Psáno s dávkou optimismu

Psáno s dávkou optimismu
Člověk jako já, který si tady v klidu, míru a pokoji, jen tak amatérsky, pro své potěšení a potěšení několika málo čtenářů, komentuje život a okolní svět, má tendence si všímat věcí, které ho tak či onak bolí a nebo popuzují. Snad je to přirozené.
Má to ale ten háček, že pak pomalu ale jistě člověk začne vidět svět více a více černě., Je to samozřejmě stejný extrém, jako iluzorní touha vidět lidi a svět jen v růžových barvách.
Snad proto, ve snaze o duševní rovnováhu, mě čas od času posedne touha vidět něco co by potěšilo mé stařecké srdce a povzbudilo moji naději do budoucna. Samozřejmě, i naděje do budoucna nemůže být v mém věku nic jiného než jen iluze.
Ale i tak – v březnu jsem na tomto blogu napsal optimistickou úvahu nad mladými lidmi vstupujícími do veřejného života v Česku.
Připomněl jsem dokument vysílaný v české televizi, ve kterém dva studenti filmové fakulty natočili rozhovory se svými rodiči (jeden člen strany, druhý nestraník) s jednoduchou otázkou: „Jak jste jen mohli?“.
Zmínil jsem se i o v MfDnes otištěném článku jednadvacetiletého studenta politologie Lukáše Kantora. Mladý student položil stejně prostou otázku - jak je možné, že původní člen sociální demokracie Jiří Hájek udělal po únoru ´48 závratnou kariéru v KSČ, zatímco jiní sociální demokraté šli do vězení, v 68mém roce se stal ministrem zahraničí a obratem se pak stal jedním z prvních chartistů?
Osobně mě reakce několika pisatelů nepřekvapila – dotčeně „mladíka“ poučili, že „nechápe tehdejší dobu“.
Nic proti „chápání doby“. I já ji chápu, konec konců jsem v ní žil. Chápu ji ale poněkud jinak, než lidé, kteří „chápáním doby“ již tradičně omlouvají členství ve straně a spolupráci s StB.
(Mimochodem, je pozoruhodné, že stejní lidé zatím ještě nežádají „pochopení doby“ na omluvu členů nacistické strany a SS. Naopak. Předpokládám, že by je to i pobouřilo. Je ale docela možné, že jsem si toho jen nevšiml – v tom případě se upřímně omlouvám.)
O něco později mi bylo z videozáznamu umožněno shlédnout český televizní dokument o antichartě, ve kterém mladá redaktorka „Revolver revue“ poněkud „depresivně“ konstatuje, že při pohledu zpět je v české společnosti spíše snaha morální selhání banalizovat. Nejvíce jí na tom vadilo, že to vytváří podvědomí, že je hlavní aby člověk jednal tak, aby mu to přinášelo „dobrou pozici“ v životě a že je jedno zda se člověk chová slušně a statečně.
Takové známky myšlení mladé české inteligence mě „zahřály u srdce“. Přitom jsem ale nad tím vším měl pochybnosti, zda nejsem přílišný optimista a zda přání není otcem myšlenky a vidění.

