Proč nejsem (stále ještě) antiameričan

Před zhruba čtyřmi lety jsem pocítil potřebu se vyznat, proč nejsem antiameričan. (Viz rubrika Chyby, pravdy, omyly). A to i přes to, že jsem po léta vyjadřoval nespokojenost či zklamání nad tím či oním počinem daného amerického prezidenta a jeho administrativy.
V Česku prý dochází k růstu antiamerikanismu, který latentně mezi lidmi vždy existoval a který byl přímo či nepřímo, jak živen, tak i jako reakce dočasně potlačován komunistickou propagandou.
Jev je to ovšem nejen český, ale i evropský a světový. Momentálně – a to při nejlepším – je zdůvodňován odporem proti prezidentu Bushovi a jeho administrativě.
Nedá se skutečně popřít, že současná administrativa Republikánské strany je v historii US poněkud zvláštním jevem. Téměř každý vstup Ameriky do války a vojenské intervence byly pod vedením Demokratické strany (Wilson, Roosevelt, Kennedy). Republikánská strana inklinovala spíše k isolaci a neintervenci do světových událostí (Eisenhower ukončil Korejskou a Nixon válku Vietnamskou).
Otec současného prezidenta učinil výjimku v případě Kuvajtu, ale ani on nebyl schopen a snad i ochoten dovést válku do vítězného konce – konečnou porážkou protivníka.
Ještě méně „republikánská“ je současná administrativa. Prezident sice před svým zvolením sliboval odklon USA od intervencí do světových událostí (zejména zastánci Izraele byli znepokojeni úmyslem G.W.Busche uspokojit spíše přání Palestinců, než státu Izrael) – to vše ale změnil útok na Twin Towers po kterém se prezident začal více a více dostávat pod vliv neokonzervativců. (Nutno dodat, že v poslední době jejich vliv na rozhodování prezidenta značně upadl.)
Skupina „neokonzervativců“ si vysloužila své původně „hanlivé“ označení od svých levicových přátel potom, kdy se ve dvacátých a třicátých létech postavili proti Stalinovi na stranu Trockého. Přes svůj antisovětismus a posléze i antikomunismus zůstali až do současnosti (i v druhé generaci) „inženýry lidských duší“, kteří jsou přesvědčeni, že svět je třeba „převychovat“ – nikoliv k „socialismu“, ale tentokráte k demokracii. A třeba i násilím. Odhodit ideály s iluzemi mládí není zřejmě snadné.
Šíření demokracie je ale zcela jistě chvályhodný „ideál“. Zádrhel je neokonzervativci proklamovaná metoda – šířit demokracii třeba i tanky. Možná, že to odvodili z historické zkušenosti zavedení demokracie v poraženém Německu a Japonsku. Snad právě z toho vydedukovali i přesvědčení, že v Iráku bude Americká armáda vítána šálky nafty – pokud vím, v Irácké poušti šeříky nerostou.
Víru v export demokracie jim nepochybně potvrdil i pád železné opony. Oni sami k němu bohatě přispěli (časopis Commentary v 80tých letech) a já v té době jsem k nim pociťoval vděčný obdiv.
Pravda, v bývalých sovětských satelitech pád železné opony jaksi „automaticky“ přinesl demokracii. Jenže – jak říkal T.G.Masaryk – její problém je „demokracie bez demokratů“. Neokonservativci snad zaslepeni svojí vírou nevidí a nechtějí vidět, jak těžko se demokracie v bývalých státech socialistického tábora stále rodí a s jakým odporem se setkává u nezanedbatelné částí obyvatel (výsledky průzkumů na př. v Česku nebo v bývalé NDR mluví sami za sebe).
Ze stejného důvodu snad také nejsou schopni vidět, že nucením demokracie lidem, kteří o ní nestojí, odvedli pozornost od nejpodstatnějšího problému naší doby: obrany proti rostoucímu ohrožení existujících demokracií agresivním pan-arabismem.
Ani chvíli nepochybuji o tom, že pan-arabismus jen ideologicky využívá náboženství Islámu a jeho fundamentalistické „extrémní“ části k uspořádání světa podle svých představ. Právě tak, jako nacizmus ideologicky využíval „extrémního“ nacionalismu a komunismus „extrémního“ marxismu.
Poslední vývoj útoků dokazuje, že se skutečně nejedná jen o malou skupinu několika organizovaných „extrémních fundamentalistů“. Jejich relativní úspěchy ve vyvolávání strachu mezi občany demokratických zemí a následné slabosti demokracií, se zdá lákat z řad věřících muslimů více a více „nezávislých sebe-rekrutů“, ochotných obětovat sama sebe za účelem masového vraždění ve jménu svého boha.
Přidávají se pravě tak, jako se po narůstajících úspěších více a více Němců přidávalo k Hitlerovi a více a více lidí ke komunismu.
Moje nespokojenost s počínáním současné americké administrativy – která se po příštích volbách tak jako tak promění – mě ale nezavádí k antiamerikanismu.
