Pohled z větrného mlýna na pupek Evropy

Karel A. Pokorný
K postřehům ze staré vlasti, které napsal můj dávný přítel Aleš, bych se chtěl připojit několika poznámkami. Protože bydlím v Evropě, mám vlastně Českou republiku za rohem a z toho důvodu se také dost často se o ní něco vyskytne v novinách či v televisi v zemi naší, či v sousední.
Nedávno skončil absurdní kabaret, který by se mohl jmenovat: Čekání na presidenta. Hotový Samuel Beckett. Způsob a především okolnosti volby se totiž zcela vymykaly civilizovanému postupu v podobných případech. Naštěstí okolní evropské státy předvolebnímu klání, ani volbě samé moc velkou pozornost nevěnovaly, což je vlastně dost smutným důkazem toho jak velký je o Českou republiku zájem.
Protikandidát opětovně zvoleného Václava Klause, americko-český ekonom, profesor Jan Švejnar po oboustranně nevkusně vedeném boji sice zprvu sliboval jakousi positivní změnu, ale již zpočátku se bohužel vyznamenal mnohými skvělými omyly. Prohlašoval například, že byl poradcem komise pro udělování Nobelovy ceny za ekonomii a když se zjistilo, že tomu tak není, vysvětloval to tím, že byl špatně citován. Že by ale v té komisi býval být mohl… Zrovna tak tvrdil, že jeho otec nikdy nepodepsal spolupráci s StB. A ejhle, několik dní po jeho prohlášení se našly záznamy, že otec spolupráci podepsal. Faksimile bylo k vidění v novinách. Děti sice za rodiče nemohou, ale je pravda, že těch podivných omylů je nějak moc. A metoda „zatloukat, zatloukat, zatloukat„ také vždy není ta nejlepší. Pan profesor též tvrdil, že v roce 1970, v sedmnácti letech i se svojí třináctiletou sestrou urychleně vycestovali za rodiči do Švýcarska, protože dostali tajnou zprávu, že přestane platit výjezdní doložka, kterou měli ještě „od Dubčeka“ z roku 1968. Snadno se mu dalo dokázat, že ta v roce 1970 už dávno neplatila. Rodiče byli ale před rokem 1968 oficiálně vysláni do Švýcarska, kde až později požádali o asyl , takže je děti jely prostě navštívit. Švejnar senior, který přijel ze Švýcarska podpořit kandidaturu svého syna, se nijak netajil tím, že „to tenkrát komunistům podepsal, aby si nezničil kariéru a také proto, že chtěl jezdit za hranice“. Také jeho prohlášení, typu : „Proti našemu Honzovi je Klaus úplná nula“, se mi zdála dost nevhodná, přímo hospodská. Věru medvědí služba.
Nakonec tedy Švejnar, bývalý emigrant, který už v roce 1984 i s manželkou navštívil Československo, stoupenec americké demokratické strany, typický intelektuální levičák a v Česku kandidát českých sociálních demokratů - a později strany zelených , poměrně velkým rozdílem hlasů, prohrál. Marné bylo též jeho koketování s komunisty. Škoda, přes všechny zápory to mohla být zajímavá změna. Zábavná. Pan Švejnar by měl příležitost podívat se, co je napsáno na presidentské standartě. To totiž vůbec nevěděl. Ne, že by taková prkotina určovala kvalitu člověka, ale když se uchází o nějaký úřad, tak by měl vědět, co má tento ve štítě. Přiznávám se ovšem k tomu, že se mne to příliš nedotýká, protože se na to dívám z povzdálí. Ale máme naději, že se dočkáme pokračování. Jan Švejnar chce kandidovat znovu, pravil v rozhovoru pro tisk. Jeho manželka se prý už naučila česky minulý a budoucí čas slovesa být a umí zazpívat českou písničku Čobogaj, nebogaj.
Staronový president Klaus se teď chystá na první zahraniční návštěvu. Hádejte kam? No přece do Srbska. Aby bylo potvrzeno, kam česká politika a tím celá zem spěje. Hned potom pojede asi navštívit Putinova oblíbence, loutkového presidenta, Medvědova.
A předseda oposičních sociálních demokratů Paroubek se jel po prohře svého kandidáta vyplakat do Syrie, kde se sejde s představiteli socialistické strany BAAS a chce jednat o hospodářské spolupráci.

