NEPŘEHLÉDNĚTE

na strance Chyby pravdy omyly projev profesora P. Piťhy hodný pozornosti zájemců problematiky školství v Česku. Za jeho zaslání vděčím laskavosti vzácné přítelkyni, která se problematikou výuky v České rebublice zabývá mnoho let a která ví, že se podrobně zajímám o postkomunistický vývoj v místě, kde jsem se narodil.

NEPŘEHLÉDNĚTE

na stránce Pro radost historickou studii o patrně nejdůležitějším vynálezu moderní doby

Apríl, apríl, tentokrát v Praze

Karel A. Pokorny
Vyzbrojeni otřepanou moudrostí, že všechna zklamání pesimistova jsou příjemná, vydáváme se jednou do roka na návštěvu rodné Prahy. Vlastně nejsme příliš pesimističtí, jsme jen velice zvědaví, čím nás tam zase překvapí. Vloni nám například dali na rozloučenou salmonelu.
Protože nechceme být na dálnici převálcováni nějakým litevským, ukrajinským, bulharským či podobným nákladním autem, dáváme v posledních letech přednost letadlu. Letos to byl Boeing ČSA, lehce omšelý. Ventilace nefungovala, než jsme ze Schipholu vyletěli , bylo uvnitř k udušení. Letadlo bylo z 90% obsazené Čechy, odchovanými v přetopených panelácích, a tak to vadilo asi jen nám. Kapitán nás uvítal, a přísně upozornil, že za ušmudlanou záclonou v přední části letadla nemají obyčejní smrtelníci co pohledávat, neboť je tam Business class. Letušky záclonu demonstrativně zatáhly a instruovaly nás, jak použít plovací vestu. Zůstává záhadou, proč bychom při letu z Amsterodamu do Prahy měli potřebovat záchranou plovací vestu? Snad při nouzovém přistání na Labi? To, že se v Praze zpozdilo vydání zavazadel téměř o hodinu jsme přijali se stoickým klidem. Ostatně, nazpět letíme s KLM.
Pak jsme se začali rozhlížet po Praze. Na první pohled je vidět mnoho opravených domů, i novostaveb. Ale jinak se vzmáhá špína, která minulých letech už byla trochu na ústupu. Snad je to v nějaké spojitosti s postupným návratem mnohých občanů k nostalgickému snění o tom, jak to „dřív“, tedy za socialismu bývalo všechno lepší?
Povzbuzující byla zeleň v parcích, stromy v zaprášených ulicích produkovaly první lístečky a dokonce už kvetly i prastaré mohutné magnólie v parku u radnice v Nuslích. S tím vším ovšem nemají lidé co dělat. To je nezničitelná příroda.
Známé přísloví praví, že nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nejlépe se to dá aplikovat na pražské restaurace. Tam, kde jsme si při poslední návštěvě dostali celkem obstojné jídlo, není už po roce vůbec žádná restaurace, ale non-stop herna, kde nad vchodem blikají neonová čísla, sugerující možnou výhru. Lze říci, že se momentálně v Praze s hernami roztrhl pytel. Velký, neskutečně velký pytel. Vedle zmíněného množství hráčských doupat překvapuje také přímo inflační počet lékáren. Ku příkladu na třídě Vinohradské ( Fochově, Schwerinově, Stalinově ), je jenom na úseku od Jiřího náměstí k Museu lékáren sedm. To se musí farmaceutický průmysl radovat. A též lékárníci, kteří prý teď dostávají za každý recept 30 Kč na ruku. V této spojitosti a též všeobecně řečeno můžeme použít staré dávné pořekadlo : V Praze je draze. Utratili jsme za 14 dnů spoustu peněz, opravdu nevíme za co.
Domluvili jsme se s přáteli, že se sejdeme u Paukerta, na Národní třídě, v restauraci za vyhlášenou prodejnou delikates a obložených chlebíčků. A ejhle, překvapení: už žádná restaurace, zbyla po ní jen reklama na domě. Také v dříve hezké prodejně lahůdek je nyní jakýsi buffet se stolky, pokrytými umělou hmotou. Za pultem stojí unuděné prodavačky , které se namáhavě snaží bdít nad oschlými chlebíčky. Na otázku, co se stalo s restaurací odpoví, že se jacísi „oni “ nemohli dohodnout s novým majitelem. Či tak něco. Kdo jsou „oni“? Krčení rameny, známá česká odpověď.
