Dohnat…

ČTK 23.března uveřejnila zprávu, která si zasluhuje ocitování ve své úplnosti. Nikoliv pro rostoucí “pesimismus”, který je spíše návratem k realitě, ale pro rozbor názorů podle věku a vzdělaní.
Tři čtvrtiny obyvatel České republiky předpokládají, že úrovně Západu Česko nikdy nedosáhne, nebo mu to bude trvat déle než deset let. Březnový průzkum společnosti STEM, zjistil, že 43 procent lidí si myslí, že průměrné životní úrovně západoevropských zemí EU dosáhne Česko za více než deset let. Podle 31 procent dotázaných ČR této úrovně nedosáhne nikdy. Dalších 18 procent se domnívá, že to bude trvat sedm až deset let, podle sedmi procent čtyři až šest let a jedno procento se domnívá, že to potrvá jeden až tři roky.
Mezi největší skeptiky patří podle průzkumu starší generace, lidé se základním vzděláním a vyučení, hůře situovaní občané, stoupenci levice - zejména KSČM - a lidé, kteří se o politiku nezajímají nebo jsou se současnou politickou situací nespokojeni.
Mezi lidmi ve věku 18 až 29 a 30 až 44 let je největších pesimistů čtvrtina, u starších generací podíl skeptiků roste až ke 40 procentům. Mezi mladšími lidmi je v porovnání se staršími generacemi asi třetinový podíl těch, kteří předpokládají, že životní úroveň občanů ČR se vyrovná se životní úrovní v západní Evropě v kratším než desetiletém horizontu.
Podle STEM se podíl pesimistů, kteří tvrdí, že západoevropské úrovně nedosáhne ČR nikdy, postupně zvyšuje - ze 17 procent v roce 2003 na nynějších 31 procent. Podíl těch, kteří tvrdí, že vyrovnání české a západoevropské úrovně bude delší než deset let, činil před čtyřmi lety 39 procent, přede dvěma lety 50 procent a nyní 43 procent. Od roku 2005 mírně roste podíl těch, kteří předpokládají, že Češi dosáhnou úrovně západoevropských zemí EU v kratším než desetiletém horizontu.
K optimistům, kteří věří, že životní úroveň západní Evropy dosáhne Česko dříve než za deset let, patří častěji občané s vyšší úrovní vzdělání - tedy s maturitou a vysokoškoláci - a dále stoupenci pravice, hlavně ODS, a lidé s dobrým materiálním standardem. Častěji tento názor zastávají i ti, kteří se zajímají o politiku, a především lidé, kteří jsou spokojeni se současnou politickou situací.

Blýská se na časy?