V příštím roce má být Česko pořadatelem Mistrovství světa v severských disciplinách. Proto se letos konala jakási generální zkouška, mezinárodní závody v areálu pod Ještědem. Ředitelkou celé organizace se stala Kateřina Neumanová, která tuto funkci asi dostala jako trafiku za své sportovní úspěchy. Způsobila tím, že většina lidí, kteří až do té doby závody připravovali,odstoupila. Kateřina Neumanová sice celkem dobře běhala na lyžích, ale to ještě nezaručuje organizační schopnosti. Téměř celý přípravný pracovní výbor odstoupil na protest politizování té funkce ředitele, a tak musela naše Katka nějak začít. Moc se jí to nedařilo. Celé to místo u Liberce není vlastně zrovna vhodné pro podobné akce, kolem lyžařského můstku dochází k sesuvům půdy a také počasí, ve znamení globálního oteplování, všechno sabotovalo. Muselo se improvizovat. Na Ještědském můstku se nedalo skákat, nejen bylo málo sněhu, ale přišla i silná vichřice, která umožnila sdruženářům jenom jeden skok. Aby se aspoň trochu dalo běhat, muselo se stem nákladních aut vozit, lépe řečeno krást na trať sníh z chráněné oblasti Jizerských hor. Činili tak ti dobráci za pomoci bagrů a buldozerů, takže dovezený sníh byl plný hlíny a kamení. To ale Katku nezajímalo. Dala prý jim úkol a jak ho splnili, za to ona nemůže.
Z toho důvodu se také muselo běhat na okruhu dlouhém jen kolem 1000 metrů , původně měly být té tratě přes dva kilometry. Sněhové kanóny také nemohly být použity, přestože v posledním dnu před závody mrzlo, protože nebyl dostatek vody. Ta jim totiž pro změnu zamrzla v kabelech, kterými jí chtěli přivádět, jak zdůvodňovala později navztekaná Neumanová .
Hoteliéři v Liberci se také činili, zvýšili pro jistotu ceny o celých 400%, aby vynikla světovost místa. V hotelu u Zlatého Lva vykradli pilní zloději několik pokojů zahraničních funkcionářů, a odnesli všechny cennosti, počítače, fotoaparáty i oblečení. A to přesto, že má hotel svoji vlastní bezpečnostní službu. Snad jim také někde zamrzla. Ředitel hotelu byl v té době na lyžích v Alpách a když přijel, tak jenom suše řekl, že to musí vyšetřit policie. V odborných časopisech a v rozhovorech se zahraničními odborníky se nyní množí pochybnosti o tom, zdali se má mistrovství světa za těchto podmínek vůbec do péče Čechů svěřit. Všechny cizí hosty překvapila nepřipravenost místa, neochota pořadatelů a konečně též arogance paní ředitelky, „zlaté Katky“. Skoro všichni zahraniční sportovci si také stěžují na zničené lyže, protože na trati bylo ve sněhu samé kamení a štěrk a chtějí od pořadatelů náhradu škody.

Pražské letiště v Ruzyni, které se samo zařadilo mezi „špičková letiště“, bojuje s nevytíženosti a nezájmem cestujících. Mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří Tomio Okamura (?) vysvětluje, proč mnoho lidí létá raději s cestovními kancelářemi z okolních německých letišť, kde jsou lacinější veškeré služby i poplatky za parkování. Podle Okamury neodpovídají ceny v různých občerstvovacích stáncích na ruzyňském letišti českým příjmům, jsou totiž ve srovnání s jinými zeměmi neobyčejně drahé. Za dvě deci minerálky se například platí 115 korun, za kávu 120 korun. Z vlastní smutné zkušenosti vím, že se tam dají také koupit za 350 Kč dva kuřecí řízky, neprosmažené , přizdobené salmonelou. Vloni jsme totiž byli z toho důvodu po návratu z Prahy několik dní v nemocnici. A to jsme do řízku jen jednou kousli. Cestovní kanceláře se snaží přimět správu letiště ke snížení cen, ale prozatím vše bez úspěchu.
Také parkování není v Praze na letišti žádná slast. Internetové stránky pražského letiště doporučují poslat rodinu na prohlídku letištních terminálů, kde mohou navštívit „Síň slávy letiště Praha“, než řidič auto zaparkuje v nejvzdálenějším terminálu a přijde k odletu. Je ale vynecháno upozornění, že je na to potřeba mít dobrou tělesnou kondici. Doprava ze vzdáleného parkoviště k letištní budově, jako je to na většině evropských letišť, neexistuje.

