet křesel na 26 (o 15 méně), lidovcům (KDU) ubrali 8 mandátů na 13 a straně zelených (kteří doposud parlamentní stranou nebyli) přiřkli mandátů šest.
Potěšující byla větší účast voličů – 64.5% (58% před čtyřmi lety). Výsledky jakoby dávaly za pravdu některým komentátorům věřícím, že čím více občanů u volebních uren, tím méně komunistických poslanců v parlamentě.
Za zvláštní zmínku stojí i výsledky voleb mezi krajany v zahraničí. ODS od nich dostalo 50.17%, ČSSD 15.75%, zelení 15.69%, lidová strana 10.13% a komunisté 2.11%. Výsledky byly započítány k volebním výsledkům Jihočeského kraje.
Ve svém povolební projevu premiér J. Paroubek odmítl uznat porážku, obvinil část medií z práce v „žoldu ODS“ a občanské demokraty obvinil z nečestných praktik a prohlásil: „Prověříme možnost podat žalobu na neplatnost voleb u Nejvyššího správního soudu, a to bezodkladně.“ Přirovnal politiku a záměry ODS k mocenskému řešení krize v únoru 1948, přičemž prohlásil, že zemi hrozí "modrá totalita".
Prezident V. Klaus krátce po jeho vystoupení svolal mimořádnou tiskovou konferenci, aby premiérovy výroky odsoudil a řekl, že nedopustí zpochybňování svobodného rozhodnutí voličů. Ostatní parlamentní politické strany premiérovo prohlášení odmítly, jediná KSČM vyjádřila souhlas. Oproti tomu vedoucí krajských organizací ČSSD hodnotili povolební projev svého předsedy většinou opatrně, jednoznačně jej nepodpořil nikdo. Většinou sociální demokraté v krajích považují volby za nečekaně úspěšné a projev premiéra považují za jeho „osobní selhání“.
Vlády ve volbách zpravidla poslanecké mandáty ztrácí. Po dvou volebních období ve vládě, získání 4 křesel navíc je nepochybný úspěch sociální demokracie.
Není snad třeba dodat, že zdravě fungující demokracie musí mít silnou vládu i opozici. ČSSD je v současné době nepochybně jediným demokratickým kandidátem na levicovou stranu schopnou se ve vládnutí střídat. Pro stav české demokracie je nešťastné, že se ČSSD zatím nepodařilo nalézt silného, skutečně demokraticky smýšlejícího vůdce (výjimkou byl V.Špidla, který ale v čele strany dlouho nevydržel). Vůdcovský problém má ovšem i ODS.
Je třeba dodat, že premiér svoji rétoriku zmírnil. Přiznal že sobotní emotivní projev byl chyba, a veřejnosti se omluvil. Současně se omluvil novinářům, které obvinil že pracují "v žoldu ODS" a oznámil, že žalobu zpochybňující výsledek voleb ČSSD podávat nebude. Zároveň ale dodal, že jde z jeho strany o "první vážnou chybu", kterou za 13 měsíců v čele vlády udělal. Současně ve stylu „já nic, já muzikant“ řekl, že před volbami i po nich jednal „na radu svých volebních poradců“ a na zakladě jejich „špatné kalkulace“. Většina komentátorů se ale shodla v tom, že ministerský předseda porážku osobně „neunesl“ a omluvu považují za nedostatečnou.
Svým povolebním „výbuchem“ J. Paroubek rozhodně ale pověst české politické kultury nikterak „nevylepšil“. Spíše naopak. Českou republiku, která aspiruje být částí západní Evropy a měla by i aspirovat na demokratický systém západních demokracií, svým vystoupením zařadil k „demokraciím“ nástupnických států bývalého Sovětského svazu a nebo pověstných „banánových republik“.
V době psaní těchto řádků bylo vyjednávání o ustavení nové vlády v plném proudu. Rozhodně nebude krátké.