Jenže a dále...
Před několika týdny (7.7.) Lidové noviny otiskly esej mladého psychologa Daniela Štrobla pod názvem „Nalomené národní sebevědomí“. Snaží se nalézt vysvětlení nad postoji většiny národa k otázce nad umístěním amerického radaru v Brdech. Osobně mi teď nejde o to, zda radar ano nebo ne. Konec konců, nežiji tam a tak mi do toho nic není.
Pozoruhodná (a potěšitelná) je ale jasnost myšlení mladého psychologa.
Malá ukázka jistě postačí – Daniel Štrobl píše:
„Mnichovský diktát a vypočítavá a racionální reakce naší politické reprezentace, komunistický puč a konečně okupace naší země ruskou armádou vytvořily u českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám. Tato reakce není nijak udivující. Použijeme-li behavioristický přístup, zjistíme, že sklon ke kompromisu i za cenu otevřené kolaborace s nepřítelem, potlačování zák1adních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena, společně s tichým uzavřením se do vlastního osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině mnohokrát vyplatil. Nelze tedy očekávat, že by se v tak krátké době tento postoj změnil. Český národ je ve své podstatě spíše konzervativní, a tak je pravděpodobné, že si bude chtít svůj dosavadní styl života uchovat. Právě jistá pohodlnost a vágní pojetí celospolečenských hodnot budou nahrávat zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž hlavním cílem však je a bude moc a manipulace se společností.
K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicově orientovaného směru přispívá i sentimentální vztah části lidí k období totalitní diktatury. Česká společnost neprošla v průběhu 90. let minulého století procesem očištění, který by byl paralelní k německé poválečné denacifikaci. Nebylo zcela jasně a srozumitelně řečeno, že minulý režim byl nelegální a zločinný. A demokratický svět, který zcela jasně odmítl nacismus, nikdy nezareagoval analogicky na komunismus, takže mu chtě nechtě dal „nálepku“ legality. A tyto důvody stojí za relativně vysokou mírou odmítání západoevropské a americké demokracie.“

Další příklad svobodného myšlení mladých intelektuálů se mi dostal do rukou v podobě útlé knížka skupiny sedmi mladých literárních badatelů z Filozofické fakulty pod názvem „James Bond a major Zeman – Ideologizující vzorce vyprávění“. Byla vydána začátkem tohoto roku a zabývá se zkoumáním literárního „konstruování reality a reinterpretací historie pro ideologické potřeby“, jak praví popis na záložce obalu.
Pod tímto nepříliš lákavým titulem se skrývají studie které jsou dokladem oživení svobodného filozofického myšlení na Univerzitě Karlově. A to na Filozofické fakultě, která byla snad nejhůře postižena. Nejprve nacisty zavřením vysokých škol, o postihu profesoru a studentů ani nemluvě, a stejně tvrdě postižena po únoru ´48 a následně po srpnu ´68, postavením do služeb „jediné správné ideologie“.
A do třetice všeho dobrého –radostně mě zaujala studie historika Jiřího Suka. Byla vydána v roce 2003 v brněnském nakladatelství Prostor pod titulem „Labyrintem revoluce – Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize“.
Kniha se zabývá obdobím od listopadu 1989 až po červen 1990. Jistě to není poslední slovo ve zkoumání „sametové revoluce“, ale metodika mladého historika, hlavně její otevřenost, objektivnost, faktografická šíře a svobodomyslnost autora jsou vskutku potěšitelné.
Jsem si zcela samozřejmě vědom, že absolutní většinu krajanů politické dění ve „staré vlasti“ nezajímá a spíše se vyžívají v nostalgickém vzdychání na smrčkovými lesy v Krkonoších, malebností českých a moravských vesniček či nad panoramou Hradčan nebo Špilberku. Což nikterak nevadí, aby jen na základě povrchních informací stejných dechem nelamentovali nad úpadkem morálky obyvatel české kotliny.

Nejde o to, zda lze či nelze s některými vývody mladé české inteligence polemizovat. Samozřejmě, že lze. Konec konců, o to vlastně jde především. Doufám ale, že snad skutečně nejsem přílišný optimista, když mě nástup mladé české inteligence tak velice naplňuje nadějí do budoucnosti. Budoucnosti jejich a národa do kterého jsem se narodil.
První republika dokázala ve svém svobodném prostředí vychovat vynikající, svobodnou inteligenci. Bylo tragedií, že třetinu z ní zlikvidovali Němci, část druhé třetiny pak zlikvidovali komunisté a část odešla do exilu. Zbylá třetina podlehla ideologickému vábení fantazie o věčném míru a sociální spravedlnosti, aby pak ti z nich, kteří si ještě dokázali uchovat nezávislé a kritické myšlení byli ze strany vyloučeni a profesionálně zlikvidováni. Zlomený zbytek, který až na malé výjimky ze samostatného myšlení rezignoval, si jen těžko mohl nárokovat právo nazývat se intelektuály. A výchova nové, zejména humanitní inteligence probíhala v částečné a pak i v plné době temna.
Nyní tedy nastupuje nová generace vyrůstající ve svobodném prostředí. Říká se, že děti rebelují proti svým rodičům a poučení hledají u svých prarodičů.
Bude stejné pravidlo platit i v Česku?