V roce 89 jsem s potěšením sledoval „sametovost“ pádu komunistické moci. Měl jsem po léta před očima davovou „revoluční spravedlnost“, vykonávanou v pražských ulicích po druhé světové válce. V listopadu padla moc omezená jen svojí únavou – padla bez jediného výstřelu, bez jediného komunisty houpajícím se na pouličním sloupu. Poukazování na českou holubičí povahu nikterak mé potěšení nezmenšovalo. Bylo to snad nečekané, neobvyklé a snad i nevyhnutelné, ale rozumné a lidské.
Moje potěšení nebylo ale bez pochybností. Samozřejmě „sametový“ pád režimu nemohl znamenat pád komunistů jako takových. Nevěřím v pomstu, ale přál jsem si spravedlnost a doufal jsem – snad i trochu skepticky – v napravení křivd a potrestání těch držitelů moci, kteří se na zločinech komunistického režimu podíleli. Navíc – bez vyrovnání s minulostí se minulost, byť i v jiné formě, může opakovat.
Jeden z mála melbournských českých exilových intelektuálů tehdy ale položil řečnickou otázku – „...a kdo že by to měl trestat a napravovat?“. Odpověď na ni neexistovala, snad jen poněkud truchlivé tušení.
Stát byl čtyřicet let řízen technokraty moci tak či onak propojenými se stranickým vedením. Ať již z idealismu či z touhy po kariéře, nebo ze strachu či morálně zkorumpovanými opresívním tlakem StB a kádrových oddělení. To platilo o všech vrstvách státní správy, snad ale nejvíce o policii a soudnictví.
Chartisté byli morálními odpůrci režimu, nebyli ale politickým hnutím – bylo to sdružení jednotlivců myšlenkově představující celé politické spektrum. Téměř polovina z nich byli komunisté s „lidskou tváří“, kteří se socialismu a komunismu nevzdali. Chartisté – zejména ti demokratičtí – nebyli politiky, na převzetí moci nebyli připraveni a neměli ani zkušenost, ani technické schopnosti. Někteří z nich neměli ani vůli vládnout.
Je jen logické, že personálně ani téměř po dvaceti letech se správa státu příliš nezměnila – a snad ani nemohla.
Melbournský český exilový intelektuál tehdy připomněl prohlášení prvního presidenta T.G. Masaryka, že Československo má demokracii a teď již jen potřebuje demokraty. TGM věřil, že očistit duši národa z marasmu rakousko-uherského myšlení bude trvat 50 let normálního vývoje několika generací.
Československé republice se ale 50ti let mírového vývoje nedostalo. Přesto se ale nejprve nacisté a pak i komunisté museli vyrovnávat – většinou vězněním a popravami – s celou řadou čestných a poctivých demokratů.
Od roku 1989 tedy spoléhám na generace, které přijdou po nás. Ani chvíli jsem ovšem nepochyboval a nepochybuji, že řada příslušníků nových generací bude infikována „morálkou“ a myšlením starších generací. Neznamená to také, že budoucí generace nebudou mít svá morální a intelektuální selhání. Lze jen doufat, že jejich selhání nebudou mít tak katastrofální důsledky jako selhání generací našich dědů, otců a nás samotných. Lze také jen doufat, že v každé nové generaci bude – slovy TGM – více a více „v demokracii žijících demokratů“.
Truchlivé tušení, že vyrovnávání se s komunismem bude patrně ten nejbolestivější problém postkomunistických společností se více a více naplňovalo. Věřil jsem ale, že tak jako v druhé polovině 60tých let se v Německu mladá generace začala ptát svých nacistických rodičů a prarodičů „...jak jste jen mohli?...“, že podobný proces bude nevyhnutelný i v postkomunistických společnostech.
Nevím samozřejmě, zda na vyrovnání se s komunismem bude stačit 50 let mírového vývoje. Navíc ani nevím, zda do roku 2040 nebude celá Evropa pětkrát denně padat na kolena a klanět se směrem na Mekku.
Před několika měsíci jsem se ale mírně pobavil a i trochu podivil nad lamentováním komunistů, že „antikomunismus je hrozbou demokracie“, nad stížností na "nové vzedmutí antikomunismu“ a nad hrozbou, že se případně odvolají k mezinárodním organizacím pro ochranu lidských (především jejich) práv.
Upoutalo to moji pozornost. Potom, co byly zpřístupněny další části archivů StB je možné, že mají důvod k „obavám“. Jakoby se totiž najednou rozsypal pytel podivuhodných odhalení.
Jen několik málo z nich:-
- Šéf české pobočky Interpolu P. Mihál byl veden jako spolupracovník StB – ztratil tím předpoklady pro působení na policejním prezidiu a musí odejít.
- Na základě toho pak nařídil ministr vnitra Ivan Langer kontrolu lustračních osvědčení asi 1200 policistů i civilních pracovníků policie na důležitých funkcích. Bylo odhaleno, že u policie stále ještě působí na 800 bývalých příslušníků StB.
- Senátor M. Špaček (KDU-ČSL) se prý v Německu žijící emigrantce před lety přiznal, že musí donášet StB, aby mohl dojíždět za svým otcem do Německa. Přitom se ale může prokázat hned třemi čistými lustračními osvědčeními - z let 1993, 2003 a 2004.
- Ředitel České televize (ČT) Janeček byl členem KSČ od srpna 1981 do konce roku 1989, ve svém životopise to ale neuvedl. Členství v jeho případě není provinění proti zákonu, až na to, že na to zapomněl i při výběrovém řízení na místo šéfa veřejnoprávní televize.
- Ředitel útvaru vnějších vztahů ČT Švehla se také ve svém životopise nezmínil o svém členství v komunistické straně.
- O svou funkci přišel programový ředitel ČT Lambert, který zatajil, že byl člen Lidových milicí.
- I církev zahájila prověrky – kardinál M.Vlk uvedl, že komise zabývající se spoluprací katolických kněží s někdejší StB by měla výsledky své práce oznámit do půl roku.
- Vycházejí také najevo další kontakty populárních nebo veřejně činných osob s StB. Např. folkový zpěvák J. Nohavica udal StB lidi, kteří mu v lednu roku 1989 přinesli podepsat petici za propuštění tehdejšího disidenta Václava Havla. Dosud bylo jen známo, že v létě roku 1989 vyprávěl Nohavica StB o své návštěvě Vídně, kde se setkal s emigrantem Karlem Krylem.
- Ke koloritu doby nepochybně patří i oznámení, že na podnět nejmenovaného novináře policie začala zkoumat, zda předseda KSČM Vojtěch Filip neporušil zákon při svém projevu v předvečer 59. výročí komunistického únorového puče. První komunista ve státě vyzval své soukmenovce k návratu k marxismu a V.I. Leninovi, chválil reálný socialismus a řekl že možné revoluci by se KSČM měla postavit do čela. Filip se proti vyšetřování policie ovšem ohradil a uvedl, že by mohl zvážit stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ministr vnitra Ivan Langer na dotaz novinářů odpověděl, že o policejním vyšetřováním případu neví a že "...není na ministru vnitra, aby to posuzoval." Dodal ale, že vyšetřování považuje za "logický krok". Logickým krokem nepochybně je – kolorit doby to dobarvuje – že policie vyšetřování po deseti dnech zastavila. Nechala si totiž vypracovat odbornou právní analýzu.

