Psáno s dávkou optimismu

Psáno s dávkou optimismu
Člověk jako já, který si tady v klidu, míru a pokoji, jen tak amatérsky, pro své potěšení a potěšení několika málo čtenářů, komentuje život a okolní svět, má tendence si všímat věcí, které ho tak či onak bolí a nebo popuzují. Snad je to přirozené.
Má to ale ten háček, že pak pomalu ale jistě člověk začne vidět svět více a více černě., Je to samozřejmě stejný extrém, jako iluzorní touha vidět lidi a svět jen v růžových barvách.
Snad proto, ve snaze o duševní rovnováhu, mě čas od času posedne touha vidět něco co by potěšilo mé stařecké srdce a povzbudilo moji naději do budoucna. Samozřejmě, i naděje do budoucna nemůže být v mém věku nic jiného než jen iluze.
Ale i tak – v březnu jsem na tomto blogu napsal optimistickou úvahu nad mladými lidmi vstupujícími do veřejného života v Česku.
Připomněl jsem dokument vysílaný v české televizi, ve kterém dva studenti filmové fakulty natočili rozhovory se svými rodiči (jeden člen strany, druhý nestraník) s jednoduchou otázkou: „Jak jste jen mohli?“.
Zmínil jsem se i o v MfDnes otištěném článku jednadvacetiletého studenta politologie Lukáše Kantora. Mladý student položil stejně prostou otázku - jak je možné, že původní člen sociální demokracie Jiří Hájek udělal po únoru ´48 závratnou kariéru v KSČ, zatímco jiní sociální demokraté šli do vězení, v 68mém roce se stal ministrem zahraničí a obratem se pak stal jedním z prvních chartistů?
Osobně mě reakce několika pisatelů nepřekvapila – dotčeně „mladíka“ poučili, že „nechápe tehdejší dobu“.
Nic proti „chápání doby“. I já ji chápu, konec konců jsem v ní žil. Chápu ji ale poněkud jinak, než lidé, kteří „chápáním doby“ již tradičně omlouvají členství ve straně a spolupráci s StB.
(Mimochodem, je pozoruhodné, že stejní lidé zatím ještě nežádají „pochopení doby“ na omluvu členů nacistické strany a SS. Naopak. Předpokládám, že by je to i pobouřilo. Je ale docela možné, že jsem si toho jen nevšiml – v tom případě se upřímně omlouvám.)
O něco později mi bylo z videozáznamu umožněno shlédnout český televizní dokument o antichartě, ve kterém mladá redaktorka „Revolver revue“ poněkud „depresivně“ konstatuje, že při pohledu zpět je v české společnosti spíše snaha morální selhání banalizovat. Nejvíce jí na tom vadilo, že to vytváří podvědomí, že je hlavní aby člověk jednal tak, aby mu to přinášelo „dobrou pozici“ v životě a že je jedno zda se člověk chová slušně a statečně.
Takové známky myšlení mladé české inteligence mě „zahřály u srdce“. Přitom jsem ale nad tím vším měl pochybnosti, zda nejsem přílišný optimista a zda přání není otcem myšlenky a vidění.

Jenže a dále...
Před několika týdny (7.7.) Lidové noviny otiskly esej mladého psychologa Daniela Štrobla pod názvem „Nalomené národní sebevědomí“. Snaží se nalézt vysvětlení nad postoji většiny národa k otázce nad umístěním amerického radaru v Brdech. Osobně mi teď nejde o to, zda radar ano nebo ne. Konec konců, nežiji tam a tak mi do toho nic není.
Pozoruhodná (a potěšitelná) je ale jasnost myšlení mladého psychologa.
Malá ukázka jistě postačí – Daniel Štrobl píše:
„Mnichovský diktát a vypočítavá a racionální reakce naší politické reprezentace, komunistický puč a konečně okupace naší země ruskou armádou vytvořily u českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám. Tato reakce není nijak udivující. Použijeme-li behavioristický přístup, zjistíme, že sklon ke kompromisu i za cenu otevřené kolaborace s nepřítelem, potlačování zák1adních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena, společně s tichým uzavřením se do vlastního osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině mnohokrát vyplatil. Nelze tedy očekávat, že by se v tak krátké době tento postoj změnil. Český národ je ve své podstatě spíše konzervativní, a tak je pravděpodobné, že si bude chtít svůj dosavadní styl života uchovat. Právě jistá pohodlnost a vágní pojetí celospolečenských hodnot budou nahrávat zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž hlavním cílem však je a bude moc a manipulace se společností.
K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicově orientovaného směru přispívá i sentimentální vztah části lidí k období totalitní diktatury. Česká společnost neprošla v průběhu 90. let minulého století procesem očištění, který by byl paralelní k německé poválečné denacifikaci. Nebylo zcela jasně a srozumitelně řečeno, že minulý režim byl nelegální a zločinný. A demokratický svět, který zcela jasně odmítl nacismus, nikdy nezareagoval analogicky na komunismus, takže mu chtě nechtě dal „nálepku“ legality. A tyto důvody stojí za relativně vysokou mírou odmítání západoevropské a americké demokracie.“

