NEPŘEHLÉDNĚTE

vypravění Karla Pokorného o ponorkách na suchu na stránce Pro radost

„Stát je zloděj“

koncem loňského roku mi řekl v Praze můj dávný přítel, „Český stát se nakradeného drží jako h.... košile“.
Někdy jen zcela obyčejná a rozhodně nikoliv překvapující zpráva vyvolá v člověku nekonečnou řadu asociací a vzpomínek. Na nepochybně poněkud nadnesená slova svého přítele jsem si vzpomněl, když jsem si přečetl zprávu z 19. března, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl návrh na obnovení soudního sporu, který se státem vede Kristina Colloredo-Mansfeldová o vlastnictví zámku Opočno na Rychnovsku.
Její právní zástupce předložil soudu výpis z Almanachu židovské šlechty z roku 1913, který měl dokazovat, že babička Kristiny Colloredo-Mansfeldové byla židovského původu. "Důkazy, které žalobkyně předložila, nejsou způsobilé pro obnovu řízení," zdůvodnil své rozhodnutí okresní samosoudce.
Jen stručně – zámek Opočno zkonfiskovali Němci pro nepřátelské postoje k Říši v roce 1942, po roce 1945 připadl dekrety prezidenta Beneše do majetku státu. Mansfeldové se po válce o majetek začali soudit, v roce 1948 po nástupu komunistického režimu emigrovali do Rakouska.
Zpráva mi připomněla podobný případ z března předminulého roku, kdy se zastupitelé města Brna rozhodli převést vilu Tugendhat do majetku státu, který se jedině podle zákona může zabývat napravením některých křivd způsobených holokaustem. Do kompetence měst taková rozhodnutí nepatří. Přitom je jistě neobvyklé, že prý všechny politické kluby v zastupitelstvu se shodly, že vilu je morálně správné vydat dědicům. "Co bylo ukradeno, to má být vráceno," řekl jeden ze zastupitelů.
Původní majitelé Tugenhatu pocházeli z rodin textilních podnikatelů. Dům užívali do roku 1938, kdy rodina před nacisty emigrovala do Švýcarska. Po obsazení Československa nacisté v roce 1940 vilu jako židovský majetek zabavili a v roce 1945 jako majetek nacistů ji zabavil tehdejší československý stát.
Třeba poznamenat, že vila Tugendhat je architektonicky jedinečná svého druhu v Čechách, unikátní prostorovou koncepcí, výběrem materiálu i zařízením. Za zmínku stojí i to, že vila chátrá a nutně potřebuje řadu oprav. Stát převzetí vily do svého vlastnictví odmítl (?) – a nemusím snad ani dodávat, že dodnes vila majitelům vrácena nebyla. Začala-li být opravována, skutečně nevím.
Oba případy nejsou ojedinělé a je patrně jen shoda(?) okolností, že v obou případech se jedná o židovský majetek. Také se zdá nepochybné, že držení všech sporných majetků ve vlastnictví státu odpovídá platným zákonům. Nebo jejich legálnímu výkladu. Jednat podle zákonů ale ne vždy zaručuje spravedlnost – zabavování židovského majetku nacisty bylo také přesně podle platných zákonů. Právě tak jako poválečné znárodňování uzákonilo Benešovy dekrety (později prohlášené za zákon) a poúnorové čtyřicetileté zabavování majetku emigrantům uzákonily komunistické zákony.
Můj dávný kamarád z Prahy má pravdu – současný český stát sice prohlašuje ústy soudruha Jičínského kontinuitu právního řádu, ale k nápravě křivd, které jeho předcházejí státy napáchaly, se hlásí s maximální liknavostí.
Je jistě samozřejmé, že jsou křivdy které nelze napravit. Nelze vrátit zničené životy. Také nelze vrátit majetky, které již dávno neexistují a stanovení spravedlivé kompenzace je téměř vyloučené. Jenže i jen poloviční náprava křivd je lepší, než žádná.
Nehledě na to, že mnohý „zabavený“ majetek existuje ve víceméně stejném stavu – na př. právě – Opočno a vila Tugendhat, tak jako – mimo jiné – existuje celá řada domů emigrantů, ve kterých dodnes žijí bývalí funkcionáři komunistické strany. A to vše podle platných zákonů.
Musím se přiznat, že tyto řádky nepíši s lehkým srdcem. V roce 1992 jsem pro Kvart hovořil s Miroslavem Zikmundem, a on mezi řečí prohodil – víte o tom, že jste větší vlastenec než spousta lidí v Čechách? Rozesmálo mě to, ale současně jaksi podivně i potěšilo. Odpověděl jsem mu, že nevím co to vlastně je – být vlastenec. Vím ale, že jsem Čech se vším dobrým či špatným co k tomu patří a že už nikdo jiný být nemohu a ani nechci. Také vím, že domov („vlast“), může mít člověk jen jeden – místo, kde se narodil. Voskovec říkal, že domov si nosíme v srdci, „vlast“ (od slova vlastní) je můj jazyk, moje myšlení, moje vychování. Dodával, že člověk je doma, kde si pověsí klobouk – kde člověk žije, na tom nezáleží. Já si věším klobouk tady – „doma“ jsem, velice rád, zde v Austrálii.