Možná ale, že to vše je skutečně jen „blýskání na časy“.
Jenže – koncem ledna při čtení článku v MfD jsem si vzpomněl „soukromý“ dokument vysílaný v české televizi před několika lety. Dva studenti filmové fakulty natočili rozhovory se svými rodiči s jednoduchou otázkou: „Jak jste jen mohli?“
V MfDnes 27. ledna stejnou generační otázku položil (snad poprvé) celé veřejnosti jednadvacetiletý student politologie Lukáš Kantor – tentokrát nad osobou Jiřího Hájka.
(Sociální demokrat Jiří Hájek po roce 1948 působil v KSČ, během „Pražského jara“ v roce 1968 se stal ministrem zahraničí, v průběhu srpnové invaze prosadil v Radě bezpečnosti OSN rezoluci odsuzující invazi a po podepsání Charty 77 byl jedním z prvních tří mluvčích.)
Student politologie se ptá, jak je možné že původní člen sociální demokracie udělal závratnou kariéru v KSČ zatímco jiní sociální demokraté šli do vězení a obratem se pak stal jedním z prvních chartistů. Reakce byla zcela podle očekávání. Ozvalo se dotčeně několik pisatelů (že by „progresivních“ komunistů z roku 68?), kteří „mladíka“ poučili, že „nechápe dobu“.
Jenže otázka byla konečně položena a snad to není jen „první vlaštovka, která jaro nedělá“.
Navíc k třicátému výročí vzniku Charty77 proběhlo v české televizi několik dokumentů. Dokument o „Antichartě“ přinesl záběr herečky Švorcové, dojemně přednášející v Národním divadle neslavně známé prohlášení o „...samozvancích a zaprodancích, kteří snad za mrzký peníz škodí socialismu...“, které pak – jakkoliv snad liknavě – podepsala smetánka stranických, ale i nestranických umělců. V televizním dokumentu nechyběl ani záběr z Divadla hudby, kam přišli Antichartu podepsat „populární umělci“ a kde se Karel Gott k podpisu hrdě připojuje: „ ...za ještě krásnější písně a melodie, za ještě krásnější a šťastnější život lidu této země“.
Komentář zpěváka a disidenta Vladimíra Třešňáka k tomu všemu samozřejmě nepřekvapí: „...já je chápu, chtěli hrát a zpívat, vážit si jich ale nemohu.“ (Jsem si jist, že nejsem sám, kdo by mu jeho názor podepsal.)
V dokumentu je zajímavější ale komentář mladé redaktorky „Revolver revue“. Poněkud „depresivně“ konstatuje, že při pohledu zpět je v české společnosti spíše snaha morální selhání banalizovat.
Vadí jí, že to vytváří podvědomí, že je hlavní aby člověk jednal tak, aby mu to přinášelo „dobrou pozici“ v životě a že je jedno zda se člověk chová slušně a statečně.
Z minulosti se tím přenáší do dnešní doby přesvědčení, že vše je dovoleno a ve výhodě jsou lidé kteří v tom „umějí chodit“. Společnosti chybí korektivy podle kterých by mohla takové chováni označit za společensky a lidsky nepřijatelné.
Skutečně se jen blýská na časy?
Doufám, že ne.

