20 July 2008

Neprojdou!

Karel A. Pokorný
Zřejmě bez většího zájmu veřejnosti proběhl významný den těch, kteří oplakávají dobu vlády komunistů, den Pohraniční stráže.
13. července se v pohraničním, městečku Poběžovicích již po osmé sešli bývalí „ochránci hranic míru a socialismu“, aby si zavzpomínali na ty krásné doby, kdy chránili socialistickou republiku před narušiteli a diversanty ze Západu a měli spolu krásné časy.
Setkání proběhlo v restauraci hotelu Hubertus a bylo tam přeplněno. Jako čestný host promluvil bývalý plukovník pohraniční stráže bývalé DDR, Karl Heinz Kather. To byl jeden z těch „hodných Němců“, jak také jistě víte. Všichni zlí se přece koncentrovali v Západním Německu. Určitě se vzpomínalo na staré časy, kdy se jim tak pěkně a úspěšně střílelo po narušitelích „hranice tábora míru“, po těch nešťastnících, kteří chtěli opustit zem. Zajímalo by mne, jakou na ně ten německý soudruh mluvil řečí. Asi jim přednášel „parusky“.
Předseda středočeské sekce rady Klubu českého pohraničí (překvapuje mne dost, že středočeský kraj hraničí s Německem) soudruh Jiří Pokorný pak referoval o nebezpečí umístění americké radarové základny v Brdech. Všichni přítomní tyto plány pochopitelně jednomyslně odsoudili. Další řečník, Jaromír Kohlíček, poslanec za KSČM v Evropském parlamentu, dojal všechny přítomné vzpomínáním na své dětství v Broumově. K jeho údivu a hněvu prý tehdy někteří lidé říkali, že pohraničníci jsou vrazi. Zdůraznil, že s tímto názorem zásadně nesouhlasí , neboť on jen díky těmto ostražitým a bdělým ochráncům mohl v klidu chodit do školy a jeho rodiče radostně a v klidu budovat socialismus. Ve svém projevu vyzval přítomné k účasti na příštích volbách do Evropského parlamentu a slíbil, že pokud KSČM uspěje, uspořádá pro členy sekce bývalých pohraničníků zájezd do Bruselu a Strassburgu. Proč zrovna tam a ne někam do Severní Koreje? Asi proto, aby mohli vidět ty pravé kapitalistické hrůzy.
Ve srovnání s jinými léty bylo letošní setkání velice hojně navštívené a četní hosté si se slzami v očích prohlíželi výstavku předmětů, připomínajících Pohraniční stráž. Tu dal dohromady místní občan, soudruh Miroslav Macháček. Mohli obdivovat staré dobové nárameníky pohraničníků a SNB a Řád republiky za úspěšnou ostrahu hranic, kterou získala místní brigáda Pohraniční stráže v roce 1956.
Soudruzi mají též velké plány do budoucna : 26. října 2008 chtěli v Poběžovicích, či někde v jejich blízkosti odhalit pomník, věnovaný Pohraniční stráži, všem „statečným“ ochráncům státní hranice. Kde bude pomník přesně umístěn, není zatím známo, protože u obyvatel Poběžovic se plány nesetkaly s žádným velkým nadšením. Naopak, když svůj záměr zveřejnili, setkali se soudruzi s nesouhlasem a velká část místních pravicových politiků a medií se veřejně vyslovila proti postavení něčeho takového v Poběžovicích.
Mezitím co „hrdinové“ nostalgicky vzpomínali na minulost, asi vůbec nevzpomněli na místní zámek, kde během své služby u Pohraniční stráže bydleli.
Zámek v Ronšperku, ( německy Ronsberg ) jak se město Poběžovice po staletí jmenovalo, byl od roku 1948 v majetku armády, která o něj „pečovala“ způsobem, známým i z mnoha jiných míst. Po roce 1970 zámek, pocházející z 16. století, zpustl docela a část se zřítila. Dnes probíhají nákladné opravy centrální budovy a jižního křídla. Bývalí pohraničníci určitě ničím nepřispějí. Přestože strašný stav starobylého zámku zavinili..