Co je pro Pražáka, dlouhá léta v zahraničí žijícího, ještě neobvyklé? Skutečnost, že v celém městě, na ulici i ve vozech městské dopravy je čeština na ústupu. Vedle ruštiny je slyšet podivné neevropské a nesvětové jazyky, které se dají jen těžko umístit na mapě. Podle posledních průzkumů se stala Praha domicilem ruské střední třídy, která si s oblibou kupuje byty na Vinohradech a vily v Břevnově. Věnují se prý obchodu s pozemky a nebo zastupují různé ruské firmy. Jejich děti navštěvují ve dne anglická gymnasia, v noci pak ruské diskotéky. Díky tomu, že tito Rusové mají trvalé povolení k pobytu v Čechách, získané mnohdy nelegálně, mohou se nerušeně a bez víz pohybovat po všech zemích Schengenské dohody. Podle zpráv v tisku má MZV problémy. V bývalých zemích socialistického bloku, zejména v Mongolsku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Gruzii, atd. pracovníci na českých konsulátech za úplatky vyřizují na počkání povolení k pobytu a k zaměstnání. Začínáme chápat, proč se zákazníci cestovních kanceláří u nás v Holandsku stále častěji opatrně informují, zdali v hotelu, kde chtějí strávit dovolenou, budou také ruští hosté.
O tom, že vznikly další problémy, svědčil i článek v deníku iDNES. Tam se píše o nutnosti uspořádat pro tyto „gastarbeitery“ předem nějaké kurzy, kde by jim bylo šetrně předvedeno, jak používat splachovací WC a toaletní papír a jak se mají chovat v restauraci a v dopravních prostředcíh. Firmy, které zaměstnávají Asiaty (je to například celkem osm východočeských firem jako Foxconn CZ) projevily o tuto akci kupodivu velký zájem a dokonce jsou ochotny finančně přispívat.
Prvního apríla jsme naivně očekávali nějaké žerty, zvláště potom, co jsme v ten samý den četli v The Sun, že francouzský president Sarkozy právě absolvuje ve Švýcarsku speciální prodlužovací kúru, která mu pomůže trochu povyrůst. Nic takového. Jenom ve Vysokém Mýtě v rámci propagace třídění odpadků zástupci radnice nalévali na náměstí kolemjdoucím občanům „Bioplymovici“, která měla být produktem palírny „ Žížala Mejťanka“. Nějaký bdělý občan upozornil celní správu, která vyslala kontrolory. Ti zjistili, že se jednalo o aprílový žert.
To, že v novinách psali o Condolezze Rísové, či Rajsové aprilový žert nebyl. Čeština, jazyk s nebývalými možnostmi. Novináři kreativní tam, kde by tomu tak být nemělo.
Aby člověk mohl v klidu pozorovat, co se změnilo, je vhodné jezdit po Praze tramvají. Metro totiž působí velice zanedbaně, a pro staršího člověka jsou dost nelákavé dlouhé pochody podzemím, nekonečnými špinavými chodbami, s množstvím schodů. V některých stanicích metra zase vadí příšerný průvan, přímo vichřice, která dokáže nejen zničit účes a nebo odfouknout klobouk, ale i povalit slabší jedince. Uspěchaní cestující, běhající bezohledně po příkrých pojízdných schodech, nejsou zrovna něco, čemu by se chtěl člověk dobrovolně vystavit. Opravdu zarážející je, že ani po osmnácti letech stále nejsou ve všech stanicích metra výtahy pro ty, kteří je nutně potřebují, pro maminky s kočárky, pro nemocné, pro vozíčkáře, či lidi staré a tělesně postižené. Stát, budující zářné zítřky zřejmě dříve vůbec s něčím takovým změkčilým nepočítal a ani nyní nepovažuje za nutné tuto chybu napravit.