Na poslance KSČM spadly letáky

(Převzato ze zpravodajstvi ČTK)
Přerušení sněmovní schůze si 16.3. vyžádal rozruch na galerii pro hosty. Jeden z přihlížejících z ní mezi poslance rozhodil balíček letáků s nápisem "Paroubek s KSČM půjde proti všem". Politici se v té době již více než tři hodiny bouřlivě přeli o vznik Ústavu paměti národa, který má zkoumat a shromažďovat dokumenty z období komunismu. Poslanci se po přestávce k emotivní debatě o komunistické minulosti vrátili.
Na rudých letácích formátu A4, které se na poslance z galerie snesly, je fotomontáž. Na ní jsou vyobrazeni Vladimír Iljič Lenin, šéf ČSSD Jiří Paroubek a bývalý ministr zdravotnictví David Rath (ČSSD). Balíček letáků podle dostupných informací spadl na poslankyni KSČM Soňu Markovou.
Staršího muže, který letáky rozhodil, zadržela parlamentní ochranka a předala ho policii. Výtržník ochrance řekl, že letáky do parlamentní budovy pronesl v obálce, kterou strčil do kalhot a překryl vestou. "Ulevilo se vám?" zeptal se ho po incidentu jeden z členů ochranky. "Strašně," odpověděl.
Proti jeho počínání se ohradil šéf klubu KSČM Pavel Kováčik, který některé zákonodárce rozesmál, když je oslovil "soudruzi". "Já se ptám, co na naši hlavu spadne příště? ... Já se ptám, jestli v této atmosféře lze vůbec nadále pracovat. Já se ptám, jestli ono plíživé vtékání nenávisti do české společnosti a věřte soudruzi..., pánové, přátelé, bratři a také občané, i ti bývalí soudruzi - my jsme teprve první, po nás budou možná následovat přátelé ze sociální demokracie, potom budou následovat třeba zelení, třeba také modří," prohlásil. Míní, že je nutné se zamyslet nad atmosférou, která může "i hnědnout".
Také šéf KSČM Vojtěch Filip vnímá incident jako součást společenské atmosféry, ve které je tolerován "hon na komunisty". V této souvislosti připomněl loňský útok na místopředsedu KSČM Jiřího Dolejše, kterého několik mužů zbilo na ulici.
Podle místopředsedy sněmovny za ČSSD Lubomíra Zaorálka k incidentu nepřímo přispěla pravice tím, že ve sněmovně vyhrocuje ideologické rozbroje. "Problém je ve sporném textu o Ústavu paměti národa. Ten návrh byl prostě provokací a vede k té atmosféře," řekl.
Vpád letáků sněmovní debatu o vzniku Ústavu paměti národa ještě více vyhrotil. Socialisté a komunisté se domnívají, že ústav vzniká na politickou objednávku a objektivnímu bádání neprospěje. Jejich oponenti z pravicových stran poukazují na to, že ústav pomůže lepšímu zpřístupnění archivů komunistické Státní bezpečnosti.

Přehled některých výroků poslanců a členů vlády při sněmovním projednávání návrhu zákona, který má zřídit Ústav paměti národa:
Předseda vlády Mirek Topolánek (ODS):
"Já vás velmi vlídně žádám, všechny demokraty v této sněmovně, abyste Ústav paměti národa podpořili. Já si myslím, že to dlužíme nejenom těm, kteří těch 40 let měli problémy s totalitární mocí, ale dlužíme to svým dětem a těm novým generacím, které mají právo neopakovat stejné chyby. Mají právo na detailní informace z tohoto období."
Poslanec Miroslav Grebeníček (KSČM):
"Chci reagovat hlavně na vystoupení premiéra Topolánka. Dovolím si tvrdit, že na takové ideologické tlachání či natvrdlost a chrochtání se těžko reaguje, protože neobsahuje žádnou poctivou analýzu založenou na faktech, nýbrž názory, domněnky a imprese autora."