NEPŘEHLÉDNĚTE

v rubrice Pro radost historii lodi Batavie

O novinařině – jen ale lokální

"Novinář a kdo je víc"
Nedokáži přesně říci, kdy se to stalo. V posledních letech z novinářů – původně nositelů pravdivých informací, služebníků veřejnosti bez bázně a hany, později pak „hlídačů“ svobody a demokracie proti zvůli mocných – se nyní stali lidmi s „posláním“, političtí manipulátoři a služebníci svých vlastních idejí.
To na rozdíl od novinářů v komunismu, kde byli „novináři“ vychováváni ku službě jen jedné pravdy a ústředního výboru strany. Mají se alespoň na co vymluvit – nebyli vychováni v úctě k faktům. „Svobodný“ novinář se ale úcty k faktům a pravdě zbavil sám. Oslněn relativitou a svojí vlastní důležitostí a vírou, že jen on je schopen pravdu poznat.
Neházím zcela samozřejmě všechny novináře do jednoho pytle. Naštěstí se stále ještě najde dosti novinářů věřících v úctu k faktům – a pro které je svoboda slova více, než jen něco, čím se mohou krýt, kdykoliv poruší nejen novinářskou, ale i prostou, lidskou etiku.
Po svém příjezdu do exilu, v dobách, kdy anglicky mluvili lidé kolem mne aniž bych jim rozuměl, jsem byl poučen, že nejserióznější noviny v Melbourne jsou THE AGE.
Snad to byla i pravda. Snad to byla pravda i potom, kdy jsem sám byl schopen si noviny přečíst. Současně – po pravdě řečeno – jsem si ale velice brzo přestal dělat iluze o úrovni australské žurnalistiky. Zejména potom, kdy jsem se mohl blíže seznámil se žurnalistikou jiných svobodných zemí.
Pak ale i na THE AGE čas zapracoval. Jejich vynikající šéfredaktor (mimochodem, pro lidi, kteří neznají význam toho slova, je to člověk, který šéfuje redakci plné redaktorů různých rubrik a ne jen sám sobě) odešel do penze, obsazení redakce se změnilo a nezbylo než říci, „Kde ty loňské sněhy jsou?“

Na novinových stáncích jsem 15. srpna zaznamenal THE AGE s velkým obrázkem našeho drahého ministra financí korunovaný mohutným titulem“ „He can´t win. I can“.
„Proboha,“ řekl jsem si, „co zase ve volebním roce ten Costello blbne?“ a THE AGE jsem si koupil.
To byl nepochybně účel „senzačního“ titulku. Ale ne jediný. Až při bližším pohledu si čtenář mohl všimnout malého písma nad titulkem, že to Costello řekl již před dvěmi lety.
Pochopil jsem "aktuálnost" informace a "objevnost" senzačního odhalení.
Samozřejmě snaha o co největší prodej výtisků nebyla tou základní motivací palcového titulku hodného bulvární tiskoviny a ne serioznich novin. Jména třech novinářů, kteří figurují kolem „senzačního odhalení“ jsou jména známých kritiků současné vlády. Nic proti tomu – osobně nejsem fanda ani jedné, ani druhé, z našich „velkých“ politických stran. O čem ale takto „vyvedený“ titulek svědčí, snad ani napsat nemusím.
Svoji novinářskou „kvalitu“ druhý den THE AGE potvrdil zprávou uvedenou titulkem „Israel urges sanctions on Iraq“. Problém je, že zástupce Izraelského ministra obrany, který byl v Austrálii na návštěvě, se dožadoval sankcí proti Iránu, o čemž navíc celý článek poctivě referoval.
Jen tiskařský šotek? – snad, ale svědčí o novinářské a redakční ledabylosti a čtenář jen těžko může mít důvěru v cokoliv, co takové noviny uvádí.