Pro milovníky Plzeňského Prazdroje objevila MfDnes zajímavou věc : Jak je možno nakupovat levně pivo. Jedná se ale bohužel jen o možnost pro obyvatele příhraniční oblasti s Německem. V Německu totiž je Plzeňský Prazdroj lacinější než v Čechách. Mluvčí supermarketu Tesko, Jana Matoušková informovala, že 15% vracených lahví je od plzeňského piva, zakoupeného v Německu. Redaktoři se tedy vydali na výzkum. V Kauflandu v Žitavě koupili basu dvaceti piv, i s tou basou, čili přepravkou za 318,78 Kč, to je asi 12,60 €. Když k tomu připočteme zálohy za přepravku a láhve: 78,43 Kč(3,10 €). Lahve jsou po 8 centech, přepravka za 1,5 €. Za 20 prázdných lahví se dostane v libereckém Kauflandu 60 Korun a za přepravku 100 Korun.V Německu tedy reportéři zaplatili 397, 71 Kč a v Čechách jim vrátili 160 Korun, takže je jedna láhev piva přišla na 11,86 Kč. Kdyby jí koupili v Čechách tak by za ní zaplatili 19,90 Kč. Šílená matematika. Jeden aby se z toho dal na alkohol.

Ale také něco radostnějšího o zlatých českých ručičkách: V MfDnes píší o tom, že přestože se telefony iPhone od firmy Apple v Čechách neprodávají, je jich v zemi již kolem sedmi tisíc. Čeští šikulové si je k nelibosti amerického serveru ZDNet dokážou odblokovat. Toto odblokování má jen tu nevýhodu, že při poruše se musí telefon nechat opravit v zemi, kde tento americký server je. Takže za rohem.

Po dlouholeté přestávce se při rozdávání Oskarů objevilo také české jméno . Za píseň „Falling slowly“ z filmu Once získali zpěvačka Markéta Irglová a její irský přítel Glen Hansard každý jednoho zlatého Oskara. Markétě, která v Los Angeles za cenu poděkovala velmi hezky, vtipně a plynnou angličtinou není ještě ani dvacet let. S Hansardem se zná od svých čtrnácti let…
Na druhém, Oskarem vyznamenaném filmu „Fälscher“ (Padělatelé) má také velký podíl již od konce války v Praze žijící Slovák, 91 letý Adolf Burger, který to všechno zažil a je jako poslední z padělatelů ještě naživu. Podle jeho vzpomínek byl tento film v německo-rakouské kooprodukci natočen. Ceremonii v Los Angeles byl také přítomen , společně s režisérem a ostatními představiteli.

A nakonec ještě poslední zprávička : architektovi Janu Kaplickému, to je ten, který vypracoval návrh na stavbu národní knihovny, která vypadá jako veselá chobotnička, a je všeobecně nazývána „blob“, dochází trpělivost. Komise expertů, zase své rozhodnutí o vypsání veřejné zakázky na realizaci odložila. Čekají prý na rozhodnutí antimonopolního úřadu. Kaplický jim dal měsíc času a pak je bude žalovat u mezinárodního soudu, protože ho zdržují od jiné práce. Vím, že s Utzonovým návrhem na stavbu markantní budovy opery v Sydney byly také problémy, ale dnes je to jistě nejznámější budova v Austrálii, jedna z nejznámějších budov 20. století , která je na listině světových kulturních dědictví UNESCO. Snad se ta chudinka chobotnička také jednou dočká.

Česko IV. – dojmy a postřehy, „naši“ komunisté, konec ČSR a „chobotnice“ na Letné.

