29 August 2006

Dojmy z valné hromady Sokol Melbourne Inc.

Valná hromada, Výroční schůze, říkejte to mu jak chcete, na kterou jsem byl tentokrát pozván přáteli, byla zahájena tradičně minutou ticha za členy zemřelé v minulém roce. Byl to jediný bod programu, který nebyl provázen kontraverzí.
Vše ostatní bylo podrobeno kritickému zkoumání. To je zcela samozřejmě správné. Zvolení funkcionáři jsou svým voličům odpovědni. Že i těm, kteří je nevolili, patří k věci. Problém je jen v tom, že neplacení funkcionáři dobrovolných organizací nejsou zpravidla odborníky a odborní kritici raději kritizují, než pomáhají. Když nově zvolený pokladník požádal aby se přihlásili pomocníci ochotní pomoci s účetnictvím, nikdo z kritiků se nepřihlásil. (Zde je nutno s potěšením dodat, že jeden se přihlásil později – k pomoci s čímkoliv).
Dá se říci, v tomto bodě není na luhách české spolkové činnosti nic neobvyklého: hlavně kritizovat lidi kteří něco dělají a od práce ruce pryč. S kritiků si dobrých výsledků práce řady lidí nikdo ani nevšiml. Člověk jen s povzdechem může konstatovat, že tomu tak bylo vždycky a není důvod, aby tomu bylo jinak.
Bylo-li by nutné stručně říci, o čem vlastně na valné hromadě šlo, stačilo by napsat: o vyloučených členech. Do jednaní se to téma vracelo jako bumerang. Současně to vyjevilo i samu podstatu žaloby žádající zrušení Sokola Melbourne Inc. V té souvislosti je pozoruhodné, že tento výbor, i s tím předešlým, byl – třeba říci značně hlasitě – kritizován, od kritiků se ale neozval ani jeden kritický hlas na adresu členky Sokola, která svojí žalobou zrušení organizace požaduje.
Žaloba je před soudem a odpovědný korespondent nekomentuje během soudního řízení meritum žaloby. Stále více ze mi zdá být potvrzován můj počátečný dojem, že žaloba byla „bluff“, který nevyšel. Jinak nedává smysl to, že žalobkyně žádající zrušení organizace hned o několik řádek níže žádá, aby vyloučení členové byli do té samé, údajně provinilé, organizace přijati. Ať tak či onak, koncept – když nemohu být členem já, nechť není nikdo – také není bez zajímosti.
Zdá se tedy, že nejde o nic jiného než o to, aby Sokol Melbourne Inc. se stal patrně jedinou zájmovou organizací na světě, kam má přístup každý zájemce bez výběru. Tak jako na členské schůzi kam jsem byl pozván, i tady se ozývaly hlasy: - přijměte všechny odmítnuté a vyloučené členy a žaloba „snad, možná“ bude stažena. Žalobkyně sama ale nic takového nevyslovila.
Také koncept otevřeného členství a automatického nároku na členství v kterékoliv organizaci je pro mne téměř nepochopitelný. Je pro mne samozřejmé, že členství nesmí být odmítnuto na základě rasy, národnosti, náboženství, politiky, pohlaví a věku (pokud mi někde něco neušlo, nic z toho v tomto případě neplatí). Jinak je na členech a jimi zvoleném výboru té které organizace, koho mezi sebe chtějí, či nechtějí přijmout.
Ovšem to vše je věcí členů a nikoliv tohoto korespondenta, jeho úkol je komentovat a dávat důvod k zamyšlení. Právě tak je věcí členů vyřešení problému branch stacking, který jedni popírají, druzí zdůvodňují tím, že „tamti to dělali také“. Ať metodu branch stacking použil kdokoliv za jakýmkoliv účelem, mělo by být každému demokraticky cítícímu člověku jasné, že organizace, která nedokáže branch stacking vyřešit, ztrácí právo si říkat demokratická organizace.
Také je nepochybné, že hodně členů a lidí kolem sokolské organizace – ať již sympatizující s tou či onou stranou – se cítí děním posledních dvou let hluboce dotčeno a uraženo. Návrat k normálním lidským vztahů nebude jednoduchý ani rychlý. Jak mi řeklo několik účastníků schůze – chyby byly udělány na obou stranách.
Nepochybně mají pravdu, v jakémkoliv sporu nikdy není vina jen na jedné straně. Podle tohoto korespondenta řešení je jednoduché. Nechť lidé pojmenují své chyby a omyly a veřejně se za ně omluví.
Ovšem, jako vždy je otázka, kdo začne první. Ti kdo nejvíce ublížili, jsou zpravidla ti poslední, kteří jsou ochotni to připustit.

