1.
V melbournském jazzovém klubu v Bennet´s Lane vystoupila 23. května česká zpěvačka, herečka, houslistka a komponistka Iva Bittová. Do Austrálie přijela
ze Spojených států a je třeba poznamenat, že místnost klubu, která je většinou naplněna milovníky jazzové a alternativní hudby byla tentokráte přeplněna hlavně diváky českého původu.
Umělecky je Iva Bittová nejsilnější ve svých hlasových improvizacích, při kterých přetváří svůj hlas v hudební nástroj plný citlivých nuancí. Její interpretace romské lidové hudby a jazzových variací dosahuje téměř tvůrčí dokonalosti. Pokouší-li se ale pracovat s klasickou hudbou, ne vždy je výsledek podařený (Dvořák, Brams). Oproti tomu moderní vážná hudba ji ale zřejmě dává více prostoru – na př. při interpretaci Janáčkových písní.
Ať tak, či onak, její umění v tom nejlepším– jako ostatně jakékoliv jiné umění – není uměním pro každého. Své diváky a posluchače si ale nacházela a nachází.
Snad i proto zařazuje do svých vystoupení čísla s dávkou komičnosti – několik takových předvedla i v Melbourne – kde se její umění spojuje se zábavou (v tom připomíná newyorskou avandgardní zpěvačku Laury Anderson z osmdesátých let). Bittová nikterak nezakrývá svůj divadelní původ, právě naopak, plně využívá svých hereckých a kabaretních schopností.
I když toto ani zdaleka není pokus o recenzi jejího melbournského koncertu, měl bych snad dodat, že Iva Bittová vystudovala státní konzervatoř v Brně, od roku 1978 byla herečkou v Divadle na provázku v Brně, v roce 1978 obdržela cenu za ženský herecký výkon ve filmu „Balada pro banditu“ (pamětníci tvrdí, že v té době to byl „kultovní“ film mladé generace – zajímavé snad je, že ani režisér filmu V.Sís nevěděl, že natáčí film podle divadelní hry chartisty Milana Uhdeho, který byl dán normalizátory do klatby). Iva Bittová od té doby ztvárnila několik filmových rolí. Poslední film Tajnosti, kde hrála hlavní představitelku (režírovaný mladou filmovou režisérkou Alice Nellis) dostal cenu Českého lva 2007 za nejlepší film roku. V současné době žije a působí v USA.
2.Melbournské vystoupení mi připomněl její rozhovor uveřejněný 10.5. tr. v Lidových novinách, který se mi velice opožděně právě dostal do rukou. Rozhovor
reagoval na „nový“ systém udělování divadlních grantů pražským magistrátem. Jedním z jeho důsledků bylo i zrušení vystoupení Ivi Bittové se skupinou neworských tanečníků na pražském festivalu. V rozhovoru Iva Bittová uvádí, že to bylo „trpké zklamání a rozčarování všech zúčastněných“ přestože ředitelka festivalu poslala „velmi výstižný a opravdu pěkný omluvný dopis“ a dodává: „Je to ostuda, protože pro Američany a nejen pro ně – cestuji po celém světě – je Praha opravdu respektována a vnímána jako kulturní město, kam se jezdí za uměním. Ne za zábavou.“
„Novinku“ v udělování grandů pražským divadlům, dotaci závislou na počtu prodaných vstupenek, vysvětlil v rozhovoru v Lidových novinách z 3.5. tr. pražský radní pro kulturu Milan Richter tím, že umění je založeno na subjektivních kriteriích a že tedy stanovení dotace na počet prodaných vstupenek je měřítko objektivní.
Za ocitování stojí závěr rozhovoru.
LN Není to objektivní. Každé divadlo má jiný počet sedadel, jinou cenu vstupenky, jiný repertoár.Je to nejobjektivnější nástroj -
LN Jaké divadlo máte rád?Já nechci říct, jaká divadla mám rád. Vybírám si konkrétní kusy. Baví mě balet, opereta... To je
zajímavé. Čardášová princezna!
LN Co činohra?Činohra... Není to špatný. Ale tenhle žánr mě baví trochu víc.
