Pohled z větrného mlýna na pupek Evropy

Karel A. Pokorný
K postřehům ze staré vlasti, které napsal můj dávný přítel Aleš, bych se chtěl připojit několika poznámkami. Protože bydlím v Evropě, mám vlastně Českou republiku za rohem a z toho důvodu se také dost často se o ní něco vyskytne v novinách či v televisi v zemi naší, či v sousední.
Nedávno skončil absurdní kabaret, který by se mohl jmenovat: Čekání na presidenta. Hotový Samuel Beckett. Způsob a především okolnosti volby se totiž zcela vymykaly civilizovanému postupu v podobných případech. Naštěstí okolní evropské státy předvolebnímu klání, ani volbě samé moc velkou pozornost nevěnovaly, což je vlastně dost smutným důkazem toho jak velký je o Českou republiku zájem.
Protikandidát opětovně zvoleného Václava Klause, americko-český ekonom, profesor Jan Švejnar po oboustranně nevkusně vedeném boji sice zprvu sliboval jakousi positivní změnu, ale již zpočátku se bohužel vyznamenal mnohými skvělými omyly. Prohlašoval například, že byl poradcem komise pro udělování Nobelovy ceny za ekonomii a když se zjistilo, že tomu tak není, vysvětloval to tím, že byl špatně citován. Že by ale v té komisi býval být mohl… Zrovna tak tvrdil, že jeho otec nikdy nepodepsal spolupráci s StB. A ejhle, několik dní po jeho prohlášení se našly záznamy, že otec spolupráci podepsal. Faksimile bylo k vidění v novinách. Děti sice za rodiče nemohou, ale je pravda, že těch podivných omylů je nějak moc. A metoda „zatloukat, zatloukat, zatloukat„ také vždy není ta nejlepší. Pan profesor též tvrdil, že v roce 1970, v sedmnácti letech i se svojí třináctiletou sestrou urychleně vycestovali za rodiči do Švýcarska, protože dostali tajnou zprávu, že přestane platit výjezdní doložka, kterou měli ještě „od Dubčeka“ z roku 1968. Snadno se mu dalo dokázat, že ta v roce 1970 už dávno neplatila. Rodiče byli ale před rokem 1968 oficiálně vysláni do Švýcarska, kde až později požádali o asyl , takže je děti jely prostě navštívit. Švejnar senior, který přijel ze Švýcarska podpořit kandidaturu svého syna, se nijak netajil tím, že „to tenkrát komunistům podepsal, aby si nezničil kariéru a také proto, že chtěl jezdit za hranice“. Také jeho prohlášení, typu : „Proti našemu Honzovi je Klaus úplná nula“, se mi zdála dost nevhodná, přímo hospodská. Věru medvědí služba.
Nakonec tedy Švejnar, bývalý emigrant, který už v roce 1984 i s manželkou navštívil Československo, stoupenec americké demokratické strany, typický intelektuální levičák a v Česku kandidát českých sociálních demokratů - a později strany zelených , poměrně velkým rozdílem hlasů, prohrál. Marné bylo též jeho koketování s komunisty. Škoda, přes všechny zápory to mohla být zajímavá změna. Zábavná. Pan Švejnar by měl příležitost podívat se, co je napsáno na presidentské standartě. To totiž vůbec nevěděl. Ne, že by taková prkotina určovala kvalitu člověka, ale když se uchází o nějaký úřad, tak by měl vědět, co má tento ve štítě. Přiznávám se ovšem k tomu, že se mne to příliš nedotýká, protože se na to dívám z povzdálí. Ale máme naději, že se dočkáme pokračování. Jan Švejnar chce kandidovat znovu, pravil v rozhovoru pro tisk. Jeho manželka se prý už naučila česky minulý a budoucí čas slovesa být a umí zazpívat českou písničku Čobogaj, nebogaj.
Staronový president Klaus se teď chystá na první zahraniční návštěvu. Hádejte kam? No přece do Srbska. Aby bylo potvrzeno, kam česká politika a tím celá zem spěje. Hned potom pojede asi navštívit Putinova oblíbence, loutkového presidenta, Medvědova.
A předseda oposičních sociálních demokratů Paroubek se jel po prohře svého kandidáta vyplakat do Syrie, kde se sejde s představiteli socialistické strany BAAS a chce jednat o hospodářské spolupráci.

