Ještě k volbám

(psáno pro Kvart, červenec 06)
Zazvonil telefon. „Tak jsem právě dočetl tvůj komentář k volbám – proč jsou člověče hlasy krajanů z celého světa započítány ke hlasům voličů jihočeského kraje? – Já to nechápu.“
„Nejsi chlapče sám,“ ujistil jsem ho „ale mám pocit, že tak snad rozhodl český parlament.“
Řekl jsem, že z mého hlediska je to ale nepodstatný detail a dodal jsem: „Nevěřím, že mám právo svým hlasováním ovlivňovat volby v mé bývalé domovině“.
A to jsem říkat neměl. Mohl jsem si ušetřit obsáhlou výměnu názorů.
Snažil jsem se příteli vysvětlit, že i když mně, exulantovi, „sametová“ revoluce obnovila česká občanská práva, z mnoha důvodů – osobních ale i politických – jsem se rozhodl k trvalému pobytu mimo bývalý domov. Můj vztah k mému češství, láska k české historii a kultuře, to vše se tím nikterak nezměnilo. Rozhodnutím proměny z exulanta v krajana jsem se ale sám zbavil práva zasahovat do dění v republice. Nevzdal jsem se tím ale práva ono dění komentovat, chválit či kritizovat. Pravě tak jako každý svobodný člověk mám právo komentovat, chválit a kritizovat dění kdekoliv na světě.
Řekl jsem, že samozřejmě nikomu svůj názor nevnucuji, ale vždy jsem byl zastáncem „občanské“ společnosti a odpůrcem demokratického centralismu. Demokratickou samosprávu pokládám za záruku zachování co největší míry občanských svobod. Pokládám za základní právo občanů rozhodovat o správě svého okolí a životě v něm, aniž by nad nimi neustále bdělo oko centrálního byrokrata a politika.
Ve světě postupující globalizace se svými klady i zápory a ve světě ohroženém terorismem, jsou centrální vlády jistě nezbytné. Hranice jejich nezbytnosti by ale nikdy neměla překračovat vůli většiny občanů v místních komunitách.
Jinak řečeno, nevěřím, že svým hlasem mám právo ovlivňovat životy lidí se kterými nesdílím jejich úděl.
Připustil jsem námitku, že dvojité volební právo emigrantů v zemi kde žijí i v zemi jejich původu se stává běžné. To samo o sobě nevypovídá nic o tom, jak k tomu přijdou „chudáci domorodci“, že mohou volit jen tam, kde bydlí celý život. Také to nevypovídá nic o tom, zda je to dobré či špatné – „běžnými věcmi“ kolem nás se stávají i věci, nad kterými člověk jen těžko může jásat.
S přítelem jsme se nakonec shodli, že se neshodneme. Naše přátelství tím ale nikterak neutrpělo. Včera jsme svorně vypili láhev červeného. Australského.

Mezitím do uzávěrky –
od vyhlášení voleb se zatím již dvakrát nepodařilo zvolit vedení sněmovny, o šanci na sestavení vlády, která by prošla parlamentem, ani nemluvě. Dosluhující premiér, předseda ČSSD J. Paroubek zatím přišel s geniálním „demokratickým“ nápadem, že vládní program by měl vyjít z jednání všech pěti parlamentních stran. Včetně KSČM. Oproti tomu vůdce vítězné strany ODS M.Topolánek nabídl sociálním demokratům neméně geniální „demokratické“ řešení – vstup do vlády a vytvoření „duhové“ koalice čtyř demokratických stran. Bez KSČM.
Prý se nesluší být sarkastický (jak kdosi řekl „sarcasmus is the lowest form of wit“), zřejmě ale „ideál“ Národní fronty z doby semi-demokratické republiky 1945-48 (a později) stále ještě neumřel.
Nová vláda tedy stále ještě v nedohlednu, prý je do září času dost (v září by byla poslední možnost vyhlásit ještě letos předčasné volby, které by se mohly konat současně s volbami do senátu).
To vše ale již zítra nemusí být pravda.