28 August 2006

Poznámka k Branch stacking

Nejlepší definice branch stacking, kterou jsem kdy četl zněla ve volném překladu: „rakovinový nádor v prsu demokracie“. Nic to neříká o tom, jak se stacking pozná, ale popisuje to dokonale důsledek – životně nebezpečná vada na kráse demokracie, která nejen ničí demokratický proces, ale dokáže zničit i samu podstatu demokracie.
Její zhoubnost je o to větší, že postihuje jakoukoliv organizaci postavenou na technice samosprávné demokracie.
S fenoménem branch stacking zápolí snad všechny organizace celého spektra politických stran. V prosinci 2004 bývalý Victorianský premiér John Cain vydal interní zprávu o výsledku vyšetřování branch stacking ve Victorianské Labor Party (The Age 19.3.05). Začátkem srpna t.r. členové organizace Liberal Party v Hawkesbury NSW, protestovali v ústředí Liberal Party, že během pěti měsíců vzrostl počet členů ze 17 na 500. Branch stacking má zabránit zvolení určitého kandidáta kterému stávající členové dávají přednost.(The Australian 9.8.06).
Ani české politice se problém branch stacking nevyhýbá – na př. v organizaci ODS v Praze 5. byl vyřešen dohodou (ČTK 16.6.).
Řešení stacking „dohodou“ je zpravidla dosti neobvyklé. Většinou se ozývá volání po „cut out this cancer“ (G. O`Connor, ALP) a ve velké většině je stacking popisováno jako „bastardisation of democractic process“.
Mezi způsoby, jak se demokratické organizace mohou bránit takovému útoku proti duchu demokracie, je vyloučení členů, kteří se na stacking podíleli a zastavení příjmu nově příchozích do vyšetření celé záležitosti. Jedním způsobem je i vyhlášení „moratoria“ provinilých členů. Moratorium může být zastavení volebního práva a práva být zvolen na určitou dobu (jedno či dvě volební období), a nebo práva doporučovat k přijetí nové členy na podobný časový úsek. Nebo vše dohromady.
Přijímání nových členů z těch, kteří se vědomě či nevědomě nechali „svést“, pak může být na základě jejich osobní žádosti před výborem organizace.
A jak se branch stacking pozná? Není to tak těžké – náhlý příliv členů je vždy varovným signálem.
Branch stacking se také dá definovat jako snaha prosadit svoji vůli a změnit vedení té které organizace proti vůli stávajících členů. Je řada způsobů, jak se toho dá dosáhnout – mimo přirozené, demokratické cesty, kterou je prosazení změny silou myšlenek a lepšího programu.
V organizaci Liberal Party v Epping NSW organizátoři stacking přivedli do místní organizace Liberal Party 130 příslušníků libanonské komunity.
Jiný způsob je jednoúčelový hromadný „nábor“ členů za účelem účasti při volbách a nebo dokonce jen pro předání proxy. Tak lidé, kteří nemají zájem se podílet na činnosti organizace rozhodují o jejím vedení v zájmu menšiny.
Demokracie má být prostor pro zainteresované občany na všech úrovních demokratické samosprávy. Branch stacking ničí samotnou podstatu demokracie. Organizace, která se s ním nedokáže vyrovnat, přestává mít právo se nazývat demokratickou organizací. Proto všechny politické strany a odborové organizace se proti branch stacking brání.

26 August 2006

Kvart je mrtev. Ať žije Kvart!

V posledním čísle „Kvartu“ jeho prozatímní redaktorka ohlásila svoji rezignaci. S parafrází starodávného výkřiku oslavujícího nového krále, je nepochybné, že sokolský věstník opět změní svůj charakter. Podle představ nového redaktora.
Bez nadsázky se dá říci, že od ledna tohoto roku (po počáteční nejistotě) byl „Kvart“ redakčně řízen zatím nejlépe, jak od prvního čísla pamatuji. Navíc se redaktorce podařilo získat hned několik dopisovatelů a obsahově se Kvart stal zajímavější. Podařilo se jí tím naplnit, a to od začátku existence „Kvartu“ zatím nejlépe, původní úmysl jeho zakladatelů – dát Melbourne časopis s co nejširším záběrem.