Naštěstí se toho nedožil hrabě Richard Coudenhove – Kalergi, významný česko-rakouský diplomat, který v zámku do roku 1938 s rodiči bydlel. Rodina vlastnila zámek od roku 1854. Byl to, stejně jako jeho otec , vzácný člověk a prozíravý diplomat, který se zabýval myšlenkou sjednotit evropské státy do Panevropské Unie. Po obsazení Rakouska v roce 1938 musel uprchnout před nacisty, emigroval s rodinou do Švýcarska a později do USA, kde přednášel na Newyorkské universitě moderní dějiny. Po válce se vrátil zpět do Evropy, ale jeho zámek, který rodině nacisté zabavili, byl považován za německý majetek, takže díky Benešovi , který byl kdysi jeho přítelem, a jeho dekretům propadl zámek státu.
Hrabě Coudenhove se usadil v Rakousku a pomáhal budovat zničenou zemi. Svoji myšlenku, sjednotit evropské státy nikdy neopustil. V roce 1950 byl v Cáchách jako vůbec první vyznamenán cenou Karla Velikého. Tato cena je od roku 1950 udělována politikům za zásluhy o evropskou jednotu. Na návrh hraběte Coudenhova byla také přijata Beethovenem zhudebněná Schillerova „Óda na radost“ za evropskou hymnu. Richard Graf von Coudenhove –Kalergi zemřel 27.listopadu 1972. Jeho příběh je látka na samostatné vyprávění.
Ale o tom všem hrdinní obránci hranic většinou nic netuší. Ten Kohlíček, co chodil díky Pohraniční stráži v Broumově do školy, by si to sice mohl sám přeslabikovat, ale v Haló novinách se o tom asi nic nepíše.
Soudruzi se vlastně zase tak příliš radovat nemohou. V Poběžovicích , se totiž dějí i jiné věci, které dávají naději do budoucnosti. Například tam proběhly letos v květnu Česko-Bavorské slavnosti k poctě sv. Jana Nepomuckého, uspořádané Městským kulturním a informačním střediskem, společně s německým partnerem, městem Schönsee. Hosty pozval osobně i starosta města Mgr. Hynek Říha. Slavnosti byly zahájeny u sochy Jana Nepomuckého na Mírovém náměstí, potom byla přednášky o Poběžovicích v době baroka a o jedné z nejvýznamnějších soch sv. Jana Nepomuckého, té, která stojí v městečku na náměstí a jejímž tvůrcem je sochař Jan Brokoff. Na následujícím filmovém a diskusním večeru bylo promítáno několik filmů : Nejznámější Čech – Jan Nepomucký, Ronšperk - Duše neuletěla, a dokumentární film Kameny plují k Bohu, věnovaný architektu Hýzlerovi. Byla také pořádána výstava fotografií Poběžovice v řece času a ještě o krok dál.
Nevím , nevím, jak se to soudruhům, bývalým pohraničníkům líbilo. Asi moc ne. Jistě se ničeho nezúčastnili, zejména ne slavnostní mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie a nebo již tradičního pietního aktu u hrobu otce Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, Jindřicha Coudenhove-Kalergi. Letos bylo již 102. výročí jeho úmrtí.
Na programu slavností byla ještě další setkání, vystoupení českých a německých dechových kapel a bylo možno ochutnat nejen české speciality, ale i německé, tedy bavorské, jako Weisswurst, bavorské vdolečky, preclíky a dokonce i pivo.
V Ronšperku, dnes v Poběžovicích spolu kdysi žili v klidu a míru Němci - jmenuji je první, protože jich byla většina – a Češi, a také velká komunita Židovská. Ronšperk byl totiž pro Chasidy, kteří tuto skupinu tvořili, významným poutním místem.
Všechno bylo zničeno, napřed nacisty a pak komunisty. Jedni s druhými si v důkladnosti nezadali. Nacisté na to ale měli jen dvanáct let, kdežto komunisté , lidé zvláštního ražení, se mohli vyřádit od roku 1948 až do té slavné hadrové revoluce v roce 1989 - a ani po ní se svojí činností neskončili. Vlasteneckého na jejich počínání není nic, přestože se to domnívají. Vlastenec je totiž ten, kdo má rád svoji zemi, aniž by nenáviděl ostatní národy, či skupiny lidí, zejména ne ty ve vlastní zemi, nebo v sousedství. To, co nám předvádějí tito a jim podobní soudruzi vlastenci, je nebezpečný a odporný nacionalismus. A kam ten vede, to jsme už měli možnost dostatečně poznat v minulosti.