Potěšující a překvapující je skutečnost, že většina mladých lidí uvolňuje v tramvajích i metru starším cestujícím místa k sezení. Pokud je tramvajový vůz plný povykující mládeže, která vás sednout nepustí, jsou to docela určitě cizinci na výletě v Praze. Jedno z mála opravdu positivních zjištění.
Shledávám tramvaje přátelštější, i když nastupování a vystupování do starších typů vozů vyžaduje značnou fyzickou zdatnost. Starší lidé, invalidé a nemocní, třeba s nohou v sádře by asi raději tramvají neměli jezdit vůbec. Jako bílé vrány jezdí po Praze soupravy tak zvaných nízkopodlažních tramvají, kam se dá nastoupit lépe. Jenže, až tyto nahradí všechny vozy, tak to už nás dávno hlava bolet nebude. Pražská tramvajová síť určitě předčí třeba tu v Den Haagu, ale na kolejích i vozech je vidět, že již něco pamatují. Dochází dost často k nehodám, i když ne tak kuriosním jako v září 1944, kdy se ve Vysočanech srazila tramvaj s lokomotivou. Češi v tom mají tradici, už v roce 1891 se Křižík při zkušební jízdě mezi Letnou a Stromovkou srazil s pekařským povozem. Naštěstí se nestalo nic vážného,Křižík dal tehdy pekaři bohaté odškodné, 20 zlatých. V Praze se za rok 2007 stalo 2457 nehod pouliční dráhy, které způsobily škodu 67,6 milionů Kč. Zlí jazykové tvrdí, že to možná trochu provokují řidiči tramvají sami, protože po nehodě mají vždy nárok na tři dny volna. Vpravo dva, kteří volno určitě dostali …J
Překvapilo mne, kolik lidí stále něco jí, jak na ulici, tak v dopravních prostředcích. Tím pádem je to v tramvaji i v metru stále cítit jako ve špatně větrané kuchyni. Byl jsem svědkem toho, jak si elegantní dáma středního věku cpala rukou v rukavičce do pusy karbanátek a k tomu ještě současně stačila telefonovat.
Dále zaujme skutečnost, že většina žen a dívek dbá na svůj vzhled, je převážně hezky oblečena a upravena, mezitím co muži ve velké většině spíše připomínají Přemysla Oráče, který se od chvíle, kdy ho Libuše povolala na stolec knížecí, nepřevlékal a nemyl. Nebo Bivoje bez kance. Všichni se vyznačují děsivě špinavými botami, pochopitelně. Nejsme nějací západní dekadenti, jsme ostří pivní hoši. Většina z mužů k tomu ještě páchne jako tchoř.
V českých novinách jsou různé veselé zprávičky. Například : Přestože není stále vyjasněno, jak přišel bývalý ministerský předseda a předseda sociálně demokratické strany Stanislav Gros k 80 milionům korun (probíhá zdlouhavé vyšetřování), koupil si s manželkou nejen dům na Floridě, ale ještě další dům v Praze. Jiří Paroubek se zase pro změnu dal do psaní řetězových dopisů. Zastal se své manželky Petry a překvapil soudruhy, kteří jsou na internetu, „vlastnoručním“ sdělením, ve kterém ujišťoval, že jeho Petra není rozmařilá, arogantní a zištná osoba, jak jí vylíčil bulvární tisk. Na konci svého sdělení žádal adresáty, aby zprávu rozesílali dále. Kdo tak učiní, tomu se splní do týdne tři přání a přejde ho bolest v zádech . J
Nekonečná je tahanice o katedrálu sv. Víta. Jednou je církvi přiřknuta, pak se rozsudek zase ve vyšší instanci zruší, katedrála připadne státu - a soudí se vesele znova. Je docela možné, že až bude katedrála konečně zestátněna definitivně, koupí jí nějaký ruský makléř a nabídne ji ruským zbohatlíkům jako taneční sál.
Obdivuji hraběnku Kristinu Colloredo-Mansfeld, která dále bojuje o navrácení rodinného zámku v Opočně. Byl jí v roce 2003 soudně vrácen, ale loňského roku opět zabaven. Někomu se asi znelíbilo, že by měl přijít do rukou cizačky. A tak se soudní jednání protahuje do nekonečna. Přitom je to celkem jednoduchá záležitost : v roce 1942 byl zámek Colloredo–Mansfeldům zabaven Němci a rodina vystěhována. Po válce, na základě Benešových dekretů, bylo celé panství zabaveno jako německý majetek. Prosté, milý Watsone. Tím pádem Colloredo- Mansfeldové nemají nárok na vrácení zámku, vždyť v roce 1945 patřil Němcům.