Je patrně třeba připomenout, že od roku 1974, od začátku obnovení činnosti sokolské jednoty, výbor publikoval své zprávy na stránkách „Hlasu domova“. Po jeho zastavení začaly v roce 1980 vycházet „Hlasy“, kde sokolská organizace také měla svůj prostor. V prosinci 1983 (po přemístění „Hlasů“ do Sydney) z nutnosti informovat o své činnosti členy Sokola a další zájemce, začal výbor vydávat Sokolský list. Redaktorem by V. Haramul

Spolu se snahou rozšířit základnu Národního domu, se zrodil i nápad přetvořit Sokolský věstník v časopis pro širší veřejnost. Na popud tehdy nového starosty Pavla Pospíchala výbor podpořil snahu o vytvoření melbournského časopisu se širším obsahovým zaměřením a v srpnu 1989 vyšel Sokolský věstník pod novým názvem „Kvart“.

Starosta získal pro funkci redaktora Jiřího Špiegla, bývalého disidenta, který „Kvartu“ vtiskl „disidentský“ charakter. J. Špiegl v polovině roku 1990 rezignoval potom, kdy řada členů Sokola kritizovala „Kvart“ pro „ne-sokolský“ obsah.
Trvalou náhradu za redaktora se výboru nepodařilo nalézt a přibližně o rok později, když existence „Kvartu“ byla ohrožena, redaktorství „Kvartu“ přebral do svých rukou starosta Pavel Pospíchal, který až do konce minulého roku vedl „Kvart“ se střídavým úspěchem tak, jak mu čas dovolil.

Od samého začátku je zcela jistě možné „Kvartu“ vytknout, že kolísal mezi sokolským věstníkem a časopisem širšího obsahu. „Kvart“ má přibližně kolem 800 čtenářů, členů Sokola je tedy mezi nimi menšina. Někdy snad členy uspokojil, jindy snad uspokojil čtenáře mimo Sokol. Někdy nepochybně nedokázal uspokojit nikoho. To je přirozené a platí to o jakékoliv tiskovině. O to více to platí o tiskovině závislé na dobrovolných spolupracovnících. Každý časopis je tak kvalitní, jak jsou kvalitní jeho dopisovatelé.

Svět kolem nás se mění. Internet nutí tištěné periodiky přehodnocovat svoji informační a komentátorskou funkci. Přitom je ale stále řada lidí, kteří internet jako zdroj informací nemohou, neumí a nebo nechtějí používat.
Pokud jde o český krajanský tisk, požadavky čtenářů na jeho obsah se také mění.
Je-li to vše k lepšímu či horšímu, záleží na úhlu pohledu.

