Karel Wendt Moudrosti antiamerikanismu

Ani na okamžik se nedomnívám, že svým vyznáním o odmítání antiamerikanismu jsem „objevil Ameriku“.
Před čtyřiceti lety dopisovatel a člen redakčního kruhu Hlasu domova Karel Wendt uveřejnil text, na kterém doba změnila pramálo.

Moudrosti antiamerikanismu.
HD č.9 1.5.1967
Když se to tak vezme, už bychom na to měli být zvyklí. Protiamerické demonstrace se staly v našem světě běžnou věcí. Pomalu nemine týden, aby někde nebyl obležen americký konsulát, aby jinde nebyla vymlácena jeho okna a ještě jinde spálena americká vlajka. V Africe, Asii, v Jižní Americe, zkrátka všude tam, kde jedna natažená ruka denně přijímá mouku, stroje a dolary, druhá čeká připravena s kamenem nebo hořící pochodní v hrsti.
Někdo možná řekne, že dobře, že Asie, Afrika nebo latinská Amerika jsou jedna věc, ale co Evropa? Jak to, že se něco takového může stát i v Evropě? Proč ne? Menší hrstka lidí, než jakou může vyslat italská komunistická strana do ulic jedním lusknutím prstů, dokáže demonstrovat hlučněji a bouřivěji než demonstranti ve Florencii. Jenom pár tisíc lidí je třeba k demonstracím, jaké zažil Brusel. A ať nám někdo vysvětlí, proč by neměl být spálen americký prapor ve Francii, jejíž protiamerická hysterie se dá srovnat jenom s čínskou (a dávno už předčila sovětskou)?
Je ovšem pravda, že člověk může klást pasivní otázky, které jenom komplikují skutečnosti našeho osvíceného světa. Může se ptát, kdo to byl, kdo třikrát v životě jedné generace zachránil Evropu. Může se ptát, kdo za značných obětí a značného rizika -zachránil malý ostrůvek uvnitř komunistického světa, jemuž říkáme Berlín. Může se ptát, kdo krmí hladovou půlku světa, a kdo tak často chrání ohrožené, kdo místo revoluce vyváží chleba a místo kolonizátorů mírové legie.
Samozřejmě, to všechno jsou otázky sentimentální, a v našem světě není pro sentimentalitu místo.
Nemáme rádi Nováky, kteří mají dvě auta, když my máme, jenom jedno. Nemáme rádi Novotné, kteří mají jedno auto, když my nemáme žádné. Nemáme rádi americký způsob života, nemáme rádi Američany.
Tisíckrát nám může být dokazováno, že nemáme rádi žádný způsob života, jenom svůj vlastní:
Australané australský, Němci německý, Italové italský a Češi český. Stokrát nám může být dokládáno, že Američané žijí svým způsobem, ale nikomu ho nevnucují.
Nikdo nám nevymluví, že je to americký hospodářský kolonialismus, když někam dovezou americké obilí, a americká nenažranost, když někam nedorazí. Nikdo nám nevyvrátí, že je to americký imperialismus, když se Američané vylodí ve Vietnamu nebo Libanonu, a americká zbabělost, když nezasáhnou v Maďarsku či Československu.
Antiamerikanismus je v módě, antiamerikanismus se nosí, a intelektuál není intelektuál, dokud neprohlédne faleš americké demokracie, naivitu amerického idealismu, bombast americké moci a vulgárnost amerického bohatství.
Protiamerikanismus je nejbezpečnější forma nenávisti. Demonstruj, bij, pal a broj proti Američanům, a nic se ti nestane. Zkus to ale s něčím nebezpečným, s něčím, co si to opravdu zaslouží, a když to dobře dopadne, dostaneš jenom na záda.
Silná je věc protiamerikanismu, důvtipná jeho argumentace a neotřesitelné jsou důkazy: Ale evropský protiamerikanismus má v sobě ještě jeden argument, který je specielně evropský.
Političtí komentátoři napsali v uplynulých dnech, obsáhlé disertační práce, v nichž hluboce dumali nad prapůvodem zapáchajících vajec, která vítala zástupce amerického presidenta Humphreyho ve Florencii, nad psychologickými vlivy, které vedly k přípravě atentátu v Berlíně a nad zdroji vášní, jež vedly k zbití amerických vojáků v Paříži.
Jako obyčejně, dobrá věc se podařila, doktoři nalezli diagnózu, vědci přišli s pravou odpovědí. V všech těch případech šlo Evropanům jenom o jednu věc, o důkaz evropské rovnocennosti.
Já sám patřím k té řídké skupině Evropanů, která věří, že ve chvíli, kdy v Paříži hořel americký prapor, byl podán důkaz poněkud odlišného charakteru – důkaz evropské podřadnosti.
–kw-