Oteplování a „omrzování“

Debata kolem oteplování zeměkoule je vskutku pozoruhodná. Nikoliv ani tak příliš svojí podstatou, jako více svým průběhem.
Zcela samozřejmě – nejsem vědec. Musel bych být ale vskutku nepozorný, abych nepostřehl, že se počasí během mého života průběžně měnilo a mění.
Pamatuji se, že v době kolem druhé světové války jsem jako kluk sáňkoval v pražských ulicích a bruslil na zamrzlé Vltavě. O 20 let později mým synům tyto radovánky dopřány nebyly – v pražských ulicích se sníh neudržel a Vltava plně nezamrzla. Až zase nyní si jeden z mých synů mohl občas na Vltavě zabruslit– i když jen na jejích zamrzlých ramenech (v zimě 06 Vltavě zamrznul i její hlavní tok, oproti tomu co zase letos zima byla opět teplejší).
Právě tak se pamatuji, že jsem jako kluk chodil plavat na pražské povltavské plovárny. Během několika let bylo ale koupání po celém povodí Vltavy vyloučeno. Pro choulostivého plavce jako jsem já, byla voda nepřijatelně ledová.
To vše bylo údajně zaviněno vybudováním kaskády elektráren na jejím toku. Jejich spodní vody byly v letě na koupání příliš studené, na zrznutí v zimě příliš teplé. Nevím, zda je to „vědecká pravda“, ale důsledky lidských zásahů lidí do přírody mi připadají nezpochybnitelné. Koneckonců i následky „čištění“ australské „divočiny“ mluví samy za sebe.
Také se pamatuji, že koncem 70tých let jsem jezdil lyžoval na Fall´s Creek již při zahájení sezóny. Po mnoho let to pak bylo možné zcela výjimečně – až zase letos.
Navíc se dočítám o neobvykle horkém létě v Čechách (v posledním týdnu byla horka ale vystřídána bouřemi a dešti). Vysvětlení je prý nasnadě – letošní počasí je způsobeno průmyslovým odpadem za posledních padesát let. Současně se ale dočítám, že stejně vysoké rekordní teploty byly naměřeny před 200 lety (např. tehdy – přesně řečeno 18.7. – bylo naměřeno prý 37°). Vysvětlení, čím byly způsobeny vysoké teploty tehdy, nenacházím.
Naproti tomu, zde v Melbourne prožíváme – zatím – „krutou“ a velice deštivou zimu. Nepřipadá mi neobvyklá, od svého příjezdu před téměř čtyřiceti lety, pamatuji stejně studená zimní období.
Z polemických argumentů vyplývá, že jsou to prý jen dvě strany jedné mince – stejného „oteplování ovzduší“. Od vědců ale očekávám, že moje osobní prožitky doplní podrobným pozorováním a historickým zkoumáním. A to bez snahy jen polemicky “dokázat“ teorii, která vyhovuje jejich předpojatému pohledu na svět. Očekávám, že po objektivním zkoumaní všech dostupných údajů (bez vylučování těch „nevhodných“), se pak pokusí nabídnout teoretické vysvětlení, proč ke střídání počasí dochází.
Vědecké teorie, tak jako filozofické teorie, nabízejí vysvětlení jen tak dlouho, dokud nejsou nahrazeny lepším vysvětlením obohaceným novými fakty. Zatím ještě nikdo nenahradil Einsteinovu teorii relativity. Oproti tomu teorie odvozená od pověstného Newtonova jablka se stala fyzickým zákonem . Na druhou stranu teorie o plochosti země nahrazena byla – byť vědec, který ji vyvrátil, za to byl málem upálen. Zachránilo ho jen pokoření, po kterém utrousil: „a přece se točí“.
Samozřejmě, každý vědec a filozof svoji teorii vášnivě považuje za nevyvratitelnou pravdu. Poněkud horší je, když se na základě svých teorií začnou dívat do křišťálových koulí a pustí se do věštění. A ještě horší je, když od nás, obyčejného lidu, žádají abychom se podle jejich teorií a věštby řídili. Historie je plná celé řady vědeckých předpovědí, které se nenaplnily.
A zcela nejhorší je, když se vědeckých a filozofických teorií zmocní političtí ideologové. To si pak my, prostý lid, přijdeme na své – to když na př. prezident Klaus začne mluvit o „oteplování ovzduší“ jako o „ekonomickém nesmyslu“, a nebo ještě lépe exprezident Al Gore, který je přesvědčen, že jde o „morální a duševní výzvu“.
Nedávno v ABC odvysílaný dokument anglického dokumentaristy M.Durkina i s následnou debatou byl klasickým příkladem ideologického souboje, který se v naší době téměř automaticky vytvoří nad jakýmkoliv skutečným či uměle vytvořeným „problémem“.