"Leda, že by Senát dospěl k sebereflexi a chtěl k mezinárodním soudům hnát dnešní generály a vojáky z Afghánistánu a ty senátory, kteří zvedali ruku pro podporu amerických protiprávních válek a pro účast v protiprávních válečných akcích USA v Iráku a Afghánistánu. To by návrh musel být o Ústavu paměti současného militarizujícího a válčícího českého kapitalismu."
Poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD):
"Nemyslím si, že po listopadu 1989 u nás není politická svoboda včetně svobody bádání. Není tu žádné tabu, pokud jde o historii."
Poslanec Vítězslav Jandák (ČSSD):
"Tady trošku začíná probleskovat obava a strach, že toto, co je trošku nestandardní, může být znovu využito proti politickým protivníkům. To je to, proč se proti tomu stavíme."
Poslankyně Kateřina Jacques (SZ):
"V současné době je politický vliv na oblast bezpečnostních archivů obrovský a také nezdravý. Všechny fondy, a to tady nezaznělo, byť v různých institucích, spadají do působnosti ministerstva vnitra a zpravodajských služeb, a jsou tak pod přímým vlivem jeho politické reprezentace. A to je stav, který máme důvod kritizovat a který je třeba vzhledem k dosavadním špatným výsledkům na poli vědeckého probádání archivů změnit."
Poslanec Zbyněk Novotný (ODS)
"Nikdo z vás z levicových poslanců nenašel tolik odvahy a cti, aby ve zdůvodnění svého zamítavého stanoviska k návrhu zákona prohlásil: 'Špína, která je zaznamenána v archivech pocházejících z provenience komunistických represivních složek, by mohla dopadnout na mé celoživotní politické souputníky, popřípadě na mne samého, a z toho důvodu hlasuji proti'."
Poslanec Pavel Kováčik (KSČM):
"Já se ptám, jestli v této atmosféře lze vůbec nadále pracovat. Já se ptám, jestli ono plíživé vtékání nenávisti do české společnosti a věřte, soudruzi..., pánové, přátelé, bratři a také občané, i ti bývalí soudruzi, my jsme teprve první. Po nás budou možná následovat přátelé ze sociální demokracie, potom budou následovat třeba zelení, třeba také modří."
Poslanec Vítězslav Jandák (ČSSD):
"Dámy a pánové, já navrhuji time, jak se říká. Pojďte si trošku odfrknout, protože ono to začíná být trošku bláznivé, protože se dostáváme někam, kam jsme asi všichni nechtěli. Ale my tady všichni jsme chudáci. Jsme chudáci, protože podléháme mediálnímu tlaku."
Autor: ČTK

Dodatek k US základně

Zpráva ČTK z 5. března uvádí, že příznivci umístění radaru protiraketové obrany USA v Česku v Praze představili občanskou iniciativu Pro.
Její aktivity podporují například bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla Ladislav Špaček nebo výtvarník David Černý. Členové iniciativy připravují na 12. března v 18:00 na pražské Hradčanské náměstí veřejné shromáždění pro příznivce amerického radaru. Ve prospěch radarové stanice se již dříve vyslovil i V.Havel.
Hlavním důvodem pro vznik iniciativy byla podle jejích organizátorů snaha aktivně vstoupit do společenské debaty v Česku. Špaček se domnívá, že by bylo od Česka "slušné" oplatit Spojeným státům úsilí, s jakým jejich vojáci v minulosti hájili svobodu Evropy. "Tato země po nás nechce oběti na životech, ale jenom propůjčení pozemků pro vybudování obranného technického zařízení," upozornil novináře.
Podle Špačka je český strach z radaru iracionální. "Zvýší se naše bezpečnost, protože se zvýší i náš podíl odpovědnosti v NATO," uvedl. Bývalý mluvčí si zároveň myslí, že Spojené státy jsou na rozdíl od Evropy schopné zasáhnout a vojensky prosadit mír v krizových situacích. Špaček také považuje za důležité, aby Češi získali o radaru více informací.
Výtvarník David Černý nesouhlasí s výhrůžkami některých ruských představitelů. "Takovéto vydírání mně přijde jako neuvěřitelné," řekl. Velitel ruského strategického bombardovacího letectva Igor Chvorov dnes například řekl, že Rusko by bylo schopno snadno vyřadit z provozu protiraketovou základnu, kterou chtějí Spojené státy vybudovat v Evropě.
Student Tomáš Čáslavka se propagaci amerického radaru věnuje již delší dobu. Petici na webových stránkách www.prozakladnu.cz, na kterých se podílí, podepsalo přibližně 5000 lidí. Součástí shromáždění na Hradčanském náměstí by mělo být také vystoupení Ivana Hlase a Jana Vyčítala. Více informací o aktivitách iniciativy je možné nalézt na adrese www.radaryrakety.cz.
Autor ČTK (zkráceno)