Již jsem to napsal – pokud přes 10% voličů nepřestane volit nereformovanou komunistickou stranu, komunisté pro demokratický řád budou věčným problém. Opět se to ukázalo při třetím kole první volby prezidenta republiky. Jejich 26 poslanců a 3 senátoři dokáží – pokud se tak rozhodnou – zhatit a třeba i do nekonečna prodlužovat volbu hlavy státu.
Vina zcela samozřejmě neleží pouze na 10% voličů, ale více na neschopnosti tzv. demokratických politiků dosahovat mezi sebou běžných politických kompromisů. V zápalu boje o moc a nikterak nezakrývaného egoismu a arogance jim nezbývá čas na omezování vlivu komunistů a pak ovšem musí, ať se jim chce či nechce, tak či onak s komunisty jednat.
Novináři a komentátoři – kdo ví proč – se to pak snaží lépe či hůře teoreticky vysvětlovat a omlouvat. Třeba i tím, že např.: „co nás dnes ohrožuje není komunismus,“ (politolog Bohumil Doležal), „ale všeobecná nestydatost a neschopnost střízlivé reflexe“. Nepochybně pravda. Perzekuce a justiční vraždy které přišly po únoru 48 snad skutečně nehrozí. Alespoň ne v té míře, jako to bylo tehdy. Totalitní persekuce může ale mít – a má – celou řadu různých forem. Jak zcela jasně předvedla totalita „normalizace“. KSČM během čtyřiceti let své vlády předvedla téměř všechny varianty totality, tu dubčekovskou nevyjímaje. A právě v KSČM (ale nejen v ní) přežívá ona „všeobecná nestydatost a neschopnost střízlivé reflexe“ nejvíce.
V den výročí narození Milady Horákové popravené v 50tých letech komunisty, se na Pankráci konalo položení základního kamene pomníku na její památku. Ceremoniálu se účastnil i europoslanec za komunistickou stranu Miroslav Ransdorf, který na výstavbu pomníku věnoval 20 000Kč.
Lze snad najít lepší příklad „nestydatosti a neschopnosti reflexe“?
Ani Pan prezident si ale nepočíná špatně. V zápalu předvolebního „boje“ o znovuzvolení prezidentem v televizi prohlásil, že je sice proti komunismu, nikoliv ale proti KSČM.
Zřejmě Panu prezidentovi také vadí jen nacismus, ale následné neonacistcké organizace a bývalí členové nacistické strany a SSmani zřejmě také již dávno nejsou co bývali.
Neúspěšný protikandidát při volbě prezidenta J. Švejnar to – alespoň jak se zdá – nebere „ideologicky“. Uznal pragmaticky politickou realitu postkomunistické České republiky, když se před volbou prezidenta nechal slyšet, že: „musíme si uvědomit, že KSČM už vlastně je přijatelnou v mnohém. Je na radnicích, je zastoupena v parlamenty, má místopředsedu Poslanecké sněmovny“.

Koncem roku, během mého loňského pobytu v Čechách¨, bylo také připomínáno patnácté výročí rozpadu Československa. Vedle nepřekvapujících hlasů „Ještě že Československo skončilo“ až po nostalgické slzy a televizní diskuse účastníků a pamětníků v kterých naplno vypukly se starou vášní tehdejší spory, plné nesouladu a nesouhlasu, mě přece jen zaujal výsledek výzkumu veřejného mínění na Slovensku.
Podle údajů slovenského deníku SME má mezi Slováky i po patnácti letech Československo větší popularitu než samostatný stát. Podle výsledků by dnes na Slovensku referendum dopadlo stejně proti rozdělení, jako by patrně bývalo dopadlo před patnácti lety.
Bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský, jeden z architektů rozpadu Československa to vysvětlil: „Důležité jsou volební výsledky. Když ve volbách v roce 1994 kandidovala jedna strana, která měla v programu obnovení Československa, dostala jedno procento.“
Jeden z komentátorů, slovenský sociolog Pavel Haulík soudí, že náklonnost k bývalému státu vyplývá především z nostalgie mezi starší generací a dodává: “Přesto, co lidé v průzkumu řekli, tak se v podstatě nikde na Slovensku nesetkáte s aktivitami, které by to chtěly naplnit.
Je třeba dodat, že tehdejší referendum, jehož výsledek by v obou zemích byl nepochybně jednoznačně proti rozdělení, by ale řešení nepřineslo. Kde vládnou především emoce a kde není vůle ke kompromisu, není možnost dohody. Na vzdory jakýmkoliv emocionálním zbožným přáním.