25 August 2006

Korespondence s panem Sojákem

Vzkazy na webové stránce Sokola Melbourne
22.06.2006 (an)
Po řadě měsíců existence této webové stránky chci jejím tvůrcům pogratulovat k nadprůměrné grafické úpravě a ke kvalitě redakčního vedení.
Jsem nekompromisním zastáncem principu, že každá redakce má absolutní právo rozhodovat o obsahu media, které rediguje. S rozhodnutím té které redakce, či s redakční politikou toho kterého media, nemusím osobně souhlasit, ale podle výběru uveřejněných příspěvků a jejich formy se dá obecně posoudit do jaké kategorie sdělovací prostředek patří.
V průběhu let mé příspěvky byly řadou tiskovin akceptovány i odmítány. V poslední době např. bývalý redaktor Kvartu některé mé příspěvky z různých důvodů odmítl, právě tak jako Bulletin „Proč“ a webová stránka Sokol Support Group.
Bylo to přirozené. Měli na to absolutní právo které jsem respektoval, aniž bych si myslel že jde o cenzuru a nedemokratické chování. To vše patří k životu ve svobodné společnosti, kde moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Respektuji právo redakce pracovat podle vlastního uvážení, přece jen si ale dovolím připomínku. Na stránce „Vzkazy“ se v poslední době objevilo několik příspěvků, jejichž autoři používají jen křestních jmen nebo pseudonymů.
V literatuře je používání pseudonymů samozřejmě běžné, ve veřejné demokratické výměně názorů je ale zcela nenáležité a zbytečné (v exilové situaci byl pseudonym ospravedlnitelný ochranou příbuzných žijících pod komunistickou diktaturou).
Jsem si samozřejmě vědom, že na internetu, např. různé „blogs“, ale i (téměř neuvěřitelně) webová stránka ČTK, jsou běžně uveřejňovány názory lidí, kteří se za svá jména a nebo názory „stydí“. Na jejich příspěvcích je to zcela jasně vidět.
Je to aspekt „pokroku“ který rozhodně demokracii neprospívá. Navrhuji a prosím redakci, aby na příště nechávala ve vzkazech jen příspěvky podepsané plným jménem. Jistě to uvítají i sami pisatelé. Mimo jiné to vede, alespoň některé z nich, k větší gramatické a obsahové odpovědnosti. Koneckonců redaktor webové stránky SSG, který původně anonymitu zaručoval, raději „Knihu vzkazů“ ze své stránky zcela odstranil. Čin nepochybně a zcela jistě zasluhující uznání.
Kdesi kdosi napsal, že noviny jsou zrcadlem společnosti, pro kterou jsou určeny. Snad je to přání příliš naivní, ale nechť česká media v Melbourne jsou zrcadlem krajanů, kteří se za své názory nestydí.

23.06.2006 Pseudonym
Vzkaz panu Nebeskemu: Pouzivani jine identity, nez vlastniho jmena, je v dnesnim "on-line" svete uplne bezne a vetsinou se nad tim jiz nikdo nepozastavuje. Tedy az na nekolik vyjimek. Pokud to dokazete, neplette si on-line forum s debatou v profesionalnim mediu.

07.07.2006 J. Sojak
Při zpětném čtení vašich vzkazů jsem narazil na vzkaz pana Nebeského. Jsem v Austrálii relativně krátkou dobu a bylo osvěžující číst názor, který jde proti módnímu trendu a autor se nebojí podepsat. Jen doufám, že podepsané jméno není pseudonym.
Jak už to tak někdy bývá, pan Nebeský má i nemá pravdu.
Pokládám za zcela samozřejmě, že anonymní vystupování je známkou zbabělosti omluvitelné jen v totalitních diktaturách. Slušnými lidmi ve slušných mediích by měl být pokládán za nepřijatelný.Od rozšíření internetu se ale stal přijatelný, rozdíl je jen v lidech, kteří anonymní komentáře píší. Srovnání si může na webu každý udělat sám. Oficielní webové stránky českých medií se svými „komentáři“ čtenářů jsou výmluvné sami o sobě.
Pan Nebeský se ale mýlí, když se domnívá, že podepsání komentáře plným jménem povede pisatele k více promyšlenému a lépe formulovaného příspěvku. Problém je úplně někde jinde. Stačí si pročíst několik zde uvedených podepsaných „vzkazů“ a podívat se na obsahovou i jazykovou úroveň.
Reakce anonyma „Pseudonym“ je také příklad k použití. Pochybuji ale, že kdyby se podepsal že by byl schopen vyšší obsahové úrovně. Rád bych věděl, kde se dozvěděl o anonymitě na internetu: „....většinou se nad tím již nikdo nepozastavuje“. Četl jsem řadu komentářů a průzkumů mezi nejen dospělými použivateli internetu, ale i mezi studenty (s kterými pracuji doma i zde), kteří to ve své většině pokládají za nežádoucí úpadek svobodného projevu (svoboda nemůže existovat bez odpovědnosti).
Vedle toho si „Pseudonym“ nedokáže odpustit osobní útok: “Pokud to dokážete, nepleťte si on-line forum a debatou v profesionálním mediu.“
Také samozřejmě nevysvětlil v čem rozdíl mezi „on-line forum a debatou v profesionálním mediu“ by vlastně měl spočívat. Jasnost, logičnost myšlení a výrazová slušnost přece nemůže být jen výsadou „profesionálů“. Měla by být normou styků mezi všemi lidmi.