LN A muzikál?
Na muzikálu jsem byl jednou v životě. Byl jsem na Angelice. Navštěvuji Národní divadlo, Stavovské divadlo, Karlínské...LN Malá vás nezajímají? Byl jste ve Viole? Chci zjistit, zda radní pro kulturu má rád divadlo.
Kultura není jenom divadlo.LN To není.Chodím na to, co mám rád. Jazz, blues, výtvarné umění taky není špatné, taky navštěvuju galerie...LN Na to všechno choďte. Ale to divadlo... Žádná sláva.To je váš názor.
Tolik tedy člověk pověřený dbát o pražskou kulturu. Má ovšem pravdu v tom, že vnímání umění je ve své podstatě založeno převážně na subjektivních kriteriích. Smysl pro umění prostě člověk má a nebo nemá.
Divadelníci a další kulturní pracovníci ovšem zahájili řadu protestů – a podle posledních zpráv, snad i úspěšně. Zhruba 12 pražských divadelních scén, zejména těch menších, je ohroženo. Na př. Divadlo Semafor. Na fotografii demonstrace před pražským
magistrátem je v pozadí za Jiřím Suchým transparent: „Umění a zábavný průmysl není totéž“. Při setkání s radním M. Richterem prý J.Suchý poděkoval za grant poskytnutý pražským magistrátem, ale již několik měsíců neproplacený a divadlo nemá ani na zaplacení mezd zaměstnanců a provoz divadla.
V pozvánce na možná poslední premiéru kdysi tak populárního divadla se praví, že 31.10. by mělo být připomenuto půl století divadla: “Bude to nejspíš jubileum nedožité, ale věříme, že ho dokážeme důstojně oslavit i bez pomoci magistrátu, který se takto nesmazatelně a jednou provždy zapsal do historie pražského divadelnictví jako jeho hrobař.”
Je zcela samozřejmé, že umění je také i zábava, ale ne každá zábava je umění. Je to otázka pohledu. A snad i vzdělání a intelektuální a citové schopnosti. Také je samozřejmé, že zábava – po většině ta masová a tím pádem i nejvíce podbízivá – si na sebe dokáže vydělat sama.
Historicky vzato, umělci, hudebníci a kejklíři byli najímány šlechtou pro svoje potěšení a zábavu, a církví pro slávu a propagaci náboženství. Jak šlechta, tak církev se řídili svým vkusem a potřebou a příliš nerozlišovali mezi uměním a zábavou. Snad proto dodnes na umění neexistují „objektivní“ měřítka.
Moderní doba přinesla „demokratizaci“ umění, šlechta byla nahrazena mecenáši a církev státem a nebo spolky. Pro volný umělecký výraz začal existovat zákon trhu. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že volné umění nemůže na trhu existovat samo o sobě. Masa zákazníků žádala vše možné, jen ne umění.
Současně se během posledních 300 let začal vytvářen jakýsi „kult“ umění. Někteří umělci byli povyšováni (či sami se povýšili) na „světlonoše“ a od té doby se umělci, hlavně ti z nich, jejichž dílo „nechápavý dav“ nedokáže náležitě „ocenit“, domáhají podpory daňových poplatníků. Jsou přesvědčeni, že jim to společnost „dluží“, neboť oni slouží „vyššímu poslání“. Zpravidla nějaké vzletné ideologii.
Přitom je samozřejmé, že volné umění – bez sponzorů – existovat nemůže a podporováno být musí. Pokud ta která civilizace ku svému životu umění potřebuje.
A tak se politici a byrokrati vyžívají v nemožném: najít měřítko, jak stanovit co je a co není umění. Hledání „objektivních měřítek“ umění nemá ovšem sloužit jen k tomu, aby bylo možné stanovit které umění si zaslouží podporu byrokratů a daňových poplatníků. Vytvoření „měřítka umění“ se pak může hodit pokud by šlo o možnost snadno odstranit umění, které je „politicky nevyhovující“.