Mimochodem, není v tom i jisté naučení k referendu o umístění amerického radaru, které vyvolává značné emoce?

Do třetice všeho dobrého i zlého, mě velice pobavila kontraverze a politikaření kolem stavby nové České národní knihovny. Jen velice stručně – emigrant architekt Jan Kaplický vyhrál mezinárodní soutěž, vypsánou Pražským magistrátem, na architektonický návrh České národní knihovny. Jeho vítězství a vítězný návrh se znelíbil Panu prezidentovi natolik, že oznámil úmysl se na protest přivázat k bagru.
Pražští páni radní, politici ODS, obratem změnili svou podporu a zahájili kampaň proti realizaci přijatého návrhu na určeném místě na Letné. Poslanec a předseda pražské ODS prohlásil, že „z Kaplického si na zadek nesedneme“ a s protestem se ozvali i čeští architekti, kterým pochopitelně utekl tučný honorář.
Kritici „chobotnice“ a nebo také „blobu“ (jak Kaplického návrh pokřtili) v této souvislosti připomínají – byť s trochu účelně přizpůsobenými fakty – sydneyskou operu. Prý také jako extravagance stála příliš mnoho peněz a její stavba překročila rozpočet – což, jak víme, skutečně tehdy také popudilo naše vážené sydneyské pány radní. Že Sydney opera je nyní považována za jednu z nejkrásnějších staveb minulého století? – Koho to zajímá, že ano.
Ex-prezident Havel jeden aspekt sporu nepochybně správně pojmenoval „Originalita versus banalita“. Je ale jasné, že kritikům nejde jen o architekturu.

NEPŘEHLÉDNĚTE

příběh švýcarského vuřtu - od Karla Pokorného

Česko III. – dojmy a postřehy, vuřty na Václaváku

Po celou dobu exilu jsem vyhlašoval, že vuřty na Václaváku je něco, co mi v Austrálii nejvíce chybí a že je to něco, čeho se nedožiji. Mýlil jsem se. Po pádu bolševiků při své první návštěvě moje první cesta vedla na Václavák. Pravda, špekáček jsem si nedal. U stánků měli jen moravské klobásy, na kterých - zalitých Plzní – jsem si ale stejně, nostalgicky, pochutnal.
V minulém roce při předvánoční návštěvě Prahy jsem tradičně zkonzumoval klobásu s Plzní, obklopen lidmi holdujícím fernetu a becherovce. Pak jsem se ale v novinách dočetl, že páni Pražští radní se rozhodli dát „turisticky atraktivnímu centru honosnější a civilizovanější podobu“. V rámci toho jednak „zpřísní postihy pro prostitutky“, omezí počet heren a „zmizí stánky s vuřty“. Pánům radním vadí, že v okolí stánků se scházejí opilci a bezdomovci, kteří vybírají zbytky jídla z košů – a policie je proti nim prý bezmocná.
Tradice prodeje, kdy se párky, kaštany a zmrzlina prodávaly na náměstí z pojízdných vozíků, vznikla už za první republiky. Pamatuji se, že od konce druhé světové války bylo na Václaváku několik pevných stánků, které jsem hojně navštěvoval. Při mé první návštěvě začátkem devadesátých let jich tam bylo podstatně víc. Překvapilo mě ale, že se v nich vedle piva prodával i tvrdý alkohol. Nyní je prý na náměstí 26 stánků, z toho 12 s občerstvením.
Pravda, Václaváku to na kráse nepřidává, ale rozhodnutí mi připadlo jako typický příklad byrokratického vylévání vaničky i s dítětem.
Přítel Karel Pokorný v rubrice „Pro radost“ píše s ironickou nadsázkou o byrokratickém opatření Evropské unie, ovlivňující život Švýcarů, kteří ani členy unie nejsou.
Připomnělo mi to konstatování R. Conquesta ve studii „The Dragon sof Expectation“ (vřele doporučuji) vydané před několika lety – „nejvýznačnější současným příkladem byrokratické omezenosti a úpadku je ovšem Evropská unie“. Přitom proti rozhodnutí Bruselských byrokratů je téměř nemožné odvolání v rámci unie, natož pak nečlenů, jako je Švýcarsko.
Češi – a ani zdaleka v tom nejsou sami – mají ovšem s příkazy a zákazy byrokratického aparátu Evropské unie také své zkušenosti.
Jak ale vidno, Pražský magistrát si v byrokratickém myšlení vystačí sám – i bez zásahů z Bruselu.