Povzbuzeni těmito krádežemi ve velkém, kradou různí šikulové v menším, ale všechno, dávno dokonce i to, co je přibité. Tu ukradnou několik kilometrů kolejnic na nepoužívané trati, v Terezíně zmizí zase několik tisíc kovových jmen z náhrobků obětí koncentračního tábora, na Moravě přes noc ze stavby vypařil bagr a jakémusi sběrateli historických lokomotiv ukradli z depa pracně opravenou lokomotivu, kterou na místě rozřezali a prodali do sběru. Též se ráda ztrácejí svodidla na nepříliš frekventovaných silnicích, v lese a tak. Co tam také mají co dělat, že?
Zajímavá zpráva byla od Kateřiny Šafaříkové, která píše do Lidových novin z Bruselu. Čtenář se mohl dočíst, že byla pořádána diskuse komise expertů na téma „ zločiny totalitních režimů v zemích EU“. Mezitím, co západoevropští odborníci se zabývali hlavně nacismem, upozorňovali zástupci nových členských zemí, zejména pobaltských, že jsou bagatelizovány zločiny komunistické. Dokládali to známými fakty, například tím, že za komunismu bylo zavražděno a deportováno daleko více lidí než za nacistické okupace. Z veřejného zasedání byli kupodivu vyloučeni novináři . Možná proto, že by se někteří z nich pozastavili nad tím, proč mezi pozvanými je ruský historik z „Institutu pro mezinárodní styky“. Pokud víme, tak Rusko do EU ještě nepatří. Účelem schůzky bylo najít nějaký společný postoj EU k otázce totalitních států. A společný postup. Nenašlo se nic.
Také jsme byli na premiéře opery „Zítra bude“ od komponisty Aleše Březiny, který je též autorem libreta, spolu s režisérem Jiřím Nekvapilem. Tématem je osud Milady Horákové, tedy soudní proces s ní. Hlavní hrdinku hrála více něž osmdesátiletá Soňa Červená, která zároveň ztělesnila státního prokurátora a ještě celou operu komentovala. Je to sice na svůj věk zdatná dáma, ale bylo to na ní viditelně trochu moc. Celá látka i její zpracování je pro návštěvníky náročné a jsem na pochybách, zda se najde dostatek diváků. Češi mají raději klid u piva a více je zajímá, zda vyhrají mistrovství v hokeji a podobně důležité věci.
V Čechách jsou v nesmírně oblíbeny především muzikály. Hrají se všude a o všem možném. Divadlo Ta Fantastika připravuje muzikál o Boženě Němcové. Má jí ztělesnit zpěvačka Lucie Bílá a jejího prchlivého a nešťastného manžela Kamil Střihavka. Who it my be…Do jaké míry budou použity pikantní detaily z bohatého milostného života nebohé Boženky, to se ještě neví. Ale co se dá asi tak čekat. Vzhledem k té oblibě by se dalo uvažovat o muzikálech na různá jiná, národu drahá témata. Co takhle muzikál o Janu Husovi? Představoval bych si to jako ohromnou inscenaci v Kaplí betlémské a s koncilem, s opravdovou hranicí nakonec, v Kostnici. Fakt, že tehdy bylo po celou dobu čtyřletého trvání koncilu v pohotovosti mezi 600 až 1500 prostitutek, pro které byla vyhrazena v Kostnici celá jedna čtvrt, by umožnil, aby se uplatnily všechny české herečky. Ještě by si mohly vzít posilu z dálnic, vedoucích k západním hranicím. Jako humorný přídavek nakonec by posloužila postava známého nešťastníka Jeronýma Pražského, který se sice vydal do Kostnice, aby obhajoval Jana Husa, ale když se dozvěděl, že to špatně vypadá, dal se rychle na cestu zpět. Byl ale zachycen v Bavorsku, dopraven do Kostnice a rok po Husovi upálen.