Debatující obsáhli téměř celou škálu názorů vycházejících od bodu absolutního popření „oteplování neexistuje“ přes „existuje přirozeně, jsou to jen výkyvy“, „není třeba si dělat starosti“, „je třeba se připravovat na důsledky“, „existuje přičiněním lidské činnosti“, „je výhradně důsledkem průmyslové výroby“, „je třeba nalézti čisté zdroje energie“. „je třeba omezit výrobu a nárok na energii“, „je třeba svrhnout kapitalismus“, až k již klasickému: „vina je Amerika“ (která – na tomto křídle politického spektra – je původem všeho zla na této planetě).
Snad není ani překvapující, že před vysíláním dokumentu se ozvala řada kritických hlasů žádajících ABC aby byl stažen z programu. Označily ho za „jednostranný“, pro věc zachování planety „škodlivý“ a že nikde jinde dokument jako „nevhodný“ vysílaný nebyl. Jen v Anglii, kde vyvolal kontraverzi – a tak proč by měl být vysílán zde. Nevím, zda je to pravda, ale je pozoruhodné, jak lidé na levici volají bez ostychu po cenzuře, pokud se jedná o něco, co nepotvrzuje jejich představy.
Znovu si musím sám pro sebe opakovat, že nejsem vědec. V otázkách víry v jakékoliv teorie jsem agnostik a tudíž ani nemohu „věřit“ čí „nevěřit“. Nemluvě o teoriích které jsou v rozporu s mojí osobní zkušeností.
Objektivně ale na mém osobním zážitku tak příliš nezáleží. Zejména i proto, protože znečišťování prostředí mi velice vadí i z mnoha dalších důvodů.
Nedovedu posoudit, do jaké míry ovlivnila rostoucí industrializace v posledních dvou stoletích „oteplování ovzduší“. Na druhou stranu ale vím, čemu za průmyslový rozvoj vděčím.
V zemích rozvinuté industrializace došlo po druhé světové válce k historicky nevídanému technickému rozvoji a růstu životní úrovně. Není tedy nic divného, že v zemích kde lidé umírají hlady nebo žijí na hranici chudoby, také chtějí budovat průmysl. Chudoba ovšem existuje i tzv. průmyslově vyspělých zemích – ale i zde se zdá být jejím jediným řešením další rozvoj průmyslové výroby. Pokud ovšem člověk nevyznává nutnost omezení celosvětové porodnosti a nevyznává „vraždění neviňátek“.
Stejně podstatné ale také je, že rozvoji průmyslu „vděčím“ – mimo jiné – za nedýchatelnost ovzduší. To není teorie, je to moje osobní poznání skutečnosti a dokonce vím přesně, čím je způsobeno.
V blízkosti komínů tepelných elektráren chrlících do vzduchu černý uhelný kouř se skutečně dýchat nedá. Pravda, „filtrování“ odpadu to snad zlepšuje, ale přece...
Před svým odjezdem do exilu se v Praze topilo v domácnostech uhlím. Napadlý sníh byl během několika hodin šedivý, vzduch v zimě těžko dýchatelný, plný popela. Po zavedení ústředních topení je prý Praha i její vzduch čistší.
Ale zase – postavil-li jsem se začátkem devadesátých let v době dopravní špičky u Muzea, dýchat se tam příliš nedalo a lidé bydlící v Sokolské či Legerově ulici okna prý nikdy otvírat nemohli. Zlepšilo se to? Nevím...
Jdu-li po melbournských ulicích (a to prý my tady na tom ještě nejsme tak špatně), ani chvíli nepochybuji o tom, že zplodiny s výfuků aut nás všechny pomalu ale jistě otravují.
Přispívá-li to, či způsobuje-li to vše změnu klimatu – nevím. Jsem ale všemi deseti pro to, abych mohl spolu s mými dětmi a vnučkami dýchat čistý vzduch. Jsem tedy také všemi deseti pro „čistý“ zdroj energie. Jsem si ovšem vědom toho, že existující zdroje potřebné energie jsou ekonomicky relativně „levné“. Nebo-li, změna bude něco stát. Já to možná již ani tak příliš nepocítím. Za „čistou“ energii budou ale platit budoucí generace.
Jako skeptik příliš nevěřím, že by se lidé dobrovolně (v demokraciích to jinak nejde) chtěli vzdát své životní úrovně a přinášet oběti. Také nevím, zda je možné „přesvědčit“ hladovějící v rozvojových zemích, aby měli „trpělivost“, aby zatím nebudovali levné tepelné elektrárny dokud to nějak snad někdy „my moudří a vyspělí“ vyřešíme.
A to není to jediné – tady i já přidám „politický úhel“ pohledu:
Pro „čistý“ zdroj energie jsem i proto, protože zbaví průmyslové země závislosti na naftě ze Středního východu.
Pokud by to bylo i jen jediným důvodem pro „čistou“ energii, byl by to důvod plně dostačující.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Kdo vlastně vystřelil z Aurory se dozvite v rubrice Pro radost