12.07.2006 Josef Hájek
Vzkaz pro pana Nebeského.
Trochu nechápu lidi, jako je pan Soják. O co tu jde? Domnívám se, že podepsat se pod to co jsem napsal, ať je to kamkoli a cokoli, je podle mne slušnost a někdy i osobní statečnost. Pokud se budeme jako pan Soják odvolávat na běžnou praxi na internetu, neznamená, že to je správné schovávat za značky, čísla a přezdívky. Podle mého názoru, je to otázka rozdílu generací. S panem Sojákem jistě souhlasí jeho vrstevníci. Já se budu pod to co napíši vždy podepisovat. Neschovával jsem se za komunistů a teď už to nemám vůbec za potřebí. Abych mladé generaci příliš nekřivdil. Jeden příklad za všechny. Byl jsem pověřen napsat s se studenty v devíti třídách jak hodnotí svou školu včetně učitelů. Nemuseli se podepsat. Celkem to bylo 235 studentů. Nepodepsali se 2 z toho jeden, protože na to zapomněl.

18.07.2006 J. Soják
Milé vzkazy
Tak jsem se podíval zase na sokolskou webside a koukám jako blázen. Sokolové se perou. Vypadá to, že melbournští češi se „poameričtili“. Souzením se pro každou blbost jsem se setkal jen v USA. Jsem jen zvědav, zda podle úsloví „když se dva perou, třetí vyhraje“ se nějaký třetí nevyskytne. Nic mi ale do toho není, dneska jsem tady, zítra mohu být jinde a tak zpět do skutečného světa.
Po přečtení vzkazu pana Hájka (12.7.) mohu napsat, že jsme na tom nechápání stejně. Až na to, že já smysl jeho vzkazu nechápu vůbec. Můj vzkaz (7.7.) na který reaguje jsem si přečetl několikrát, ale musím konstatovat, že nevím, proč si ku své reakci vybral právě mne. Také nevím, kde pan Hájek vyčetl, že v případě anonymů se „odvolávám na běžnou praxi internetu“. Pouze jsem to konstatoval a nazval jsem to zbabělostí, kterou by slušní lidé neměli akceptovat. Jinak řečeno, s panem Nebeským souhlasím a ocenil jsem jeho postoj „proti proudu“. Protože jsem ho odhadl na příslušníka „dřívější“ generace, chtěl jsem ho podpořit proti vzkazu „Pseudonyma“ (23.6.), který pana Nebeského napadl jako nechápajícího „popletu“. Pana Nebeského neznám, ale potom, když jsem pak náhodou na stránce „Komentáře čtenářů“ objevil jeho reakci na článek pani E. Breward, mi samozřejmě došlo, že žádnou moji podporu nepotřebuje, že si vystačí sám. Logika jeho argumentace je téměř „neprůstřelná.
Z reakce pana Nebeského (7.7.) na můj vzkaz také vyplývá, že má smysl pro humor. Moji rádoby „filipiku“ o tom, že se mýlí když si myslí, že podepsané příspěvky by měli vyšší jazykovou i obsahovou úroveň, pochopil zřejmě tak jak jsem to napsal: jako přátelské „štouchnutí“. Také jsem napsal, že ve vztahu k anonymitě mám se studenty (a nejen s nimi a nejen tady) stejnou zkušenost jakou uvádí pan Hájek. Pokládají ji za zneužívání svobody, která nemůže být bez odpovědnosti.
Jen budu opakovat, co jsem již napsal: Jasnost, logičnost myšlení a výrazová slušnost přece nemůže být jen výsadou „profesionálů“. To vše by mělo být normou styků mezi všemi lidmi.

20.07.2006 (an)
Je sice možné s princem dánským nad světem kolem nás konstatovat: „The time is out of joint: - O cursed spite“, ale přece jen chci poděkovat pánům J. Hájkovi (12.7.) a J.Sojákovi (18.7.) za jejich vzkazy.
Pan Soják má ovšem pravdu. I v tom, že jeho ironicky nadnesené lichocení chápu jako „šťouchnutí“ které lahodí mému smyslu pro humor.