Nejsem samozřejmě novinář. Ani po tom, kdy jsem během 35ti let napsal něco kolem 500 komentářů a souhrnů zpráv uveřejněných v řadě časopisů, se – na rozdíl od jiných - za novináře nepovažuji a ani neprohlašuji. Maximálně jen za pisatele, který se snažil a snaží poctivě psát až s úzkostlivou úctou k faktům.
Od dobrých novinářů proto očekávám, že se budou stejně poctivě snažit mne a ostatní čtenáře informovat s maximální úctou k pravdě a objektivnosti. Od dobrých novinářů-komentátorů pak očekávám sice vyhraněný názor, ale doložený úctou k faktům a logikou argumentů.

A to mě vede k malému dodatku o novinářské úctě k pravdě a novinářské poctivosti. Se zájmem jsem si přečetl rozhovory uvedené na webové stránce českého rozhlasu o životě krajanů v Melbourne. Uveřejněné informace čerpala redaktorka rozhlasu z rozhovoru se současnou redaktorkou Kvartu-Sokolského listu.
Od dob kdy žiji ve svobodném světě jsem se snad nesetkal s takovým množstvím neomluvitelně mylných a nepřesných informací. Včetně tvrzení, že Sokol Melbourne byl založen a Národní dům vybudován v šedesátých létech. Odpovědnost za kvalitu informací zcela samozřejmě neleží na redaktorce rozhlasu.
Lze jen litovat promarněné příležitosti k tomu, aby se lidé v Česku o krajanech v Melbourne něco pravdivého a podstatného dozvěděli.