Další příklad svobodného myšlení mladých intelektuálů se mi dostal do rukou v podobě útlé knížka skupiny sedmi mladých literárních badatelů z Filozofické fakulty pod názvem „James Bond a major Zeman – Ideologizující vzorce vyprávění“. Byla vydána začátkem tohoto roku a zabývá se zkoumáním literárního „konstruování reality a reinterpretací historie pro ideologické potřeby“, jak praví popis na záložce obalu.
Pod tímto nepříliš lákavým titulem se skrývají studie které jsou dokladem oživení svobodného filozofického myšlení na Univerzitě Karlově. A to na Filozofické fakultě, která byla snad nejhůře postižena. Nejprve nacisty zavřením vysokých škol, o postihu profesoru a studentů ani nemluvě, a stejně tvrdě postižena po únoru ´48 a následně po srpnu ´68, postavením do služeb „jediné správné ideologie“.
A do třetice všeho dobrého –radostně mě zaujala studie historika Jiřího Suka. Byla vydána v roce 2003 v brněnském nakladatelství Prostor pod titulem „Labyrintem revoluce – Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize“.
Kniha se zabývá obdobím od listopadu 1989 až po červen 1990. Jistě to není poslední slovo ve zkoumání „sametové revoluce“, ale metodika mladého historika, hlavně její otevřenost, objektivnost, faktografická šíře a svobodomyslnost autora jsou vskutku potěšitelné.
Jsem si zcela samozřejmě vědom, že absolutní většinu krajanů politické dění ve „staré vlasti“ nezajímá a spíše se vyžívají v nostalgickém vzdychání na smrčkovými lesy v Krkonoších, malebností českých a moravských vesniček či nad panoramou Hradčan nebo Špilberku. Což nikterak nevadí, aby jen na základě povrchních informací stejných dechem nelamentovali nad úpadkem morálky obyvatel české kotliny.

Nejde o to, zda lze či nelze s některými vývody mladé české inteligence polemizovat. Samozřejmě, že lze. Konec konců, o to vlastně jde především. Doufám ale, že snad skutečně nejsem přílišný optimista, když mě nástup mladé české inteligence tak velice naplňuje nadějí do budoucnosti. Budoucnosti jejich a národa do kterého jsem se narodil.
První republika dokázala ve svém svobodném prostředí vychovat vynikající, svobodnou inteligenci. Bylo tragedií, že třetinu z ní zlikvidovali Němci, část druhé třetiny pak zlikvidovali komunisté a část odešla do exilu. Zbylá třetina podlehla ideologickému vábení fantazie o věčném míru a sociální spravedlnosti, aby pak ti z nich, kteří si ještě dokázali uchovat nezávislé a kritické myšlení byli ze strany vyloučeni a profesionálně zlikvidováni. Zlomený zbytek, který až na malé výjimky ze samostatného myšlení rezignoval, si jen těžko mohl nárokovat právo nazývat se intelektuály. A výchova nové, zejména humanitní inteligence probíhala v částečné a pak i v plné době temna.
Nyní tedy nastupuje nová generace vyrůstající ve svobodném prostředí. Říká se, že děti rebelují proti svým rodičům a poučení hledají u svých prarodičů.
Bude stejné pravidlo platit i v Česku?