Jako textová inspirace pro další muzikál by mohlo nějakému komponistovi sloužit sedm zpěvů Svatopluka Čecha, líčících boj Husitů proti Adamitům u Příběnic a jejich následné upálení v Klokotech.
Také defenestrace by se hodila. Po skončení představení by si mohli z okna skočit i diváci a zejména turisté, aby věděli, jak asi bylo Slavatovi a Martinicovi, že?
A poprava sedmadvaceti pánů na Staroměstském náměstí? Lahůdka. Inscenace přímo na historickém místě. Kdopak by si rád zahrál kata?
Také jsme se občas dívali na televisi, a to jsme tedy neměli dělat. Vnímáme češtinu už jinak než místní obyvatelé a také si jí víc vážíme. Strašně frajerský a hospodský způsob mluvy televisních hlasatelů , zejména těch sportovních, nás pokaždé odradil. Při pohledu na programy jako „Ta naše povaha česká“ jsme nevěděli, zda se máme smát, či brečet. Je jistě záslužné, upozorňovat na temná zákoutí lidských existencí, ale člověk by si zoufal. Lidé, hájící nepořádek kolem vesnických domků, dokonce i starosta jedné z vesnic je bránil, řka, : „My jsme tady takoví, ve středu Evropy a na Východ. Na Západě, tam to je přehnané, ta čistota, například v takovém Švýcarsku, tam jsou snad ty lidi úplně šílený.“
Ještě že kvetly ty magnólie v Nuslích. Praha je krásné město a bude snad krásné ještě dlouho, za všech okolností. Jen ti bláhoví včerejší lidé…Drželi hladovku proti americkým radarovým základnám, seděli v Brdech na stromech, aby tomu zabránili. Zbytek brblal po hospodách unisono: Dříve bylo lépe.
Variace na proroctví Libušino : Vidím město veliké… hloupost jeho bolševikem zkažených obyvatel hvězd se dotýká….
A tak honem do letadla a pryč. Snad to bude lepší příští rok.Naděje prý umírá poslední.

NEPŘEHLÉĎNETE

povídání Karla Pokorného o značkách na strance Pro radost!

Oběť minulosti

Za svých mladých let jsem se vyžíval – po většině u piva – v rozpravách s přáteli o všem a o ničem. Na mé radosti nic neměnilo ani to, když se občas rozpravy zvrhly v bouřlivou hádku. Konec konců, osobní sympatie či antipatie nemají z rozdílnými názory nic společného. Či spíše – neměly by mít.
Pak jsme se téměř všichni rozprchli do celého světa a naše rozpravy vzaly formu psaných dopisů. Kontraverze neubyly, jen přestaly být bouřlivé. V napsané formě to není tak zábavné. Nedá se křičet.
Od té doby ale mám psaní dopisů rád. S přáteli. Mnohokrát jsem ale litoval, že mi na korespondenci okolnosti nedávali více času. V korespondenci s přáteli jsem nacházel a stále nacházím podněty k revizi svých názorů – někdy k jejich korekci, někdy k jejich potvrzení. Někdy ale i inspiraci k zamyšlení, nebo domyšlení otázek, na které neznám odpověď.
Rozvoj internetu nepochybně korespondenci usnadnil a hlavně zrychlil. Jenže právě ta lehkost a rychlost je jistý „zádrhel“ – svádí někdy k myšlenkové povrchnosti a slovní i formulační nedbalosti. Bohužel ale ani technický pokrok mi nepřinesl více času. I nadále jsem pronásledován výčitkami přátel a špatným svědomím.