Proč nejsem (stále ještě) antiameričan

Před zhruba čtyřmi lety jsem pocítil potřebu se vyznat, proč nejsem antiameričan. (Viz rubrika Chyby, pravdy, omyly). A to i přes to, že jsem po léta vyjadřoval nespokojenost či zklamání nad tím či oním počinem daného amerického prezidenta a jeho administrativy.
V Česku prý dochází k růstu antiamerikanismu, který latentně mezi lidmi vždy existoval a který byl přímo či nepřímo, jak živen, tak i jako reakce dočasně potlačován komunistickou propagandou.
Jev je to ovšem nejen český, ale i evropský a světový. Momentálně – a to při nejlepším – je zdůvodňován odporem proti prezidentu Bushovi a jeho administrativě.
Nedá se skutečně popřít, že současná administrativa Republikánské strany je v historii US poněkud zvláštním jevem. Téměř každý vstup Ameriky do války a vojenské intervence byly pod vedením Demokratické strany (Wilson, Roosevelt, Kennedy). Republikánská strana inklinovala spíše k isolaci a neintervenci do světových událostí (Eisenhower ukončil Korejskou a Nixon válku Vietnamskou).
Otec současného prezidenta učinil výjimku v případě Kuvajtu, ale ani on nebyl schopen a snad i ochoten dovést válku do vítězného konce – konečnou porážkou protivníka.
Ještě méně „republikánská“ je současná administrativa. Prezident sice před svým zvolením sliboval odklon USA od intervencí do světových událostí (zejména zastánci Izraele byli znepokojeni úmyslem G.W.Busche uspokojit spíše přání Palestinců, než státu Izrael) – to vše ale změnil útok na Twin Towers po kterém se prezident začal více a více dostávat pod vliv neokonzervativců. (Nutno dodat, že v poslední době jejich vliv na rozhodování prezidenta značně upadl.)
Skupina „neokonzervativců“ si vysloužila své původně „hanlivé“ označení od svých levicových přátel potom, kdy se ve dvacátých a třicátých létech postavili proti Stalinovi na stranu Trockého. Přes svůj antisovětismus a posléze i antikomunismus zůstali až do současnosti (i v druhé generaci) „inženýry lidských duší“, kteří jsou přesvědčeni, že svět je třeba „převychovat“ – nikoliv k „socialismu“, ale tentokráte k demokracii. A třeba i násilím. Odhodit ideály s iluzemi mládí není zřejmě snadné.
Šíření demokracie je ale zcela jistě chvályhodný „ideál“. Zádrhel je neokonzervativci proklamovaná metoda – šířit demokracii třeba i tanky. Možná, že to odvodili z historické zkušenosti zavedení demokracie v poraženém Německu a Japonsku. Snad právě z toho vydedukovali i přesvědčení, že v Iráku bude Americká armáda vítána šálky nafty – pokud vím, v Irácké poušti šeříky nerostou.
Víru v export demokracie jim nepochybně potvrdil i pád železné opony. Oni sami k němu bohatě přispěli (časopis Commentary v 80tých letech) a já v té době jsem k nim pociťoval vděčný obdiv.
Pravda, v bývalých sovětských satelitech pád železné opony jaksi „automaticky“ přinesl demokracii. Jenže – jak říkal T.G.Masaryk – její problém je „demokracie bez demokratů“. Neokonservativci snad zaslepeni svojí vírou nevidí a nechtějí vidět, jak těžko se demokracie v bývalých státech socialistického tábora stále rodí a s jakým odporem se setkává u nezanedbatelné částí obyvatel (výsledky průzkumů na př. v Česku nebo v bývalé NDR mluví sami za sebe).
Ze stejného důvodu snad také nejsou schopni vidět, že nucením demokracie lidem, kteří o ní nestojí, odvedli pozornost od nejpodstatnějšího problému naší doby: obrany proti rostoucímu ohrožení existujících demokracií agresivním pan-arabismem.
Ani chvíli nepochybuji o tom, že pan-arabismus jen ideologicky využívá náboženství Islámu a jeho fundamentalistické „extrémní“ části k uspořádání světa podle svých představ. Právě tak, jako nacizmus ideologicky využíval „extrémního“ nacionalismu a komunismus „extrémního“ marxismu.
Poslední vývoj útoků dokazuje, že se skutečně nejedná jen o malou skupinu několika organizovaných „extrémních fundamentalistů“. Jejich relativní úspěchy ve vyvolávání strachu mezi občany demokratických zemí a následné slabosti demokracií, se zdá lákat z řad věřících muslimů více a více „nezávislých sebe-rekrutů“, ochotných obětovat sama sebe za účelem masového vraždění ve jménu svého boha.
Přidávají se pravě tak, jako se po narůstajících úspěších více a více Němců přidávalo k Hitlerovi a více a více lidí ke komunismu.
Moje nespokojenost s počínáním současné americké administrativy – která se po příštích volbách tak jako tak promění – mě ale nezavádí k antiamerikanismu.