Jak říká můj dávný australský přítel, pro nás pro Čechy snad více než pro kterýkoliv jiný národ, existuje rozdíl mezi naším vztahem k domovu („vlasti“) a státem.
Česká kotlina, když se můj táta narodil, a před ním můj děd a praděd a kdoví kolik před nimi, byla částí Rakousko-uherské monarchie.
Aniž bych se hnul z místa, já osobně jsem žil ve čtyřech, značně rozdílných českých státech. Narodil jsem se v „Československé republice“, což prý byl stát vskutku demokratický – dlouho ale nevydržel a jak se po letech ukázalo, byl to státní útvar poněkud uměle vytvořený.
Dětství jsem prožil v „Protektorat Böhmen und Mähren“, obklopen strachem a hrůzou, které jsem nechápal.
Po válce jsem žil opět v „Československé republice“, tentokrát ve státu s omezenou demokracií. Ani tento stát dlouho nevydržel.
Z té se vyvinul totalitní stát, který si časem osvojil název „Československá socialistická republika“, stát ze kterého jsem posléze odešel.
Podle platných zákonů mě pak bolševický stát odsoudil a zbavil občanství. Nedokázal ale vytvořit zákon, kterým by mě mohl zbavit mého češství, mého jazyka, mé výchovy a mé lásky k české kultuře. Na mém vztahu k místu kde jsem se narodil, k přátelům kteří tam žijí, to nic nezměnilo a změnit nemohlo.
Všechny tyto státy se vystřídaly ve stale stejné české kotlině, kde žili a žijí geniové i lidé omezení, hrdinové i zbabělci, lidé hodní a poctiví, ale i syčáci a podvodníci. Jako kdekoliv jinde na světě, byť i třeba v různých procentech.
Po pádu komunismu mi stát s názvem „Československá federativní republika“, bez mého přičinění, vrátil občanství. A dnes? – Česká republika, která jako odštěpek okupuje českou kotlinu se na mne, jako emigranta, spolu s velkou částí obyvatel dívá skrz prsty jako na někoho, kdo tam nepatří.
Na rozdíl od jiných, neuplatňuji a ani nemám nárok na jakékoliv restituce či kompenzace. Patřím navíc k lidem, kteří nevěří, že mají právo volit a ovlivňovat dění v českém státu kde nežiji. Nevěřím ani, že mám vůči českému státu nějaké povinnosti, právě tak jako český stát nemá žádné povinnosti a nároky na mne a vůči mně.
Přestože mě jen málokdy něco překvapí, mě před dvěmi lety pobouřilo, že mezi Čechy v Melbourne se našli lidé, kteří se domáhali zásahu u zástupců českého státu ve svém místním sporu a dovolávali se pomoci úřadů v České republice. Považoval jsem to a stále považuji za nebezpečný precedent – vlády se mění a někdy se s nimi mění i stát a státní zřízení, aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit. Na př. Česká republika se může proměnit v jeden ze států Evropské federace. Je nepravděpodobné, že by k tomu mohlo dojít během mého života – právě tak ale byl během mého života nepravděpodobný pád komunismu. Nechtěl-li jsem , aby byla vytvořena možnost, že by o mně a mých dětech mohli rozhodovat úředníci z Prahy, o to méně si přeji aby o mne a mých dětech rozhodovali úředníci v Bruselu.
Stručně řečeno – „vlast“, domov, místo kde jsem se narodil ani zdaleka neztotožňuji s českým státem a politickým počínáním držitelů vládní moci a těch občanů, kteří jim k tomu fandí. (Cirkus kolem volby prezidenta a návrat lidoveckého předsedy do vlády mluví samo za sebe.)
Ještě jinak řečeno – nelíbí-li se mi realita českého státu a myšlení řady jeho občanů neznamená, že se mi nelíbí „Šla nanynka do zelí“. Nemají spolu nic společného.

Jako „tečka pod čarou“ - zpráva ČTK z 3. dubna tr.:
„ Pokud bude platit zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, který ve středu schválila vláda, nevydá stát žádný jiný majetek než ten, který církve a řády vlastnily ještě v den 25. února 1948. "Pokud nedoloží, že tehdy majetek vlastnily, nebude tento majetek vydán," řekla dnes ČTK mluvčí ministerstva kultury Marcela Žižková. Pokud byl majetek zabaven dříve a církve či řády se třeba kvůli tomuto aktu soudí, je podle mluvčí řešení právě možné jedině soudní cestou.“