3.Se zájmem jsem sledoval nedávný „zápas“ nad fotografiemi aktů třináctileté dívky vystavené v
sydneyské galerii, které byly zhruba 48 hodin po otevření výstavy zabaveny policií na základě stížnosti o porušení zákona. (Netřeba dodat, že následné policejní vyšetřování po čtrnácti dnech porušení zákona nezjistilo!?!)
Reakce na policejní akci na sebe nenechala dlouho čekat a její průběh se dal přesně předpokládat.
V první řadě se ozvaly obvyklé politicky motivované hysterické výkřiky o fašistické zvůli policejní cenzury (typicky nikdo nepřipomenul cenzuru komunistickou) a odsouzení náboženské bigotnosti stěžovatelů. Za pozornost stojí, že ti samí „obhájci“ umělecké svobody ani zdaleka tak vehementně neobhajují např. uměleckou svobodu karikaturistů proti jiné náboženské bigotnosti.
Také zřejmě nevadí, že stížnost na fotografické práce Billa Hensona vzešla především od ochránců dětských práv a obav z pedofilie.
A pak také po řadu dní měli redaktoři rubriky dopisů čtenářů vystaráno. Nejen úvahami, zda třináctiletý člověk je schopen odpovědného rozhodnutí, zda rodiče, kteří k modelování své dcery dali souhlas, trestně neporušili svojí povinnost péče o nedospělé dítě, ale i zcela nesmyslnými hádkami, zda se jedná o umění a nebo pornografii.
Zájemce o fotografii nepochybně ví, že Bill Hanson je výjimečným uměleckým fotografem. Neznamená to, že jeho práce jsou nad jakoukoliv kritiku – to není jakékoliv dílo jakéhokoliv tvůrce.
Pokud někdo chce pokládat jeho fotografické kompozice za pornografii, je nemožné tomu zabránit. Právě tak, pokud někdo chce považovat na př. Goyovu Maju a nebo Rubensův Únos dcer Leukippových a nebo Y&J´s Chloe ve melbournské hospodě za pornografii, ani tomu není možné zabránit. Pokud chce někdo argumentovat, že je rozdíl mezi malbou a fotografií a že fotografie vlastně ani uměním není, ani tomu není možné zabránit. To vše je „v očích diváka“.
Čemu je ale nutné zabránit, aby jakákoliv bigotnost – ať již náboženská, politická či pocházející od „dogooders“ – mohla rozhodovat o tom, co je či není uměním.
Přitom všem je snad nejvíce pozoruhodné, že exluzívní výstava umělecké fotografie, kterou navštíví jen omezený počet zájemců, vzbudí více pozornosti, než masově přístupné internetové stránky pornografii přeplněné.
To je zřejmě svět v kterém žijeme.
ze Spojených států a je třeba poznamenat, že místnost klubu, která je většinou naplněna milovníky jazzové a alternativní hudby byla tentokráte přeplněna hlavně diváky českého původu.
reagoval na „nový“ systém udělování divadlních grantů pražským magistrátem. Jedním z jeho důsledků bylo i zrušení vystoupení Ivi Bittové se skupinou neworských tanečníků na pražském festivalu. V rozhovoru Iva Bittová uvádí, že to bylo „trpké zklamání a rozčarování všech zúčastněných“ přestože ředitelka festivalu poslala „velmi výstižný a opravdu pěkný omluvný dopis“ a dodává: „Je to ostuda, protože pro Američany a nejen pro ně – cestuji po celém světě – je Praha opravdu respektována a vnímána jako kulturní město, kam se jezdí za uměním. Ne za zábavou.“
magistrátem je v pozadí za Jiřím Suchým transparent: „Umění a zábavný průmysl není totéž“. Při setkání s radním M. Richterem prý J.Suchý poděkoval za grant poskytnutý pražským magistrátem, ale již několik měsíců neproplacený a divadlo nemá ani na zaplacení mezd zaměstnanců a provoz divadla.
sydneyské galerii, které byly zhruba 48 hodin po otevření výstavy zabaveny policií na základě stížnosti o porušení zákona. (Netřeba dodat, že následné policejní vyšetřování po čtrnácti dnech porušení zákona nezjistilo!?!)