Nenapíši nic objevného, budu-li konstatovat, že zejména evropský antiamerikanismus – ať levice či pravice – má své kořeny již u samého vzniku Spojených států. „Nelibost“ anglické imperiální šlechty si vysloužili tím, že se staly první kolonií, která si vybojovala svoji nezávislost. Svým republikánstvím pak vyvolávali „nelibost“ a strach u všech evropských monarchistických vlád. Spojené státy svojí snahou o rovnost původu, příležitostí a svobody pro každého, vyvolávaly (a dodnes vyvolávají) „nelibost“ všech, kteří věřili a věří ve svojí nadřazenost – ať již danou původem, bohatstvím a nebo vzděláním. Jinými slovy, nenáviděli a nenávidí přesně to, co nejvíce lákalo vyděděnce, pronásledované a chudinu celé Evropy. Později, zejména po první světové válce, se pak na evropské levici i pravici přidalo i zklamání nad tím, že se Spojené státy odmítly vměšovat do světových záležitostí a nesplnily očekávání a naděje „idealistů“ že „zajistí světový mír“. Nemluvě o hospodářské krizi dvacátých let na které měl nezanedbatelný podíl tehdejší systém americké ekonomie.
Ostatně, i já bych měl velice dobrý, byť iracionální, důvod k antiamerikanismu. Po druhé světové válce, jsem jako kluk prostě nechápal, jak Američani mohli „dopustit“ únor 48 a nepřijeli nás na bílých koních od komunistů osvobodit. A také když pak „dopustili“ převálcování maďarského povstání – jenže to jsem byl již poučen životní zkušeností z „reálpolitiky“ k odmítání optimistických iluzí a ideologických chimér, abych se skřípajícími zuby bral svět jaký je.
Mimochodem, padesátý šestý rok byl také rokem, kdy Anglie a Francie svojí invazí Suezu a Spojenými státy vynuceným ústupem (pro Ameriku to byl akt „starého evropského kolonialismu“), definitivně zaujaly druhé a podřadné místo ve vedení demokratických zemí. V obou zemích následovala nevyhnutelná vlna nenávisti k Americe.
Jenže – nyní žijeme v údobí „Čtvrté“ světové války.
Nevím, proč ta „První“ byla pojmenována „světová“. Byla to válka mezi evropskými národy. Jejich armády sice mezi sebou válčili i na frontách mimo evropský kontinent, ale i tak to byla evropská záležitost. A to až do doby, kdy zasáhla Amerika, aby tomu šílenství udělala konec.
Ta „Druhá“ válka již byla více světovou – k evropským bojištím a okolí se přidala i válka v Pacifiku. Ale stále ještě to byla „konvenční“ válka, kde proti sobě stály armády států. Člověk nemusí být genius, aby mu bylo jasné, že bez vstupu Ameriky do této války, by se lidé po celé Evropě zdravili Heil Hitler – pokud by bylo rasově méněcenným vůbec dovoleno se pozdravit.
„Třetí“ válka pak byla skutečně „studená“. Armády mocností sice proti sobě stály, ale bojovali za ně armády v zastoupení. Spolu s tajnými službami celého světa.
Válka ale probíhala hlavně na „frontách“ ekonomie a síly myšlenek. A opět – byla to Amerika (i když ne sama, ale s pomocí všech lidí ochotných přinášet oběti ve jménu svobody), která proti mnohdy bouřlivým pouličním protestům v Evropě, studenou válku nakonec vyhrála.
Válka „naší“ doby je ale zcela jiná. Díky globalizaci a celosvětové otevřenosti probíhá a bude probíhat na celém světě skutečně bez výjimek.
Řada věcí se mi na naší době nelíbí, včetně omezování našich svobod v zájmu nutnosti boje proti terorismu. Věřím, že moje nelibost nevyplývá jen z mého věku, nostalgií nad mládím a stýskáním nad „starými dobrými časy“. Nic tak moc dobrého jsem na nich neměl. Doufám také, že nemám hlavu v oparu optimismu, mám-li pochybnosti o tom, zda se dá mluvit o katastrofické „dekadenci a úpadku“ naší doby.
Pravda, jistý úkaz úpadku se nedá popřít nad relativizací etických zásad a principů. Nepochybné také je, že z celé řady důvodů dochází – zejména mezi akademiky – také k relativizaci a zpochybňování základních principů západních demokracií. Nejen zpochybňováním a pohrdáním názorů většiny, ale i zpochybňováním osobních svobod v kontrastu s „potřebami společnosti“, které jsou určovány - zcela samozřejmě – „ideály“ akademických myslitelů a novinářů.
Podobné procesy se nevyhýbají ani Spojeným státům. Jejich občané jsou ale stále ještě nejvíce schopni své svobody obhajovat a – to hlavně – vzdorovat snahám pan-arabismu o světovládu. Nezbývá mi než doufat, že si tuto schopnost uchovají.
USA jsou jedinou šancí svobodného světa – žádnou jinou šanci nikde nevidím. Ať se mi to líbí a nebo ne, je to tedy můj pud sebezáchovy a sobectví, které mě vede k tomu abych stále ještě antiameričanem nebyl.
Znepokojující samozřejmě je, že Amerika sama zastavit omezování svobod a arabskou agresi na celém světě nezvládne. Potřebuje, a bude potřebovat, pomoc všech demokraticky cítících a svobodu milujících občanů světa. Pomoc nás všech.