Jenže –
potom, co magistrát oznámil, že stánky s občerstvením by z náměstí měly zmizet úplně, vznikla vlna protestů včetně petiční akce.
"Nechceme a nemáme v plánu zrušit stánky," vyslal primátor začátkem února svého náměstka Rudolfa Blažka (ODS) aby protesty pacifikoval. Ten oznámil, že prodej by se ale měl kultivovat a počet stánků by se měl jen snížit. Náměstí podle Blažka připomíná spíše orientální tržiště a kolem stánků je prý nepořádek. Dojde proto k zákazu prodeje tvrdého alkoholu. Kromě piva, které – jak říká – ke klobásám patří a dodal: "Není potřeba si k tomu dávat dva fernety a tři vodky."

Uvidíme, jak to dopadne – že by alespoň na místní úrovni zvolení zástupci začali naslouchati hlasu lidu? Byl by to pokrok.

Česko II – dojmy a postřehy, volba prezidenta

Emigrant prezidentem?

Prezidentské volby v roce 2003 jsem měl to „potěšení“ sledovat v Česku osobně. Na politickém uspořádání se od té doby změnilo pramálo. Pravda, jeden z politických subjektů zmizel v propadlišti nevůle voličů, druhý o třetinu hlasů zhubnul a zcela ve světovém trendu se v modro-černo-oranžově-rudé duze objevila zelená. Poměr politických sil to ale nikterak neupravilo. Demokratické strany jsou stále neschopné dosáhnout v důležitých otázkách státotvorné dohody a rozhodovat bez parlamentních hlasů nedemokratické strany. Přitom alespoň výběr prezidenta by nepochybně měl z dohody demokratických stran vycházet.

Volba prezidenta, patrně nejvýznamnější událost letošního roku na české politické scéně, bude zahájena za tři dny od chvíle, kdy píší tyto řádky– 8.února.
„Karty“ jsou již nepochybně „rozdány“. Jak „hra“ dopadne se nedá s určitostí říci, i když vše nasvědčuje tomu, že prezident Klaus bude znovu zvolen. Proti němu stojí emigrant, ekonom vystudovaný a pracující v US, člověk s dvojím – americkým a českým – občanstvím a s americkou rodinou. Při všeobecné nelásce k emigrantům a současné vlně anti-amerikanismu v Čechách, se to vše rovná téměř „zločinu“. I tak výzkumy veřejného mínění (prezident není ovšem volen občany, ale jejich zástupci v obou komorách parlamentu) potvrzují nejen popularitu Václava Klause, ale i touhu po změně v osobě Jana Švejnara.
Mezi voliteli jeho kandidaturu podporují ČSSD a Strana zelených, hlasovat pro něj chce i část poslanců Lidové strany a většina členů senátorských klubů SNK ED a Klubu otevřené demokracie. Václav Klaus je ovšem kandidátem ODS a to do té míry, že poslanci a senátoři museli podepsat prohlášení, že budou volit podle přání vedení strany. „Černým Petrem“ jsou tedy nejen někteří poslanci Lidové strany, ale hlavně komunisté.