V příštím roce má být Česko pořadatelem Mistrovství světa v severských disciplinách. Proto se letos konala jakási generální zkouška, mezinárodní závody v areálu pod Ještědem. Ředitelkou celé organizace se stala Kateřina Neumanová, která tuto funkci asi dostala jako trafiku za své sportovní úspěchy. Způsobila tím, že většina lidí, kteří až do té doby závody připravovali,odstoupila. Kateřina Neumanová sice celkem dobře běhala na lyžích, ale to ještě nezaručuje organizační schopnosti. Téměř celý přípravný pracovní výbor odstoupil na protest politizování té funkce ředitele, a tak musela naše Katka nějak začít. Moc se jí to nedařilo. Celé to místo u Liberce není vlastně zrovna vhodné pro podobné akce, kolem lyžařského můstku dochází k sesuvům půdy a také počasí, ve znamení globálního oteplování, všechno sabotovalo. Muselo se improvizovat. Na Ještědském můstku se nedalo skákat, nejen bylo málo sněhu, ale přišla i silná vichřice, která umožnila sdruženářům jenom jeden skok. Aby se aspoň trochu dalo běhat, muselo se stem nákladních aut vozit, lépe řečeno krást na trať sníh z chráněné oblasti Jizerských hor. Činili tak ti dobráci za pomoci bagrů a buldozerů, takže dovezený sníh byl plný hlíny a kamení. To ale Katku nezajímalo. Dala prý jim úkol a jak ho splnili, za to ona nemůže.
Z toho důvodu se také muselo běhat na okruhu dlouhém jen kolem 1000 metrů , původně měly být té tratě přes dva kilometry. Sněhové kanóny také nemohly být použity, přestože v posledním dnu před závody mrzlo, protože nebyl dostatek vody. Ta jim totiž pro změnu zamrzla v kabelech, kterými jí chtěli přivádět, jak zdůvodňovala později navztekaná Neumanová .
Hoteliéři v Liberci se také činili, zvýšili pro jistotu ceny o celých 400%, aby vynikla světovost místa. V hotelu u Zlatého Lva vykradli pilní zloději několik pokojů zahraničních funkcionářů, a odnesli všechny cennosti, počítače, fotoaparáty i oblečení. A to přesto, že má hotel svoji vlastní bezpečnostní službu. Snad jim také někde zamrzla. Ředitel hotelu byl v té době na lyžích v Alpách a když přijel, tak jenom suše řekl, že to musí vyšetřit policie. V odborných časopisech a v rozhovorech se zahraničními odborníky se nyní množí pochybnosti o tom, zdali se má mistrovství světa za těchto podmínek vůbec do péče Čechů svěřit. Všechny cizí hosty překvapila nepřipravenost místa, neochota pořadatelů a konečně též arogance paní ředitelky, „zlaté Katky“. Skoro všichni zahraniční sportovci si také stěžují na zničené lyže, protože na trati bylo ve sněhu samé kamení a štěrk a chtějí od pořadatelů náhradu škody.

Pražské letiště v Ruzyni, které se samo zařadilo mezi „špičková letiště“, bojuje s nevytíženosti a nezájmem cestujících. Mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří Tomio Okamura (?) vysvětluje, proč mnoho lidí létá raději s cestovními kancelářemi z okolních německých letišť, kde jsou lacinější veškeré služby i poplatky za parkování. Podle Okamury neodpovídají ceny v různých občerstvovacích stáncích na ruzyňském letišti českým příjmům, jsou totiž ve srovnání s jinými zeměmi neobyčejně drahé. Za dvě deci minerálky se například platí 115 korun, za kávu 120 korun. Z vlastní smutné zkušenosti vím, že se tam dají také koupit za 350 Kč dva kuřecí řízky, neprosmažené , přizdobené salmonelou. Vloni jsme totiž byli z toho důvodu po návratu z Prahy několik dní v nemocnici. A to jsme do řízku jen jednou kousli. Cestovní kanceláře se snaží přimět správu letiště ke snížení cen, ale prozatím vše bez úspěchu.
Také parkování není v Praze na letišti žádná slast. Internetové stránky pražského letiště doporučují poslat rodinu na prohlídku letištních terminálů, kde mohou navštívit „Síň slávy letiště Praha“, než řidič auto zaparkuje v nejvzdálenějším terminálu a přijde k odletu. Je ale vynecháno upozornění, že je na to potřeba mít dobrou tělesnou kondici. Doprava ze vzdáleného parkoviště k letištní budově, jako je to na většině evropských letišť, neexistuje.