Nenapíši nic objevného, budu-li konstatovat, že zejména evropský antiamerikanismus – ať levice či pravice – má své kořeny již u samého vzniku Spojených států. „Nelibost“ anglické imperiální šlechty si vysloužili tím, že se staly první kolonií, která si vybojovala svoji nezávislost. Svým republikánstvím pak vyvolávali „nelibost“ a strach u všech evropských monarchistických vlád. Spojené státy svojí snahou o rovnost původu, příležitostí a svobody pro každého, vyvolávaly (a dodnes vyvolávají) „nelibost“ všech, kteří věřili a věří ve svojí nadřazenost – ať již danou původem, bohatstvím a nebo vzděláním. Jinými slovy, nenáviděli a nenávidí přesně to, co nejvíce lákalo vyděděnce, pronásledované a chudinu celé Evropy. Později, zejména po první světové válce, se pak na evropské levici i pravici přidalo i zklamání nad tím, že se Spojené státy odmítly vměšovat do světových záležitostí a nesplnily očekávání a naděje „idealistů“ že „zajistí světový mír“. Nemluvě o hospodářské krizi dvacátých let na které měl nezanedbatelný podíl tehdejší systém americké ekonomie.
Ostatně, i já bych měl velice dobrý, byť iracionální, důvod k antiamerikanismu. Po druhé světové válce, jsem jako kluk prostě nechápal, jak Američani mohli „dopustit“ únor 48 a nepřijeli nás na bílých koních od komunistů osvobodit. A také když pak „dopustili“ převálcování maďarského povstání – jenže to jsem byl již poučen životní zkušeností z „reálpolitiky“ k odmítání optimistických iluzí a ideologických chimér, abych se skřípajícími zuby bral svět jaký je.
Mimochodem, padesátý šestý rok byl také rokem, kdy Anglie a Francie svojí invazí Suezu a Spojenými státy vynuceným ústupem (pro Ameriku to byl akt „starého evropského kolonialismu“), definitivně zaujaly druhé a podřadné místo ve vedení demokratických zemí. V obou zemích následovala nevyhnutelná vlna nenávisti k Americe.
Jenže – nyní žijeme v údobí „Čtvrté“ světové války.
Nevím, proč ta „První“ byla pojmenována „světová“. Byla to válka mezi evropskými národy. Jejich armády sice mezi sebou válčili i na frontách mimo evropský kontinent, ale i tak to byla evropská záležitost. A to až do doby, kdy zasáhla Amerika, aby tomu šílenství udělala konec.
Ta „Druhá“ válka již byla více světovou – k evropským bojištím a okolí se přidala i válka v Pacifiku. Ale stále ještě to byla „konvenční“ válka, kde proti sobě stály armády států. Člověk nemusí být genius, aby mu bylo jasné, že bez vstupu Ameriky do této války, by se lidé po celé Evropě zdravili Heil Hitler – pokud by bylo rasově méněcenným vůbec dovoleno se pozdravit.
„Třetí“ válka pak byla skutečně „studená“. Armády mocností sice proti sobě stály, ale bojovali za ně armády v zastoupení. Spolu s tajnými službami celého světa.
Válka ale probíhala hlavně na „frontách“ ekonomie a síly myšlenek. A opět – byla to Amerika (i když ne sama, ale s pomocí všech lidí ochotných přinášet oběti ve jménu svobody), která proti mnohdy bouřlivým pouličním protestům v Evropě, studenou válku nakonec vyhrála.
Válka „naší“ doby je ale zcela jiná. Díky globalizaci a celosvětové otevřenosti probíhá a bude probíhat na celém světě skutečně bez výjimek.
Řada věcí se mi na naší době nelíbí, včetně omezování našich svobod v zájmu nutnosti boje proti terorismu. Věřím, že moje nelibost nevyplývá jen z mého věku, nostalgií nad mládím a stýskáním nad „starými dobrými časy“. Nic tak moc dobrého jsem na nich neměl. Doufám také, že nemám hlavu v oparu optimismu, mám-li pochybnosti o tom, zda se dá mluvit o katastrofické „dekadenci a úpadku“ naší doby.
Pravda, jistý úkaz úpadku se nedá popřít nad relativizací etických zásad a principů. Nepochybné také je, že z celé řady důvodů dochází – zejména mezi akademiky – také k relativizaci a zpochybňování základních principů západních demokracií. Nejen zpochybňováním a pohrdáním názorů většiny, ale i zpochybňováním osobních svobod v kontrastu s „potřebami společnosti“, které jsou určovány - zcela samozřejmě – „ideály“ akademických myslitelů a novinářů.
Podobné procesy se nevyhýbají ani Spojeným státům. Jejich občané jsou ale stále ještě nejvíce schopni své svobody obhajovat a – to hlavně – vzdorovat snahám pan-arabismu o světovládu. Nezbývá mi než doufat, že si tuto schopnost uchovají.
USA jsou jedinou šancí svobodného světa – žádnou jinou šanci nikde nevidím. Ať se mi to líbí a nebo ne, je to tedy můj pud sebezáchovy a sobectví, které mě vede k tomu abych stále ještě antiameričanem nebyl.
Znepokojující samozřejmě je, že Amerika sama zastavit omezování svobod a arabskou agresi na celém světě nezvládne. Potřebuje, a bude potřebovat, pomoc všech demokraticky cítících a svobodu milujících občanů světa. Pomoc nás všech.