Stručné Curriculum vitae Jan Švejnara praví, že se narodil 2. října 1953 v Praze. V roce 1970 ještě před maturitou odjel za svými rodiči do zahraničí. Chybějící maturitní vysvědčení, kvůli kterému měl problémy s přijetím na evropské univerzity, jej nakonec přivedlo do USA. Studoval ekonomii na Cornellově a později Princetonské univerzitě. V roce 1987 se usídlil v Pittsburghu, o rok později se stal profesorem tamní univerzity. Do Československa se vrátil v roce 1990 jako člen mise Světové banky. V letech 1992 až 1999 byl ředitelem Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR. Pracoval jako ekonomický poradce prezidenta Václava Havla.
O Švejnarově vstupu do české politiky se jednalo již několikrát – na př. po pádu Klausovy vlády v roce 1997. Tehdy se ale nakonec premiérem stal Josef Tošovský – i proto, že Jan Švejnar neměl české občanství. Nyní již český pas vlastní, jeho dlouholeté působení v zahraničí ale přesto u některých politiků (a ne jen u nich) vyvolává „nelibost“. Jiní ale namítají, že "za manželku měl Američanku i Masaryk".
Dnes působí jako profesor ekonomie na Michiganské univerzitě. Od roku 2003 je také šéfem dozorčí rady ČSOB.
Odpůrci Václava Klause se snažili najít kandidáta, který by měl v stávajícím rozdělení sil naději být zvolen. Jana Švejnara navrhla strana Zelených, kterého původně za „nepřijatelného“označil předseda ČSSD Jiří Paroubek, při jednáních se ale prý Janu Švejnarovi „podařilo zbořit mýtus“, že je „pravicovým“ ekonomem.
On sám se například zmínil, že v amerických prezidentských volbách byl v posledních letech pro demokraty. Na místní úrovni, ale prý někdy naopak dává přednost republikánům.
Jan Švejnara označil za „důstojného protikandidáta“ Václava Klause také exprezident Václav Havel. Švejnara vidí jako "člověka s ohromným mezinárodním rozhledem a zároveň s velkým smyslem pro sociální dimenzi".
Švejnar se nejvíce liší od Václava Klause v pohledu na ekonomiku a svojí tehdejší kritikou průběhu transformace v devadesátých létech. Neshodne se s ním ani v pohledu na EU a na otázku klimatických změn. Na druhou stranu oba souhlasí s výstavbu americké radarové základny v Česku.
To mu ovšem jen těžko může získat podporu komunistů. Švejnar je ovšem „odchovaný“ americkým pragmatickým přístupem k politické realitě a tak, i když emigroval z komunistického Československa, hlasy komunistů by mu obecně nevadily. Prohlásil, že "KSČM získává velký počet hlasů v demokratických volbách, takže je ji potřeba brát jako politický subjekt, se kterým se musí jednat".
Komunisté ohlásili, že zatím uvažují o taktice v prvním a druhém kole podpořit Švejnara, kterého ale za vhodného kandidáta nepovažují. V třetím kole, kdy ku zvolení stačí nadpoloviční většina součtu přítomných poslanců a senátorů, by se volby neúčastnili. Nechtějí prý být obviněni, že hlasovali pro presidenta, kterého si nepřejí. Prakticky tím ale patrně umožní zvolení Václava Klause – bude mu stačit jen minimální počet hlasů sociálních demokratů a nebo lidovců.

Česko I. – Dojmy a postřehy

Je samozřejmé, že i po několika týdenním pobytu si nikdo nemůže dělat nárok na absolutní poznání života kdekoliv na světě. To platí i návštěvě míst, kde se člověk narodil. Velice rychle a vždy znovu a znovu si uvědomím, že po čtyřiceti letech života jinde, jsem člověk skutečně „jinde“. Ať si snažím namluvit cokoliv. Přesto ale procházky ulicemi měst a vesnic, přírodou svého mládí a hovorem s přáteli či s lidmi při náhodných setkáních, mne naplní dojmy a všimnu si – jakkoliv povrchně – jak se život mění, či nemění.

V první řadě mě při každé návštěvě potěší – snad ne příliš povrchní dojem – zlepšování životního prostředí, včetně čistoty domů a ulic. A současně i postupné zlepšování životní úrovně. Naznačuje to i skutečnost, že „zvýhodnění dolarových turistů“ přestává, pomalu ale jistě, existovat. Při současném kurzu koruny proti australskému dolaru je již jen málo věcí „levnějších“. Většinou existuje parita ale jsou i předměty (na př. fotografické a počítačové potřeby), za které bychom v Česku zaplatili více. Existuje ovšem stále mzdový schodek a na soustavné zdražování si nejvíce stěžují penzisté a lidé s pevným příjmem. Ostatně – přesně tak, jako tady.
Také jsem zaznamenal, že od poslední návštěvy došlo na okrajích Prahy i Brna rapidním tempem k růstu koloniích rodinných domků.
Někteří pozorovatelé ekonomických údajů ale namítají, že hodnota koruny je nadhodnocená (?) a stavění rodinných domků je umožněno zvýhodněním (?) bankovních půjček.