Vláda a Hlas lidu, hlas boží

Člověk by se mohl divit, že po tak zdlouhavých porodních bolestech vláda stále ještě vládne. Zejména, pokud se dá věřit výzkumům veřejného mínění, velké popularitě se prý netěší. Lidem se nelíbí, jak vláda komunikuje s veřejností, s personálním složením vlády není spokojeno 66 procent oslovených, 64 procent dotazovaných vyjádřilo nespokojenost s osobou premiéra a program vlády i její činnost kriticky komentovalo 61 procent oslovených.
Nejčileji – dá-li se tak soudit podle komentářů v mediích a kritiky opozice – si počínají ministři vnitra a zdravotnictví. Zejména ministr vnitra I.Langer, který po nástupu do funkce zjistil, že u policie stále pracuje na 800 bývalých pracovníků StB, ohlásil záměr „vyčistit“ policejní sbor a nařídil prověrky lustračních ověření všech příslušníků policejního sboru.
Problémem vlády se stává ale postava vicepremiéra a lidoveckého předsedy a senátora KDU-ČSL J. Čunka, který dosáhl podivuhodné „popularity“ v době svého starostování ve Vsetíně sporným rozhodnutím o „odsunu“ romských rodin ze středu města z polorozbořeného domu do nových bytů z plechových stavebních buněk na předměstí a přestěhování několika rodin do domků v obcích daleko od Vsetína.
Nyní byl navíc obžalován z korupce a přestože očekává zahájení soudního řízení (na jeho vlastní žádost ho senátní výbor zbavil imunity), o třeba i jen dočasné odstoupení „neuvažuje“. S ohledem na zvyklosti chování českých politiků to ale tak příliš překvapující nepřekvapuje.
Větším a nepochybně důležitějším problémem je zahraničně-politická otázka radarové základny USA.
Opoziční ČSSD uspořádala o základně vnitrostranickou diskusi. Proti základně se v ní vyjádřilo 65 procent sociálních demokratů a referendum o základně si přeje 85 procent straníků. Je to obrat v názoru vedení – rozhovory s Američany o základně zahájila sociálnědemokratická vláda již před dvěmi lety. Uvedl to i americký velvyslanec v Praze R. Graber po setkání s předsedou ČSSD J.Paroubkem v Lidovém domě. Dodal ale, že USA žádný předběžný příslib od tehdejší vlády o budování základny nedostaly.
Vybudování radarové základny USA v Česku zcela samozřejmě odmítají komunisté, ale i koaliční partneři Zelení podmiňují svůj souhlas tím, že základna bude součástí obranného systému NATO a nikoliv pouze jednostranně USA.
V Čechách také začínají pouliční protesty. Před sídlem vlády se sešlo přes dvě stovky odpůrců základny a účastníci demonstrace si přinesli makety radarů, raket a transparenty a postavili si několik stanů. Aktivisté v projevech zdůrazňovali nebezpečí, které podle nich radar představuje, a také to, že má sloužit případné válce USA s Ruskem a Čínou. Tvrdili, že základna musí mít v podzemí atomový reaktor, aby měla vlastní zdroj energie.
Také mladí komunisté vyvíjejí horlivou aktivitu – shromáždili již přes 70.000 podpisů pod petici, kterou protestují proti umístění protiraketové základny Spojených států na území České republiky. Petici zahájili mladí komunisté loni před letními prázdninami. Zapojili se také do iniciativy „Ne základnám“ a spolu s ní protestovali v pražských ulicích a na Hradčanském náměstí.
Oznámila to V.Sýkorová, členka Komunistického svazu mládeže a organizátorka petiční akce, která se konala v Uherském Hradišti. Další balíky s podpisy mladí komunisté odevzdají petičnímu výboru sněmovny zřejmě v polovině března.
Petiční archy s prvními 51.000 podpisy odevzdali již v září sněmovnímu petičnímu výboru. Na otázky organizátorů tehdy odpovídal tehdejší ministr obrany Jiří Šedivý. Výstavbu základny hájil mimo jiné tím, že existuje reálná hrozba ze strany Íránu a Severní Koreje, že se jim v horizontu pěti až 15 let podaří vyrobit zbraně hromadného ničení. Základna by pak mohla pomoci chránit středoevropský prostor.
Podle výzkumů veřejného mínění s vybudováním americké radarové základny protiraketové obrany na území Česka nesouhlasí zhruba 60 procent, oproti 25ti procentům dotázaných. Téměř tři čtvrtiny respondentů soudí, že o výstavbě radaru by měli rozhodovat občané v referendu. Necelá pětina lidí plebiscit o této otázce odmítá.
O výstavbu radaru ve vojenském prostoru Brdy Američané oficiálně požádali Českou republiku v lednu. V Polsku by měla být základna s protiraketovými střelami, další protiraketový radar by měl podle posledních plánů vzniknout také na Kavkaze. Česká vláda oficiálně odpoví na americkou žádost o umístění základny zřejmě do konce března.