12 July 2008

Everybody wants to be a comedian

(titulek) Czechs no longer brew top pilsner (titulek)
The Prague Post June 4th, 2008
If you want to taste the world’s best Bohemian-style pilsner beer, you’re going to have to go a long way from Bohemia. At this year’s World Beer Cup in San Diego, California, the largest competition of its kind, the gold medal for “Bohemian-style lager” did not go to a Czech brewery for the first time since 2000. Rather, the world’s best pilsner beers can be found in two unlikely places: Portland and Sydney.

Černý to den. Zhasněte lampiony, já chci vidět tmu. Zlatá medaile za nejlepší plzeňské pivo šla do pivovaru v Sydney a stříbrná do pivovaru v Portlandu.

Vážení přátelé, jsou v historii národů a jedinců chvíle, kdy je třeba přiložit polnici ke rtům a troubit národu na poplach.
Navzdory tomu, že jako Čechoaustralan jsem člověk s rozštěpenou osobností, přiložil jsem ke rtům na místo polnice sklenici plzeňského (toho z Plzně) a raději jsem šel zatížit emailovou síť.
S odpověďmi se roztrhl virtuální pytel.
Čechoplzeňák z Plzně mi oznámil: „Voni tomu nerozuměj, my víme svý.“
Čechoněmec z Wasserburgu prohlásil hrdě: „Na hradě máme vodu a já si zvyknul na bavorský, tak ať.“
Čechorus z Kolpašova to vzal od podlahy: „Nedáme se, nenecháme to jen tak, budeme ty imperialisty žalovat.“
Čechofrancouz z Lesparre-Medoc se nechal slyšet: „Červený je stejně lepší.“
Čechoital z Milána se na mně rozlobil: „ˇsi vůl.“
Čechošpaněl z Cordoby to vzal více lokálně: „Ty bejku.“
Čechochorvat ze Splitu se nechal slyšet: „Není nad Slivovici.“ (Totéž mi ale napsal i Čechohanák.)
Čechopražák ze Smíchova mi sdělil s blahosklonnou samozřejmostí: „Smíchovský bylo vždycky lepčejší.“
Čechoizraelita z Hebronu mě pokáral: „ Vždyť víš, že nejím vepřový, tak nač pivo.“
Čechohavajan z Molokai poněkud roztržitě (má mladou havajanku) prohlásil: „Na pláži je mi všechno jedno.“
Čechomexikánec z Čihuahua mi sveřepě (s vykřičníky!!!) napsal: „Piju jenom Taquilu, maximálně Margaritu“
Čechovatikánec z Říma jistě zvednul oči vzhůru: „Není nad mešní.“
Čechoturek z Antalie to měl jasné: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“
Čechochilan z Antofagasty by věděl jak na to: „Pinocheta na ně!“
Čechozimbábwec poněkud zaváhal: „Zeptám se raději Mugabeho.“
Čecholiberiec z Monrovie státotvorně ohlásil: „Mohu jenom černý.“
Čechoangličan z Cardiffu si jen povzdychl: „Vy v těch koloniích máte furt moc roupů.“
Čechopakistánec z Pešhawaru poznamenal z nadhledem: „Bin pošle Boeningy a bude po ptákách.“
Čechomaďar z Kecelu poznamenal: „ Kdo by ke guláši pil plzeňský?“
Čechošvéd z Nykopingu si postěžoval: „V tý zimě se tu pivo stejně nedá pít“.
Čechoslovák z Tater zachoval z té výše stoický klid: „Nu, čo.“
(Nejedná se o občana Československé republiky. Ta již řadu let neexistuje.)
Čechoameričan se jen zeptal: „Kam na ty blbosti chodíš?“
(Nejedná se o občana Českoamerické republiky. Ta neexistovala nikdy.)

Čech všude bratry má.
Jak jsem již napsal – s odpověďmi se roztrhl virtuální pytel. Nikoliv ale jak jsem očekával. Takhle to plzeňské nezachráníme. Nedostatek vlastenectví zranil mé cítění.
Jako Čech zhrzen dopíjím třetí nejlepší plzeňské na světě.
Jako Australan si jdu koupit to první nejlepší.
My feeling is really hurt.