„Záporné city“ a „zhoršený vztah“ L.Vaculíka

Své mládí jsem prožíval obklopen nadšením překypujícími vrstevníky, kteří mě vehementně přesvědčovali o příchodu „zářných zítřků“. To až do doby, kdy začali tvrdit, že „naletěli, protože byli mladí a blbý“. Na moji námitku, že i já jsem byl „mladej a blbej“ a přece jen jsem „nenaletěl“, jsem se jaksi reakce nedočkal. Jen povzdechu „no jo“.
Svých již tehdy značně pomuchlaných „ideálů“ a svého způsobu myšlení se ale po většině zbavit nedokázali. Dokonce ani ne po příjezdu tanků a potom, kdy je strana zahnala do disidentu. Svoji odvahou ve mně vyvolávali obdiv, zatím co já jsem odešel do exilu. Pro jejich způsob myšlení si jich ale vážit dodnes nedokáži.
Jeden z komunistů, kterého jsem osobně nikdy nepotkal, ale jehož odvahu jsem obdivoval již za jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967, autor textu 2000 slov z roku ´68, disident který se nikdy neponížil odvoláním svých názorů, napsal k příjezdu prezidenta Bushe pro Lidové noviny (5.6.tr.) úvahu s titulem „O Americe“.
Abych se – byť bez úmyslu – nedopustil přečinu vytržení z kontextu, text ocituji celý:

„Myslím, že Američan neexistuje: že je to, podobně jako Evropan, abstraktní název pro lidi velice všelijaké, žijící na určitém území. Dovedu si představit Texasana. Ale existuje také Oregoňan?
My Češi nebo Maďaři jsme tím pořád, kdežto Američan se tím prohlašuje, když má vyjádřit vztah k okolí: třeba k Iráku. Američanství je spíše společné občanství bez rozdílu národnosti; jež tam neexistuje. Je to druh civilní, nenáboženské víry, která se u vyspělejších členů vystupňovává až k vědomí odpovědnosti za... zeměkouli?
Tyto moje představy jsou zaviněny tím, že jsem v Americe nebyl a nemám žádné poznání ani zkušenosti s tou zemí. Velice jsem si přával podívat se do Ameriky. Ale neměl jsem peníze a později jsem nesměl. Když se začalo smět, měl jsem už záporné city k čemusi jejich. První možnost, jet tam se skupinou čtyřiceti českých spisovatelů, jsem odmítl: nechtěl jsem nikde být se skupinou čtyřiceti spisovatelů.
Druhou možnost mi nabídl jeden krajan, můj ctitel: že mi zaplatí cestu a všecko a zorganizuje mi řetěz setkání s krajany, kteří by mě rádi poznali; to mě postrašilo, poděkoval jsem a nejel. Mezitím se můj vztah k Americe zhoršil: pro tu obchodní agresivitu. A vinou lidí, kteří sem tahají všecko to horší. Ale cítím povinnost předpokládat, že tam jsou i nějaké ctnosti a kultura.
Válka v Iráku: byl to asi omyl, ale důvod zdál se mi tehdy pádný. A myslím si něco, co asi mnoho lidí u nás: že náš způsob života je hříšný, a to i proti křesťanství, a říká si o trest. A Amerika je jeho útočným misionářem. Existuje tam také sebekritika a svědomí? O tom k nám nepřicházejí zprávy. Byl bych rád, kdyby teď jejich prezident o tom u nás řekl větu.
O radaru u nás si myslím, že to není věc lidového hlasování, ale rozhodnutí lidí, které jsme si k takové odpovědnosti zvolili; ať pak jdeme i s nimi k čertu! Na americká víza mám dva názory, řeknu ten druhý. Člověk se nemá nikam moc cpát. Povrchní turistika je nešvar, který kazí lidi na obou stranách a ošoupává města. Země by neměly být tak snadno prostupné. Promíchávání národů se mi nelíbí.
Vzpomenu si vždycky na obrovskou demonstraci Kurdů v Hamburku, kteří naléhali, aby německá vláda změnila politiku vůči Turecku. Ta drzost! Ať si každý trpí, touží a zápasí doma. Ať si Arabové nedělají pohodlí v Anglii. Vážím si toho, že po Evropě můžeme chodit volně, nežádám to po Americe. Je to teď otázka společenská: jaktože Němce pouštějí bez víza, a Poláky ne?
Ať si Poláci vymyslí odpověď: takovou, aby to Američané potřebovali spravit. Já bych o tom teď neřekl panu prezidentovi ani větu. Výmluvně bych o tom mlčel, až urážlivě. Jedna Jihokarolíňanka mi nedávno dala hádanku: Jak se nazývá člověk, jenž mluví třemi jazyky? Trilingvista. – Mluví-li dvěma jazyky? Bilingvista. – Jak se řekne tomu, kdo mluví jen jedním jazykem? Američan“.