Karel Wendt Moudrosti antiamerikanismu

Ani na okamžik se nedomnívám, že svým vyznáním o odmítání antiamerikanismu jsem „objevil Ameriku“.
Před čtyřiceti lety dopisovatel a člen redakčního kruhu Hlasu domova Karel Wendt uveřejnil text, na kterém doba změnila pramálo.

Moudrosti antiamerikanismu.
HD č.9 1.5.1967
Když se to tak vezme, už bychom na to měli být zvyklí. Protiamerické demonstrace se staly v našem světě běžnou věcí. Pomalu nemine týden, aby někde nebyl obležen americký konsulát, aby jinde nebyla vymlácena jeho okna a ještě jinde spálena americká vlajka. V Africe, Asii, v Jižní Americe, zkrátka všude tam, kde jedna natažená ruka denně přijímá mouku, stroje a dolary, druhá čeká připravena s kamenem nebo hořící pochodní v hrsti.
Někdo možná řekne, že dobře, že Asie, Afrika nebo latinská Amerika jsou jedna věc, ale co Evropa? Jak to, že se něco takového může stát i v Evropě? Proč ne? Menší hrstka lidí, než jakou může vyslat italská komunistická strana do ulic jedním lusknutím prstů, dokáže demonstrovat hlučněji a bouřivěji než demonstranti ve Florencii. Jenom pár tisíc lidí je třeba k demonstracím, jaké zažil Brusel. A ať nám někdo vysvětlí, proč by neměl být spálen americký prapor ve Francii, jejíž protiamerická hysterie se dá srovnat jenom s čínskou (a dávno už předčila sovětskou)?
Je ovšem pravda, že člověk může klást pasivní otázky, které jenom komplikují skutečnosti našeho osvíceného světa. Může se ptát, kdo to byl, kdo třikrát v životě jedné generace zachránil Evropu. Může se ptát, kdo za značných obětí a značného rizika -zachránil malý ostrůvek uvnitř komunistického světa, jemuž říkáme Berlín. Může se ptát, kdo krmí hladovou půlku světa, a kdo tak často chrání ohrožené, kdo místo revoluce vyváží chleba a místo kolonizátorů mírové legie.
Samozřejmě, to všechno jsou otázky sentimentální, a v našem světě není pro sentimentalitu místo.
Nemáme rádi Nováky, kteří mají dvě auta, když my máme, jenom jedno. Nemáme rádi Novotné, kteří mají jedno auto, když my nemáme žádné. Nemáme rádi americký způsob života, nemáme rádi Američany.
Tisíckrát nám může být dokazováno, že nemáme rádi žádný způsob života, jenom svůj vlastní:
Australané australský, Němci německý, Italové italský a Češi český. Stokrát nám může být dokládáno, že Američané žijí svým způsobem, ale nikomu ho nevnucují.
Nikdo nám nevymluví, že je to americký hospodářský kolonialismus, když někam dovezou americké obilí, a americká nenažranost, když někam nedorazí. Nikdo nám nevyvrátí, že je to americký imperialismus, když se Američané vylodí ve Vietnamu nebo Libanonu, a americká zbabělost, když nezasáhnou v Maďarsku či Československu.
Antiamerikanismus je v módě, antiamerikanismus se nosí, a intelektuál není intelektuál, dokud neprohlédne faleš americké demokracie, naivitu amerického idealismu, bombast americké moci a vulgárnost amerického bohatství.
Protiamerikanismus je nejbezpečnější forma nenávisti. Demonstruj, bij, pal a broj proti Američanům, a nic se ti nestane. Zkus to ale s něčím nebezpečným, s něčím, co si to opravdu zaslouží, a když to dobře dopadne, dostaneš jenom na záda.
Silná je věc protiamerikanismu, důvtipná jeho argumentace a neotřesitelné jsou důkazy: Ale evropský protiamerikanismus má v sobě ještě jeden argument, který je specielně evropský.
Političtí komentátoři napsali v uplynulých dnech, obsáhlé disertační práce, v nichž hluboce dumali nad prapůvodem zapáchajících vajec, která vítala zástupce amerického presidenta Humphreyho ve Florencii, nad psychologickými vlivy, které vedly k přípravě atentátu v Berlíně a nad zdroji vášní, jež vedly k zbití amerických vojáků v Paříži.
Jako obyčejně, dobrá věc se podařila, doktoři nalezli diagnózu, vědci přišli s pravou odpovědí. V všech těch případech šlo Evropanům jenom o jednu věc, o důkaz evropské rovnocennosti.
Já sám patřím k té řídké skupině Evropanů, která věří, že ve chvíli, kdy v Paříži hořel americký prapor, byl podán důkaz poněkud odlišného charakteru – důkaz evropské podřadnosti.
–kw-

NEPŘEHLÉDNĚTE

další dokument o horozelectví Járy Cimmermana v rubrice Pro radost

Je to vůbec možné?

