Česko IV. – dojmy a postřehy, „naši“ komunisté, konec ČSR a „chobotnice“ na Letné.

Již jsem to napsal – pokud přes 10% voličů nepřestane volit nereformovanou komunistickou stranu, komunisté pro demokratický řád budou věčným problém. Opět se to ukázalo při třetím kole první volby prezidenta republiky. Jejich 26 poslanců a 3 senátoři dokáží – pokud se tak rozhodnou – zhatit a třeba i do nekonečna prodlužovat volbu hlavy státu.
Vina zcela samozřejmě neleží pouze na 10% voličů, ale více na neschopnosti tzv. demokratických politiků dosahovat mezi sebou běžných politických kompromisů. V zápalu boje o moc a nikterak nezakrývaného egoismu a arogance jim nezbývá čas na omezování vlivu komunistů a pak ovšem musí, ať se jim chce či nechce, tak či onak s komunisty jednat.
Novináři a komentátoři – kdo ví proč – se to pak snaží lépe či hůře teoreticky vysvětlovat a omlouvat. Třeba i tím, že např.: „co nás dnes ohrožuje není komunismus,“ (politolog Bohumil Doležal), „ale všeobecná nestydatost a neschopnost střízlivé reflexe“. Nepochybně pravda. Perzekuce a justiční vraždy které přišly po únoru 48 snad skutečně nehrozí. Alespoň ne v té míře, jako to bylo tehdy. Totalitní persekuce může ale mít – a má – celou řadu různých forem. Jak zcela jasně předvedla totalita „normalizace“. KSČM během čtyřiceti let své vlády předvedla téměř všechny varianty totality, tu dubčekovskou nevyjímaje. A právě v KSČM (ale nejen v ní) přežívá ona „všeobecná nestydatost a neschopnost střízlivé reflexe“ nejvíce.
V den výročí narození Milady Horákové popravené v 50tých letech komunisty, se na Pankráci konalo položení základního kamene pomníku na její památku. Ceremoniálu se účastnil i europoslanec za komunistickou stranu Miroslav Ransdorf, který na výstavbu pomníku věnoval 20 000Kč.
Lze snad najít lepší příklad „nestydatosti a neschopnosti reflexe“?
Ani Pan prezident si ale nepočíná špatně. V zápalu předvolebního „boje“ o znovuzvolení prezidentem v televizi prohlásil, že je sice proti komunismu, nikoliv ale proti KSČM.
Zřejmě Panu prezidentovi také vadí jen nacismus, ale následné neonacistcké organizace a bývalí členové nacistické strany a SSmani zřejmě také již dávno nejsou co bývali.
Neúspěšný protikandidát při volbě prezidenta J. Švejnar to – alespoň jak se zdá – nebere „ideologicky“. Uznal pragmaticky politickou realitu postkomunistické České republiky, když se před volbou prezidenta nechal slyšet, že: „musíme si uvědomit, že KSČM už vlastně je přijatelnou v mnohém. Je na radnicích, je zastoupena v parlamenty, má místopředsedu Poslanecké sněmovny“.

Koncem roku, během mého loňského pobytu v Čechách¨, bylo také připomínáno patnácté výročí rozpadu Československa. Vedle nepřekvapujících hlasů „Ještě že Československo skončilo“ až po nostalgické slzy a televizní diskuse účastníků a pamětníků v kterých naplno vypukly se starou vášní tehdejší spory, plné nesouladu a nesouhlasu, mě přece jen zaujal výsledek výzkumu veřejného mínění na Slovensku.
Podle údajů slovenského deníku SME má mezi Slováky i po patnácti letech Československo větší popularitu než samostatný stát. Podle výsledků by dnes na Slovensku referendum dopadlo stejně proti rozdělení, jako by patrně bývalo dopadlo před patnácti lety.
Bývalý slovenský premiér Ján Čarnogurský, jeden z architektů rozpadu Československa to vysvětlil: „Důležité jsou volební výsledky. Když ve volbách v roce 1994 kandidovala jedna strana, která měla v programu obnovení Československa, dostala jedno procento.“
Jeden z komentátorů, slovenský sociolog Pavel Haulík soudí, že náklonnost k bývalému státu vyplývá především z nostalgie mezi starší generací a dodává: “Přesto, co lidé v průzkumu řekli, tak se v podstatě nikde na Slovensku nesetkáte s aktivitami, které by to chtěly naplnit.
Je třeba dodat, že tehdejší referendum, jehož výsledek by v obou zemích byl nepochybně jednoznačně proti rozdělení, by ale řešení nepřineslo. Kde vládnou především emoce a kde není vůle ke kompromisu, není možnost dohody. Na vzdory jakýmkoliv emocionálním zbožným přáním.

Mimochodem, není v tom i jisté naučení k referendu o umístění amerického radaru, které vyvolává značné emoce?

Do třetice všeho dobrého i zlého, mě velice pobavila kontraverze a politikaření kolem stavby nové České národní knihovny. Jen velice stručně – emigrant architekt Jan Kaplický vyhrál mezinárodní soutěž, vypsánou Pražským magistrátem, na architektonický návrh České národní knihovny. Jeho vítězství a vítězný návrh se znelíbil Panu prezidentovi natolik, že oznámil úmysl se na protest přivázat k bagru.
Pražští páni radní, politici ODS, obratem změnili svou podporu a zahájili kampaň proti realizaci přijatého návrhu na určeném místě na Letné. Poslanec a předseda pražské ODS prohlásil, že „z Kaplického si na zadek nesedneme“ a s protestem se ozvali i čeští architekti, kterým pochopitelně utekl tučný honorář.
Kritici „chobotnice“ a nebo také „blobu“ (jak Kaplického návrh pokřtili) v této souvislosti připomínají – byť s trochu účelně přizpůsobenými fakty – sydneyskou operu. Prý také jako extravagance stála příliš mnoho peněz a její stavba překročila rozpočet – což, jak víme, skutečně tehdy také popudilo naše vážené sydneyské pány radní. Že Sydney opera je nyní považována za jednu z nejkrásnějších staveb minulého století? – Koho to zajímá, že ano.
Ex-prezident Havel jeden aspekt sporu nepochybně správně pojmenoval „Originalita versus banalita“. Je ale jasné, že kritikům nejde jen o architekturu.