Po delší době jsem si nedávno opět vyměnil několik málo emailů s mnohaletým přítelem žijícím v Melbourne. V jednom z nich mě zaujala věta, napsaná vlastně jen na okraj. Napsal, že odůvodňuje-li Australanům své názory osobním prožitkem setkává se s reakcí, že je „oběti své minulosti“. A dodal: „Možná, že mají pravdu.“
Není ovšem sám –podobnými argumenty mně také občas častují i moji přátelé. Jak australští, tak i čeští. U těch prvních to není ani tak podivné. Je to přirozený jev mezi lidmi se zcela rozdílnými životními zkušenostmi. Což stejně platí i v případě generačního rozdílu. A u českých přátel? – snad únava vedoucí k rezignaci: „co bylo to bylo, všichni jsme Češi, stranící či nestraníci, odpusťme si, co jsme si... A poučení z minulosti? – dej s tím už pokoj....“
Vzpomínám na své mládí, kdy mi připadalo směšné vzdychání starších generací o „starých zlatých časech“. Po pravdě řečeno mi to připadá směšné i dnes u mých současníků. Vzpomenu-li si, jen tak namátkově bez výběru, na plynové komory, „kupčení“ demokracií s diktaturami: - Mnichov, Katyň, atd. atd., nostalgie nad „zlatými časy“ jaksi vyprchává.
Jenže – někdy mě napadá zda nedělám totéž.
Zda někdy mé pohoršení nad projevy mladých nevyplývá ze závisti nad přemírou jejich svobody, kter0 se mi nedostalo. Možná i můj pocit, že ubylo respektu člověka k člověku a respektu ku svobodě člověka, není nic více a nic méně, než pouhým „pocitem“.
Jenže, nebylo to ale tehdy stejné? A nebylo-li, je-li to dnes skutečně „horší“ – kdo, či co to zavinilo?
V padesátých létech minulého století Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu píše:
„Demokraté nechť nikoho neposílají se ptát, kdo způsobil neklid a rozruch této doby: Demokracie to způsobila, když bořila staré kázně a uctivosti, když vyzývala k samostatnému myšlení, probouzela uvědomění mas, podporovala víru v sílu lidu a hrdost občanskou, když ochraňovala právo na nespokojenost a vzdorovitost nesouhlasících, učila zvyšovat nároky na život a vrhla do světa zásadu národního sebeurčení.“
Zcela samozřejmě, my všichni, vlastně všechno lidské konání, je poznamenáno minulostí a jen přes minulost je možné pochopit přítomnost a snad i ovlivnit budoucnost. To ale vím až dnes. Tehdy, když mi otec vyprávěl o Rakousku-Uhersku a kázal o poučení z historie vůbec, tehdy jsem se jen smál. Nic mi to neříkalo – a tak, co s historií? To vše je dávno pryč – žiji přece teď a maximálně chci jen vědět, co bude zítra. Minulost – ta mě vůbec nezajímala.
Nezajímala mě stejně jako dnes dnešní patnáctileté nezajímá ta jejich minulost – nacismus a komunismus. Zcela zákonitě je to nezajímá. Až do doby...
Ke snaze pochopit svět kolem mne mě přiměla absurdnost nejprve padajících bomb a později padajících hlav na pozadí radostně jásajících davů nad slibovanou šťastnou budoucností. Až teprve tehdy jsem se snažil najít – a začal jsem nacházet – odpovědi na své otázky v ne příliš vzdálené minulosti a v dějinách. Je smutnou pravdou, že až teprve tehdy, kdy člověk začne prožívat tragédie způsobené lidskou zlobou a nebo lidskou vírou, teprve tehdy – zpravidla pozdě – je schopen se pokusit o poučení z minulosti.
Nu, jistě, mnoho věcí se během našich životů změnilo. Mnohé snad k lepšímu, mnohé snad k horšímu. Zdá se, že lidstvo se pohybuje dva kroky kupředu (ne nutně k lepšímu), jeden krok zpátky. A to ještě jen v tom lepším případě.
Jedna věc se ale nezměnila: ohrožení lidských svobod a demokratického systému, který jediný – přes všechny své nedostatky – poskytuje a v minulosti poskytoval prostor pro obhájení svobody jednotlivce.
A zase – svobody jsou ohrožovány nejen zvenčí, ale i zevnitř. A to jak elitou opovrhující „zdravým selským rozumem“ svobodných občanů, tak i reprezentanty svobodně zvolenými demokratickou většinou. Je velice staré poznání, že většina nemusí vždy rozhodnout v zájmu veřejného blaha a bezpečnosti.
V zemích, kde existují účinné pojistné ventily proti zneužití moci vládnoucí většinou je nebezpečí menší. V zemích bez pojistných ventilů, vláda většiny nerespektující menšinu končí katastrofou. Nejen pro menšinu, ale i pro většinu – včetně jejích reprezentantů.