Před několika dny ČTK uvedla, že před týdnem. v pátek 27.7. státní zástupce obžaloval za účast na zinscenovaném procesu s političkou Miladou Horákovou bývalou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou.
Snad není ani třeba připomenout, že právnička a politička M. Horáková pracovala v protinacistickém odboji. V roce 1940 byla zatčena a do konce války vězněna. Po válce byla zvolena do parlamentu za národní socialisty. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 odešla z politického života. Již v následujícím roce byla zatčena, ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 popravena – jediná žena popravena v komunistickém Československu z politických důvodů.
Podle dřívějšího vyjádření Jana Srba, mluvčího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který žalobu připravil, byla Polednová mezi prokurátory zařazena proto, aby jako žena obžalovala ženu. Podle policie nebyl proces řádně veden ani podle tehdejšího práva a Polednová je obviněna ze spolupachatelství na vraždě a hrozí jí až patnáctiletý trest vězení. Dnes, asi šestaosmdesátiletá, Polednová je jedním ze dvou posledních žijících „herců“ procesu s Miladou Horákovou.
Podle historika a pracovníka ÚDV Prokopa Tomka se ale jen Polednová dostává k soudu. Před několika lety policie stíhala Milana Moučku, vedoucího vyšetřovatelů v procesu, v roce 2003 státní zastupitelství věc zastavilo.
Spolu s M. Horákovou bylo odsouzeno dalších 12 lidí, tři k trestu smrti, čtyři na doživotí a pět k trestům od 15 do 28 let. Nezákonný rozsudek byl zrušen v roce 1968, rehabilitována však byla Horáková až v roce 1990.
Polednová v nedávno objevených rozhlasových záznamech z procesu s M. Horákovou v závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku prohlásila:
"Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky."
V současném rozhovoru pro Lidové noviny tvrdí, že neudělala nic špatného:
"Podle mě všichni odsouzení dělali protistátní činnost, na tehdejší poměry, činnost proti nám." Vysvětlila, že proces s Horákovou byl podle ní veřejný, aby zastrašil lidi a zastavily se útoky proti státu. Vina se vůbec necítí.
"Vždyť byla studená válka, životy padaly na obou stranách. Horáková doznávala trestnou činnost, zakládání protistátních skupin. Dělala něco, co neměla," řekla a dodala, že své současné obvinění cítí jako křivdu.
To vše říká vzdělaná právnička, která dodnes zaslepená ideologii není schopna vidět, nebo jí nezáleží na tom, že jednala proti i tehdy platným zákonům. O těch lidských a mravních ani nemluvě.
Nedokáži si odpovědět na otázku v titulu. Někdy skutečně člověk nenalézá slov. Můj dávný přítel při podobných příležitostech říkal: to už není ani drzost, to je přímo nadání.
Snad nejlépe to vyjádřil jeden z komentátorů – „Soudružka Polednová cítí křivdu? - A co asi cítila Horáková?“
Na to odpovědět dokáži. Cítila něco, co soudružka Polednová nikdy nepocítí: oprátku kolem krku.
Je skutečně možné nekritizovat současný režim v Česku, který je neschopen se s minulosti vyrovnat, je skutečně možné říci „jsme všichni Češi, co jsme si, to jsme si, je krásná naše vlast“? Je skutečně možné nad tím mávnout rukou s odkazem „taková to byla doba“, nebo s odkazem na pokročilé stáří lidí, kteří se v rozkvětu svých životů samozvaně prohlásili za „stát“ a likvidovali každého, kdo projevil nesouhlas?
Jako vždy odpověď je v nás, v našem svědomí, v naší víře ve spravedlnost.