27.07.2006 (an)
Mýma očima.
Před časem jsem byl informován o přípravách žaloby proti sokolské organizaci. Třeba říci nebylo to poprvé a tak jsem to pokládal buď za pomluvu nebo maximálně za „bluff“. Pak jsem se dočetl na webové stránce Sokol Support Group informaci, že žaloba byla podána. Když jsem se ale dozvěděl, že Sokol Support Group podporuje žalobu, kde na prvém místě je požadavek zrušení Sokolské organizace, kterou SSG podle svého názvu podporuje, připadalo mi to jako špatný vtip.
Laskavostí výboru mi byla umožněna účast na úterní (25.7.) členské schůzi sokolské organizace. Po projednání otázek kolem existence Kvartu jsem musel odejít, ale ještě před tím byla výborem podána podrobnější informace o obsahu obžaloby a soudním řízení. Skutečně a neuvěřitelně žalobkyně žádá zrušení sokolské organizace, aby současně od ní (oné zrušené organizace) žádala přijmutí vyloučených členů. Zní to jako legrace, nikde není uvedeno „buď a nebo“, a člověku nezbývá, než si říci: kdo to proboha sepisoval?.
Bodů obžaloby je celkem pět, požadavek na rozpuštění Sokola je na prvém místě. Meritum žalob nemohu svojí osobní zkušeností posoudit a ani mi to nepřísluší. Osobní zkušenost mám jen se „stacking“, nevím ale zda o to v žalobě vůbec jde.
Soudce upozornil na několik nedostatků žaloby a došel k závěru, že čtyři body žaloby nemají náležitou podstatu pro posouzení. Vyslovil také názor, že bod první, rozpuštění organizace, je „drastický krok“ a doporučil žalobkyni a jejím podporovatelům, aby záležitost znovu zvážili a případně příslušně upravenou žalobu znovu předložili.
Také doporučil, aby vyloučení členové se odvolali k plénu valné hromady. Stručně řečeno, žaloba v prvním stání neprošla a nakonec byl soud odložen na 13.9..
Při sledování průběhu schůze mi bylo více a více jasnější, že spor kolem Národního domu je takový, že shoda je vyloučena. Od – zejména nově přijatých členů – se ozvalo několik výzev ke „kompromisu“, který spíše spočíval v tom, že sokolská organizace by měla splnit všechny požadavky žaloby. Jeden z diskutujících prohlásil, že soudnímu procesu by mělo být za každou cenu zabráněno. Kdo prý ví, „co ještě vyplave napovrch“. Smutná pravda je, že soudní proces již probíhá a bez nepochybně značných finančních nákladů pro obě strany se jen tak jednoduše zastavit nedá. A je-li skutečně situace taková, že „kdoví, co ještě vyplave“, pak je nejvyšší čas aby došlo k „vyčištění“, které může udělat jen nezávislý soud.
Zůstane-li po tom všem z Národního domu alespoň pár židlí je ovšem ve hvězdách.

01.08.2006 J.Soják
Milé vzkazy.
Objevil jsem také na těchto stránkách výtisk posledního čísla Kvartu. Musím říci, že mě pan Nebeský opět překvapil. Opět jde zřejmě proti proudu a usuzuji, že pokud mu o něco jde, popularita mezi to rozhodně nepatří. Dovedu si představit, že názor emigranta o pochybnosti práva emigrantů volit v Čechách, byť jakkoliv logicky argumentovaný (emoce a logika spolu nemají nic společného), bude mezi emigranty trvale žijícími mimo republiku značně nepopulární. Musím se přiznat, že já sám pro sebe bych vám to právo nebral (ostatně i pan Nebeský to právo jen zpochybňuje), ale i když s panem Nebeským nesouhlasím, tu skleničku červeného bych si s ním také dal
Pak jsem také četl tady ve vzkazech velice strohou zprávu pana Nebeského o tom, jak se účastnil schůze Sokola Melbourne a o soudním řízení. Skoro se mu divím, že ztrácí čas a raději nezůstane u popíjení vskutku lahodného australského vína. Mohu ho ujistit, pokud to snad neví, je to velice podivný svět v tom českém Melbourne. Rozhodně se tu nenudíte.
Já vím, řeknete mi, že mi do toho nic není, že tady nežiji a že do toho nemám co mluvit. A budete mít pravdu. Za par týdnů odjíždím a konce se tedy nedočkám. Také se přiznám, že vím jen to co se tu dočtu. Přítel mi doporučil navštívit další sokolský web. Je to počteníčko. Tak jako doma i tady jsou zřejmě lidé, kteří si pletou svobodu projevu s hrubými osobními útoky. O to mi ale nejde.Objevil jsem tam výzvu pana či pani S. Koutský s požadavky, které vypadají zcela rozumně a nechápu, proč je Sokol Melbourne nepraktikuje. Právě tak nechápu proč by ale z těchto důvodů měl být Sokol soudně zakázán. Je to skutečně mezi Čechy divný svět tady v tom Melbourne.
Jeden požadavek je mi ale nepochopitelný. A to je právo na automatické členství. Neznám australské zákony a zvyklosti, ale přirozené právo někam náležet přece neexistuje. Není shůry dáno, neexistuje samo o sobě. Právo na cokoliv musí být zaslouženo a jde vždy ruku v ruce s povinnostmi.
Také je tu pod tímto vzkazem je vzkaz paní Volné. Asi mi řekne že mám divné představy o demokracii a Austrálii, která navíc mojí novou vlastí není (nehledě na to, že vlast může mít každý snad jen jednu). Pokud tomu ale dobře rozumím, pak logika žádosti soudního zrušení organizace, která odmítla moje členství je skutečně klasická ukázka demokratické spravedlnosti. Já vím, nic mi do toho není.
A již vůbec nakonec. Nevím jaká kriteria administrace webu používá při hodnocení vzkazů, soudě ale podle množství odmítnutých, vášně jsou tu rozpáleny do běla a kde chybí argumenty nastupují vulgarity. Jak říkám, je to skutečně velice podivný svět v tom českém Melbourne.
J.Soják