Je to pozoruhodné vyznání českého levicového intelektuála. Je to jistě úvaha, kterou nelze označit za populistickou. Právě naopak, pokud lze věřit výzkumům veřejného mínění, zdá se jít – typicky pro Vaculíka – proti většinovému proudu v názorech občanů České republiky. Na druhou stranu se jeho vyznání vyznačuje značnou dávkou xenofobie a staromilství. V jednom bodě ale vyjadřuje samu podstatu antiamerikanismu evropské umělecké inteligence. Mluví o „záporných citech“ k Americe (aniž vysvětluje jak k nim došel) a „zhoršení jeho vztahu“ díky „obchodní agresivitě” a lidem, „kteří sem tahají všecko to horší”.
„Obchodní agresivita“ bývá symbolizována McDonaldem a CocaColou. Osobně neholduji ani jednomu ani druhému a plné a prosperující restaurace s ohyzdnou architekturou jsou mi záhadou. Jejich přitažlivost si neumím vysvětlit – snad jen tím, že nabízí něco, co mají lidé rádi. Bez zákazníků by bylo po jejich obchodní agresivitě. Je to ale vina Američanů?
„Všechno to horší“ pak nepochybně popisuje komerční hollywoodskou „zábavnou“ produkci. Musím ale konstatovat, že se ještě ve dveřích mého domu neobjevil „kádrovák“ v americké uniformě, který by se mě výhružnými náznaky snažil donutit abych shlédl jeden z kýčovitých produktů americké populární „tvorby“. Také mě ještě nikdo nenutil poslouchat vulgarismy přeplněnou americkou (a nejen jejich) popmuzic. Pokud podobná „díla“ konzumuji, mohu vinit jen sám sebe. Nikoliv Američany.
Vaculíkovo „všecko to horší” je zcela samozřejmě rubem tvůrčí svobody. A nejen v Americe.
Vaculík má ovšem pravdu, když píše: „A myslím si něco, co asi mnoho lidí u nás: že náš způsob života je hříšný, a to i proti křesťanství, a říká si o trest.” Pak ale dodává: “A Amerika je jeho útočným misionářem”. Nevím zda „útočným“ a pochybuji nad „misionářem“ – nabízeli by něco, co zákazníci nechtějí, jakákoliv „obchodní agresivita“ by jim byla houby platná. Má-li ale Vaculík pravdu, pak téměř celý svět (a ne jen ten západní) „hříšný způsob života“ s radostí a potěšením přijímá.
Je možné, že si „říkáme o trest“. Říkáme si ale o to, aby vykonavateli trestu byli muslimové?

NEPŘEHLÉDNĚTE

další vynikajícně podlozený, výzkumem i obrazky, příběh - tentokráte z pražské minulosti - od přítele z Holanska v rubrice pro radost

NEPŘEHLÉDNĚTE

vyprávnění o elektrických drátech v rubrice (link v pravo) Pro radost na hranici belgicko-holanské