O novinařině – jen ale lokální

"Novinář a kdo je víc"
Nedokáži přesně říci, kdy se to stalo. V posledních letech z novinářů – původně nositelů pravdivých informací, služebníků veřejnosti bez bázně a hany, později pak „hlídačů“ svobody a demokracie proti zvůli mocných – se nyní stali lidmi s „posláním“, političtí manipulátoři a služebníci svých vlastních idejí.
To na rozdíl od novinářů v komunismu, kde byli „novináři“ vychováváni ku službě jen jedné pravdy a ústředního výboru strany. Mají se alespoň na co vymluvit – nebyli vychováni v úctě k faktům. „Svobodný“ novinář se ale úcty k faktům a pravdě zbavil sám. Oslněn relativitou a svojí vlastní důležitostí a vírou, že jen on je schopen pravdu poznat.
Neházím zcela samozřejmě všechny novináře do jednoho pytle. Naštěstí se stále ještě najde dosti novinářů věřících v úctu k faktům – a pro které je svoboda slova více, než jen něco, čím se mohou krýt, kdykoliv poruší nejen novinářskou, ale i prostou, lidskou etiku.
Po svém příjezdu do exilu, v dobách, kdy anglicky mluvili lidé kolem mne aniž bych jim rozuměl, jsem byl poučen, že nejserióznější noviny v Melbourne jsou THE AGE.
Snad to byla i pravda. Snad to byla pravda i potom, kdy jsem sám byl schopen si noviny přečíst. Současně – po pravdě řečeno – jsem si ale velice brzo přestal dělat iluze o úrovni australské žurnalistiky. Zejména potom, kdy jsem se mohl blíže seznámil se žurnalistikou jiných svobodných zemí.
Pak ale i na THE AGE čas zapracoval. Jejich vynikající šéfredaktor (mimochodem, pro lidi, kteří neznají význam toho slova, je to člověk, který šéfuje redakci plné redaktorů různých rubrik a ne jen sám sobě) odešel do penze, obsazení redakce se změnilo a nezbylo než říci, „Kde ty loňské sněhy jsou?“

Na novinových stáncích jsem 15. srpna zaznamenal THE AGE s velkým obrázkem našeho drahého ministra financí korunovaný mohutným titulem“ „He can´t win. I can“.
„Proboha,“ řekl jsem si, „co zase ve volebním roce ten Costello blbne?“ a THE AGE jsem si koupil.
To byl nepochybně účel „senzačního“ titulku. Ale ne jediný. Až při bližším pohledu si čtenář mohl všimnout malého písma nad titulkem, že to Costello řekl již před dvěmi lety.
Pochopil jsem "aktuálnost" informace a "objevnost" senzačního odhalení.
Samozřejmě snaha o co největší prodej výtisků nebyla tou základní motivací palcového titulku hodného bulvární tiskoviny a ne serioznich novin. Jména třech novinářů, kteří figurují kolem „senzačního odhalení“ jsou jména známých kritiků současné vlády. Nic proti tomu – osobně nejsem fanda ani jedné, ani druhé, z našich „velkých“ politických stran. O čem ale takto „vyvedený“ titulek svědčí, snad ani napsat nemusím.
Svoji novinářskou „kvalitu“ druhý den THE AGE potvrdil zprávou uvedenou titulkem „Israel urges sanctions on Iraq“. Problém je, že zástupce Izraelského ministra obrany, který byl v Austrálii na návštěvě, se dožadoval sankcí proti Iránu, o čemž navíc celý článek poctivě referoval.
Jen tiskařský šotek? – snad, ale svědčí o novinářské a redakční ledabylosti a čtenář jen těžko může mít důvěru v cokoliv, co takové noviny uvádí.

Nejsem samozřejmě novinář. Ani po tom, kdy jsem během 35ti let napsal něco kolem 500 komentářů a souhrnů zpráv uveřejněných v řadě časopisů, se – na rozdíl od jiných - za novináře nepovažuji a ani neprohlašuji. Maximálně jen za pisatele, který se snažil a snaží poctivě psát až s úzkostlivou úctou k faktům.
Od dobrých novinářů proto očekávám, že se budou stejně poctivě snažit mne a ostatní čtenáře informovat s maximální úctou k pravdě a objektivnosti. Od dobrých novinářů-komentátorů pak očekávám sice vyhraněný názor, ale doložený úctou k faktům a logikou argumentů.

A to mě vede k malému dodatku o novinářské úctě k pravdě a novinářské poctivosti. Se zájmem jsem si přečetl rozhovory uvedené na webové stránce českého rozhlasu o životě krajanů v Melbourne. Uveřejněné informace čerpala redaktorka rozhlasu z rozhovoru se současnou redaktorkou Kvartu-Sokolského listu.
Od dob kdy žiji ve svobodném světě jsem se snad nesetkal s takovým množstvím neomluvitelně mylných a nepřesných informací. Včetně tvrzení, že Sokol Melbourne byl založen a Národní dům vybudován v šedesátých létech. Odpovědnost za kvalitu informací zcela samozřejmě neleží na redaktorce rozhlasu.
Lze jen litovat promarněné příležitosti k tomu, aby se lidé v Česku o krajanech v Melbourne něco pravdivého a podstatného dozvěděli.