Všude se najdou lidé, kteří obranu své svobody nebo svobody druhých, považují za povinnost každého jiného, jen ne jich samých.
V závěru Demokratického manifestu Ferdinand Peroutka napsal, že:
„Snad s nechutí někteří se dívají na to, že je třeba stále znovu usilovat, bojovat a obhajovat to, čeho už jednou bylo dobyto. Ale život a historie nikdy nebyly jiné.“
Potom, co renesance přinesla osvobození rozumu od náboženského dogmatu a politicky oživila myšlenku demokracie, musel se demokratický systém vyhlašující snahu o svobodu člověka bránit nepřátelům z mnoha stran. Od absolutistických monarchistů až po despoty všech barev toužících po totalitní moci. Včetně těch z minulého století, z nichž jeden se hlásil k socialismu mezinárodnímu, a ten druhý k socialismu národnímu.
A dnes? Slyšíme kolem sebe, že zápas s totalitní vírou v historickou nevyhnutelnost byl před dvaceti lety vyhrán. Nic nás již prý neohrožuje a všichni můžeme kráčet ruku v ruce ku šťastné budoucnosti, kde ve vzájemném obětí lásky k bližnímu jeden člověk bude milovat druhého jako bratra svého jediného.
Kdo o tom pochybuje, žije v minulosti a je její „obětí“. A slovo „oběť“ naznačuje cosi trpkého, co zakaluje myšlení a způsobuje neschopnost vidět a myslet jinak, „nově“, „současně“ a věřit ve „věčnost vzájemné lásky všeho lidstva“.
Jsem nepochybně poznamenán svojí minulostí. Ve své paměti mám příslušníky mírových hnutí a lidí zaníceně milující své nepřátele, kteří mezi prvními skončili v koncentračních táborech a v komunistických vězeních. Ani v tom se svět nezměnil.
Revoluční šlágr v minulém století vykřikoval do světa, že „vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje“.
Předpověď se naplnila – jenže místo rudého praporu vlaje zelený.
Před časem, byl z webových stránek stažen – z obav (!?!) muslimské reakce v Evropě – dokumentární film poslance holandského parlamentu. Nalezl jsem film natolik včas, že jsem měl možnost desetiminutový snímek shlédnout. Sestřihem dokumentárních záběrů z náletem v New York, výbuchů v Madridu, v Londýně, Bali a dalších místech, s vášnivými projevy muslimských kazatelů a texty z Koránu, se film snažil prokázat vztah mezi učením Koránu a teroristickými akcemi muslimů po celém světě. Nic moc objevného.
Více mě ale zaujala muslimská reakce (jak byla označena) umístěná na stejné webové stránce. V ní mladý, nepochybně vzdělaný a „západně“ vypadající Muslim, mluvil o objetí všelidské lásky hlásané Koránem a jeho slova byla doprovázena záběry z ulice do náručí si padajících všedně oděných dívek a zcela zahalených muslimských panen.
Kdo by si mohl dovolil takovou idylu rušit? Každému přece musí být jasné, že ta hrstka fanatiků snících o světovládě zcela samozřejmě nemá nic společného s mnoha miliony věřících muslimů. Možná, že skutečně nemá, přesto ale pravdou zůstává, že sice ne každý Muslim je terorista (tu a tam se ozve muslimský disident), ale téměř každý terorista je muslim.
Ostatně – ne každý Němec byl fanatický nacista (nacistických disidentů byla celá řada) , ale téměř každý nacista byl Němec. Je to stigma, které válečné generace nesly a které již několik německých generace po nich jen velice těžko setřásá.
Byli a jsou ovšem i výjimky. Našlo se po Evropě i ve světě dost lidí jiných národností, kteří se k nacismu přihlásily. Tak jako je řada křesťanstvím odchovaným lidí, kteří se přihlašují k Islámu.
Samozřejmě, věřím v sílu rozumu, který nakonec vždy zvítězil. Zatím.
Zkušenost života mé generace a života generace mého otce a generací předcházejících je srovnatelná. Historie posledních několika století není nic více a nic méně, než svědectvím o neustálém zápasu s nepřáteli lidské svobody.