Česko I. – Dojmy a postřehy

Je samozřejmé, že i po několika týdenním pobytu si nikdo nemůže dělat nárok na absolutní poznání života kdekoliv na světě. To platí i návštěvě míst, kde se člověk narodil. Velice rychle a vždy znovu a znovu si uvědomím, že po čtyřiceti letech života jinde, jsem člověk skutečně „jinde“. Ať si snažím namluvit cokoliv. Přesto ale procházky ulicemi měst a vesnic, přírodou svého mládí a hovorem s přáteli či s lidmi při náhodných setkáních, mne naplní dojmy a všimnu si – jakkoliv povrchně – jak se život mění, či nemění.

V první řadě mě při každé návštěvě potěší – snad ne příliš povrchní dojem – zlepšování životního prostředí, včetně čistoty domů a ulic. A současně i postupné zlepšování životní úrovně. Naznačuje to i skutečnost, že „zvýhodnění dolarových turistů“ přestává, pomalu ale jistě, existovat. Při současném kurzu koruny proti australskému dolaru je již jen málo věcí „levnějších“. Většinou existuje parita ale jsou i předměty (na př. fotografické a počítačové potřeby), za které bychom v Česku zaplatili více. Existuje ovšem stále mzdový schodek a na soustavné zdražování si nejvíce stěžují penzisté a lidé s pevným příjmem. Ostatně – přesně tak, jako tady.
Také jsem zaznamenal, že od poslední návštěvy došlo na okrajích Prahy i Brna rapidním tempem k růstu koloniích rodinných domků.
Někteří pozorovatelé ekonomických údajů ale namítají, že hodnota koruny je nadhodnocená (?) a stavění rodinných domků je umožněno zvýhodněním (?) bankovních půjček.

V lidských vztazích jsem, bohužel, žádnou změnu nezaznamenal. Lidé na ulicích a ve veřejných dopravních prostředcích se jen málokdy usmějí, ve vzájemném styku často stále chybí laskavost a v obchodech a restauracích člověk stále ještě naráží na neochotu prodávajících. Ve srovnání s Austrálií – i zde se člověk občas setká s neochotou obsluhujících – je příjemná obsluha spíše výjimkou, než pravidlem. Platí to zejména v Praze a v Brně, na vesnicích a meších městech se zdají být lidé k sobě laskavější. Při hovoru s přáteli jsem konstatoval, že lidé dělají dojem, jako by byli v jakémsi neustálém střehu a napětí a že jsou ochotní ostře reagovat na jakoukoliv maličkost. Vyslovil jsem názor, že patrně zimní šedost a pochmurnost se odráží i v lidském chování, byl jsem ale ujištěn, že lidé se k sobě chovají stejně i při „sluneční pohodě“.

Hlubokou změnu – bohužel k horšímu ve srovnání s poslední návštěvou před více jak dvěmi lety – jsem zaznamenal na politické scéně. Následky „opoziční smlouvy“ z roku 1998, která pomalé zotavování z politických a morálních následků 40ti let totality značně posunula zpět, jsou stále patrné na chování politiků jakéhokoliv zabarvení. Před časem kdosi konstatoval, že tehdy na politické scéně „zemřela demokracie“ a ve vztahu vlád a opozice demokratická pravidla a zvyklosti přestali existovat. K tomu ovšem jiní komentátoři dodávají, že nic takového se do té doby ani nedokázalo narodit.
To vše neznamená, že mezi poslanci a senátory nejsou demokraticky smýšlející lidé, jejich vliv se ale zda být minimální.
Snad i z těch důvodů lidé většinou nad politikou mávají v beznaději rukou a ekonomické úspěchy označují za něco, čeho je dosahováno nikoliv s pomocí politiků, ale spíše na vzdory vládním rozhodnutím. I když je to komentář poněkud přehnaný, přece jen mi to připomnělo výrok Ludvíka Vaculíka v roce 1967 na adresu vlády prezidenta Novotného blahé paměti : „Co bylo dosaženo, bylo spíše na straně a vládě vyvzdorováno“.
Politické kultuře také neprospívá existence nereformované strany s protidemokratickým programem, která se stále těší podpoře více než 10% voličů. Emocionálně souhlasím s heslem „s komunisty se nemluví“, prakticky je ale nemožné bez spolupráce s nimi řadu věcí realizovat. Zejména v situaci, kdy zjevně celá řada politiků velkých i malých politických stran dbá o zachování svých pozic a nikoliv prospěchu svých voličů a státu.

Dokud tedy 10% voličů nezmění svůj názor....

S rozhovorů s řadou známých i neznámých lidí jsem získal dojem, že i když „železná opona“ padla před dvaceti lety, v myslích řady lidí stále existuje. Odráží se to nejen v myšlení 10% voličů. Nejen v osobních rozhovorech, ale i v novinách člověk naráží na podivné představy o světě a principech demokracie a svobody. Příkladem mi bylo téměř obecné odmítání mých poznámek o české politické kultuře prohlášením, že „to se děje všude“ – a nebo mnohdy pozoruhodné argumenty uváděné velkou většinou odpůrců amerického protiraketového radaru. To by ale bylo o něčem jiném.

V souvislosti s neradostným děním na politické scéně je ale potěšující mluvit s některými studenty a mladými lidmi. Jejich pohled na svět a způsob jejich myšlení naznačuje, že se zdají být osvobozeni od limitací a deformacemi předešlých generací – včetně té naší – prošlých zkušeností posledních šedesáti let.