Náš pan Prime Minister a naši muslimové

Nikdo mě nemusí posílat do Abu Ghraib, bez mučení se přiznám, že jsou aspekty politiky současné dlouholeté vlády, které mě naplňují pocitem uspokojení. Právě tak jsou chvíle, které mě naplňují pocitem nelibosti.
Samozřejmě, Prime Minister tady není od toho, aby uspokojoval jen a výhradně všechny moje, třeba i idealisticko-naivní představy. Konec konců, politika je umění možného – a také kompromisu.
Jsem ale politický uprchlík, a tak když téměř před třiceti lety za vlády, která vládla neboť prý přišel její čas, se vietnamští političtí uprchlíci ve svých kocábkách topili u břehů Austrálie a levice i pravice se v dojemné shodě dívali jinam (jedni protože to byli uprchlíci před komunismem, museli to tedy být fašisti a také, že jim levná pracovní síla bude brát práci, druzí prostě proto, že Vietnamci byli žlutí), nekvitoval jsem to s povděkem. Mírně řečeno.
Když pak po létech kocábky uprchlíků ze Středního východu – politických uprchlíků či utečenců před válečným šílením, co já vím – se u australských břehů opět začali potápět, díval jsem se na to s nemenší nelibostí. A bylo jedno, že jsem chápal potřebu regulace jejich masového příjezdu a to i v jejich vlastním zájmu – většina z nich musela za svoji svobodu draze platit bezohledným pašerákům, kteří je dávali do vraků, potápějících se ještě před vyplutím.
Nejen jako emigrant, ale prostě jako člověk, si nikterak nelibuji v tom, jsou-li lidé vystaveny diskriminaci na základě národnostní či rasové nenávisti. Sám jsem diskriminaci ve svém životě naštěstí nepoznal (pokud nepočítám třídní nenávist), ale nepochybuji, že třeba méně či více diskriminace existovala a existuje.
Jenže – před několika dny pan Prime Minister doporučil menšině v muslimské komunitě, aby v zájmu svém vlastním, začali respektovat australský způsob života, začali se sžívat se svými sousedy a učili se (jako my všichni ostatní), jazyk této země. A že by se měli chovat k mládeži a ženám, jak je v tomto kraji zvykem.
Vůdce muslimů a postmoderní brigádu tím ovšem náramně rozzlobil:
Co prý si to dovoluje, vyvolává tím nenávist a nahání muslimskou mládež do náruče fundamentalistů a teroristů. Nevím kde byli – na př. – 3.11.02, když v Sydney Auburn Civic Center naslouchalo 400 věřících mluvčímu muslimské organizace Hizb ut-Tahir varování před nebezpečím kontaktu s „Anglo-capitalist way of life“, který by vedl ku ztrátě „Muslim way of life“ a že jsou v prvé řadě muslimy a teprve v druhé řadě australany.
Prime Ministr také velice pobouřil jistou mladou muslimskou vůdkyni: proč prý ukazovat prstem právě jen na menšinu mezi muslimy? Co takhle Italové a Baltici a Řeci a další, o kterých je známo, že jejich rodiče a prarodiče také po mnoha letech dodnes neumí anglicky.
Má ovšem pravdu – když po pár dnech po příjezdu do Austrálie jsem začal bez znalosti angličtiny pracovat jako pomocný dělník v tiskárně ve Fitzroy, zjistil jsem, že bych se kolem sebe příliš anglicky nedomluvil, i kdybych anglicky uměl. Za to bych byl bohatě uplatnil řečtinu – kdybych ji uměl. Všude nám, celé rodině, ale každý pomáhal, měli pochopení pro nové emigranty – prostě, byli to hodní lidé. Samozřejmě, že se našli lidé, které kdesi mimo pohoršoval a vadil jim jazykový nedostatek menšiny Řeků a volali po jejich úplné integraci. Nějak to ale řeckou mládež do náruče teroristů nenahánělo.
A tak mám podezření, že problém je asi jinde.
Jsem si vědom, že tím pohorším vyznávače politické korektnosti a post-moderního relativismu – když jsem se tehdy před 38mi lety ono srpnové ráno probudil a v pražských ulicích jsem našel ruské tanky, ve své „netolerantnosti“ jsem k nim nezahořel láskou. Právě naopak, zcela upřímně jsem je nenáviděl a vůbec jsem se nesnažil pochopit, co je k tomu vlastně vedlo.
Ani ve snu mě ale nenapadlo se ověšet granáty a nebo naložit auto dynamitem (to, že jsem neměl ani jedno, ani druhé ani třetí, je vedlejší – prostě mě to vůbec nenapadlo) a jít na ruské velvyslanectví a nebo ÚV KSČ a všechny je tam i se mnou vyhodit do povětří.
Já vím, řeknete : česká holubičí povaha.
Stále mám ale podezření, že problém je jinde.
Před dvěmi lety jsem napsal, že věřím, že žijeme v údobí Čtvrté světové války (třetí, pokud člověk nepočítá válku studenou), v které je jako způsob boje používán teror (link na této stránce Chyby, pravdy, omyly „War on terror?“). Dodnes jsem svůj názor změnit nemusel. Bohužel.
Je to válka proti rozpínavému Islámu, nebo jeho části, který si již před lety vytknul za úkol zničit „prohnilou západní civilizaci“, zachránit svět a nás před morálním úpadkem a udělat z nás šťastné muslimy (Jak nám při své návštěvě v Austrálii před výbuchem v Bali oznámil Abu Bakar Bashir – a ve světě rozhodně nebyl a není sám).
Nevěřím, že všichni muslimové tento cíl sledují, nezdá se mi ale, že by proti němu nějak příliš aktivně protestovali. Přitom je to především jejich problém, jen oni ho mohou pokojně vyřešit, jen oni sami mohou zabránit tomu, aby se lidé – jakkoliv nespravedlivě – obrátili proti nim jako celku.
Ze Sudet také byli odsunuti téměř všichni Němci.
Jsou historické situace, kdy nastoupí nelidský princip kolektivní viny, spravedlnost oslepne úplně, lidskost umírá a nejvíce trpí nevinní. A nikdy není nikoho, v jehož silách by bylo tomu zabránit.
Samozřejmě, budu obviněn z rasizmu a nebo z náboženské netolerance. Nevím, zda mi na tom záleží. Tak jako mi nezáleží na tom, jestli ten mladý člověk, jehož kusy budou případně poletovat s mými, se těší na 1000 panen, nebo slávu boží. A nebo na oboje.