07.08.2006 (an)
Vážený pane Soják,
věřte mi, že bych si s Vámi raději přiťuknul sklenicí červeného a popovídal bych si v Vámi osobně. Včetně o mých pochybnostech nad mým právem volit v českých volbách. Jinou možnost ale nemám a tak se s Vámi mohu spojit jen prostřednictvím Vzkazů.
Z Vašeho psaní jsem vyvodil, ať již správně či špatně, že jste krátkodobý návštěvník Austrálie (snad pedagog pracující se studenty?), který již Austrálii opouští.
Jsem zcela pochopitelně polichocen (snad i upřímnými) komplimenty kterými jste mě počastoval a rád bych Vám kompliment vrátil.
Přiznám se, že situace v mé vlasti (máte pravdu, člověk má vlast jen jednu, aniž by nemohl dávat přednost žití jinde) mě nenaplňuje velkým optimismem. Jsem ale možná jen stařec-pesimista.Pouze setkání s mladými lidmi při návštěvách starého domova mi dává naději. Svými názory jste povzbudil můj optimismus – pokud se ve Vás nemýlím – že budou-li budoucí generace vychovávány lidmi jako jste Vy, mohu strávit zbytek svého života bez obav nad budoucností mé vlasti.
Všiml jsem si, že dosti návštěvníků Austrálie po návratu do České republiky vypisují své zážitky z cest. Někdy více, někdy méně faktograficky povedené. Nevím, zda k nim patříte i Vy, nevím, zda budete psát o krajanské situaci v Melbourne, o kterou projevujete – jak se zdá – zájem. V kladném případě si Vám dovoluji nabídnout pohled do historie sokolské organizace, který byl otiskován na pokračování v Kvartu během minulého roku. Současně Vám také mohu nabídnout dokumentaci k historii současného dvouletého konfliktu v sokolské organizaci, kterou zpracovávám. Konfliktu, který daleko přerostl hranice sokolské organizace a který, jak jste zaznamenal, končí u soudu.Myslím ale, že bych se Vám měl částečně představit a měl napsat to, co jsem již napsal jinde.Narodil jsem se do sokolské rodiny, ale jako rebelující syn jsem k Sokolu a některým jeho ideám nezískal právě nejkladnější vztah, jakkoliv jsem měl obdiv k zanícení jeho členů, včetně mé rodiny.
Po odjezdu do exilu jsem měl mezi lidmi, kteří v polovině 70tých let obnovili v Melbourne sokolskou organizaci, řadu velice blízkých přátel. Pokud ještě žijí, přáteli zůstali dodnes. Chci tím říci, že jejich úsilí jsem obdivoval, aniž jsem se na něm podílel. Oni také založili to, čemu se dnes říká Národní dům (mnozí z nich věřili, že budují sokolovnu) a finančně se někteří z nich zaručili svými majetky. Když pak úsilím celé řady lidí byly všechny půjčky zaplaceny, paradoxně Národní dům přestal „žít“, aby pak byl oživen a dobudován do dnešní podoby mladší generací.
Také musím napsat, že jsem byl a stále jsem jen velice zřídka návštěvníkem Národního domu. Současně jsem si vědom jeho potřeby pro řadu lidí a jeho symbolických hodnot. Můj zájem je čistě zájmem korespondenta, kombinovaným zájmem o historii.