Pro milovníky Plzeňského Prazdroje objevila MfDnes zajímavou věc : Jak je možno nakupovat levně pivo. Jedná se ale bohužel jen o možnost pro obyvatele příhraniční oblasti s Německem. V Německu totiž je Plzeňský Prazdroj lacinější než v Čechách. Mluvčí supermarketu Tesko, Jana Matoušková informovala, že 15% vracených lahví je od plzeňského piva, zakoupeného v Německu. Redaktoři se tedy vydali na výzkum. V Kauflandu v Žitavě koupili basu dvaceti piv, i s tou basou, čili přepravkou za 318,78 Kč, to je asi 12,60 €. Když k tomu připočteme zálohy za přepravku a láhve: 78,43 Kč(3,10 €). Lahve jsou po 8 centech, přepravka za 1,5 €. Za 20 prázdných lahví se dostane v libereckém Kauflandu 60 Korun a za přepravku 100 Korun.V Německu tedy reportéři zaplatili 397, 71 Kč a v Čechách jim vrátili 160 Korun, takže je jedna láhev piva přišla na 11,86 Kč. Kdyby jí koupili v Čechách tak by za ní zaplatili 19,90 Kč. Šílená matematika. Jeden aby se z toho dal na alkohol.

Ale také něco radostnějšího o zlatých českých ručičkách: V MfDnes píší o tom, že přestože se telefony iPhone od firmy Apple v Čechách neprodávají, je jich v zemi již kolem sedmi tisíc. Čeští šikulové si je k nelibosti amerického serveru ZDNet dokážou odblokovat. Toto odblokování má jen tu nevýhodu, že při poruše se musí telefon nechat opravit v zemi, kde tento americký server je. Takže za rohem.

Po dlouholeté přestávce se při rozdávání Oskarů objevilo také české jméno . Za píseň „Falling slowly“ z filmu Once získali zpěvačka Markéta Irglová a její irský přítel Glen Hansard každý jednoho zlatého Oskara. Markétě, která v Los Angeles za cenu poděkovala velmi hezky, vtipně a plynnou angličtinou není ještě ani dvacet let. S Hansardem se zná od svých čtrnácti let…
Na druhém, Oskarem vyznamenaném filmu „Fälscher“ (Padělatelé) má také velký podíl již od konce války v Praze žijící Slovák, 91 letý Adolf Burger, který to všechno zažil a je jako poslední z padělatelů ještě naživu. Podle jeho vzpomínek byl tento film v německo-rakouské kooprodukci natočen. Ceremonii v Los Angeles byl také přítomen , společně s režisérem a ostatními představiteli.

A nakonec ještě poslední zprávička : architektovi Janu Kaplickému, to je ten, který vypracoval návrh na stavbu národní knihovny, která vypadá jako veselá chobotnička, a je všeobecně nazývána „blob“, dochází trpělivost. Komise expertů, zase své rozhodnutí o vypsání veřejné zakázky na realizaci odložila. Čekají prý na rozhodnutí antimonopolního úřadu. Kaplický jim dal měsíc času a pak je bude žalovat u mezinárodního soudu, protože ho zdržují od jiné práce. Vím, že s Utzonovým návrhem na stavbu markantní budovy opery v Sydney byly také problémy, ale dnes je to jistě nejznámější budova v Austrálii, jedna z nejznámějších budov 20. století , která je na listině světových kulturních dědictví UNESCO. Snad se ta chudinka chobotnička také jednou dočká.