V lidských vztazích jsem, bohužel, žádnou změnu nezaznamenal. Lidé na ulicích a ve veřejných dopravních prostředcích se jen málokdy usmějí, ve vzájemném styku často stále chybí laskavost a v obchodech a restauracích člověk stále ještě naráží na neochotu prodávajících. Ve srovnání s Austrálií – i zde se člověk občas setká s neochotou obsluhujících – je příjemná obsluha spíše výjimkou, než pravidlem. Platí to zejména v Praze a v Brně, na vesnicích a meších městech se zdají být lidé k sobě laskavější. Při hovoru s přáteli jsem konstatoval, že lidé dělají dojem, jako by byli v jakémsi neustálém střehu a napětí a že jsou ochotní ostře reagovat na jakoukoliv maličkost. Vyslovil jsem názor, že patrně zimní šedost a pochmurnost se odráží i v lidském chování, byl jsem ale ujištěn, že lidé se k sobě chovají stejně i při „sluneční pohodě“.

Hlubokou změnu – bohužel k horšímu ve srovnání s poslední návštěvou před více jak dvěmi lety – jsem zaznamenal na politické scéně. Následky „opoziční smlouvy“ z roku 1998, která pomalé zotavování z politických a morálních následků 40ti let totality značně posunula zpět, jsou stále patrné na chování politiků jakéhokoliv zabarvení. Před časem kdosi konstatoval, že tehdy na politické scéně „zemřela demokracie“ a ve vztahu vlád a opozice demokratická pravidla a zvyklosti přestali existovat. K tomu ovšem jiní komentátoři dodávají, že nic takového se do té doby ani nedokázalo narodit.
To vše neznamená, že mezi poslanci a senátory nejsou demokraticky smýšlející lidé, jejich vliv se ale zda být minimální.
Snad i z těch důvodů lidé většinou nad politikou mávají v beznaději rukou a ekonomické úspěchy označují za něco, čeho je dosahováno nikoliv s pomocí politiků, ale spíše na vzdory vládním rozhodnutím. I když je to komentář poněkud přehnaný, přece jen mi to připomnělo výrok Ludvíka Vaculíka v roce 1967 na adresu vlády prezidenta Novotného blahé paměti : „Co bylo dosaženo, bylo spíše na straně a vládě vyvzdorováno“.
Politické kultuře také neprospívá existence nereformované strany s protidemokratickým programem, která se stále těší podpoře více než 10% voličů. Emocionálně souhlasím s heslem „s komunisty se nemluví“, prakticky je ale nemožné bez spolupráce s nimi řadu věcí realizovat. Zejména v situaci, kdy zjevně celá řada politiků velkých i malých politických stran dbá o zachování svých pozic a nikoliv prospěchu svých voličů a státu.

Dokud tedy 10% voličů nezmění svůj názor....

S rozhovorů s řadou známých i neznámých lidí jsem získal dojem, že i když „železná opona“ padla před dvaceti lety, v myslích řady lidí stále existuje. Odráží se to nejen v myšlení 10% voličů. Nejen v osobních rozhovorech, ale i v novinách člověk naráží na podivné představy o světě a principech demokracie a svobody. Příkladem mi bylo téměř obecné odmítání mých poznámek o české politické kultuře prohlášením, že „to se děje všude“ – a nebo mnohdy pozoruhodné argumenty uváděné velkou většinou odpůrců amerického protiraketového radaru. To by ale bylo o něčem jiném.

V souvislosti s neradostným děním na politické scéně je ale potěšující mluvit s některými studenty a mladými lidmi. Jejich pohled na svět a způsob jejich myšlení naznačuje, že se zdají být osvobozeni od limitací a deformacemi předešlých generací – včetně té naší – prošlých zkušeností posledních šedesáti let.