Jinak řečeno, pokud se obáváte, že Vám lidé napíší, že Vám do toho nic není, nejste sám.Tak jako vy, i já tedy vlastně stojím mimo, i když ne s takovým nadhledem jako můžete mít Vy. Jste ale třetím člověkem, který mi v posledních několika měsících vyjádřil podivení nad tím, že se situací v Národním domě vůbec ztrácím čas. Zřejmě se budu muset sám nad sebou zamyslet. Ostatně, nebýt podané žaloby, jako korespondent bych se specielně nyní s ohledem na dění ve světě, patrně jen těžko o celou záležitost zajímal.
Není snadné pro člověka „z venku“ se dopátrat, jak a proč se to vše v Národním domě vlastně zamotalo. Osobně věnuji ale pozornost jen událostem přesahujícím rámec Národního domu.Existují-li proti sobě dvě zcela jasně vyhraněné skupiny (těžko říci s určitostí, řada lidí dává přednost anonymitě a člověk se může je dohadovat kdo kde stojí), jedna skupina pochopitelně obviňuje nekompromisně druhou. Samozřejmě, je možné s dokumentů vysledovat kdo kdy udělal to či ono, ale o to vlastně nejde.
To vše patří minulosti. Jak jste se dočetl, současná situace je – mírně řečeno – vskutku pozoruhodná.
Shrnuto do jedné věty, členka Sokola podala k nejvyššímu soudu žádost o rozpuštění sokolské organizace pro údajné porušování pravidel (doporučovaných australskými úřady podobným organizacím) a pro údajné administrativní nepořádky. (Píši „údajné“, meritum žalob s ohledem na soudní řízení nechci a snad ani nemohu posuzoval.)
Je to smutné, ale jsou činy, které se nedají odčinit. Je smutné, že žaloba jednou podána už na věky zůstane zaregistrována u nejvyššího soudu. Pokud bude (i když bude) stažena zpět, zanechá stigma podezření z nezákonné činnosti sokolské organizace, organizace která je jedinou žijící organizací české etniky v Melbourne. Jedině výrok soudu ji může snad očistit. Padni komu padni.
Jak jistě chápete, nejde jen o sokolskou organizaci. O ni jde vlastně nejméně, ta přežila již ledacos. Jde o nás všechny a o ty kteří přijdou po nás. Celé to vypovídá o tom, jací jsme.
Tak jako historie českého údělu za několik posledních staletí, právě tak jako historie českého exilu a emigrace za posledních několik desetiletí, tak i tato směšná epizoda vypovídá o naší obětavosti, pracovitosti, úsilí, nezištnosti, snaze pomáhat, ale také o uražené ješitnosti, nenávisti, závisti, pocitech vlastní důležitosti a zaslepenosti vlastní pravdy. A to je to nejsmutnější.
Máte-li zájem, mé telefonní číslo naleznete v melbournském seznamu. Mějte se doma hezky.
P.S. Omlouvám se administraci Vzkazů a čtenářům, že zabírám místo tímto osobním dopisem.

08.08.2006 J.Soják
Pane Nebeský, děkuju.
Uhodl jste, byl jsem v Austrálii na studijní cestě a posledních několik týdnů jsem pobyl v Melbourne na dovolené u australských přátel. Bohužel, svůj pobyt musím zkrátit a dnes již odjíždím. Telefonicky jsem Vás nezastihl a v době, kdy přítel tento vzkaz bude posílat, budu již někde na poloviční cestě domu. Rozhodně se ale s Vámi spojím z Prahy.
Děkuji také panu Kolaříkovi za jeho hezká slova.
Mějte se tady Melbournští hezky. Žijete v krásném městě a obdivuhodně svobodné zemi. A neperte se. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to k smíchu.