Je to vůbec možné?

Před několika dny ČTK uvedla, že před týdnem. v pátek 27.7. státní zástupce obžaloval za účast na zinscenovaném procesu s političkou Miladou Horákovou bývalou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou.
Snad není ani třeba připomenout, že právnička a politička M. Horáková pracovala v protinacistickém odboji. V roce 1940 byla zatčena a do konce války vězněna. Po válce byla zvolena do parlamentu za národní socialisty. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 odešla z politického života. Již v následujícím roce byla zatčena, ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 popravena – jediná žena popravena v komunistickém Československu z politických důvodů.
Podle dřívějšího vyjádření Jana Srba, mluvčího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který žalobu připravil, byla Polednová mezi prokurátory zařazena proto, aby jako žena obžalovala ženu. Podle policie nebyl proces řádně veden ani podle tehdejšího práva a Polednová je obviněna ze spolupachatelství na vraždě a hrozí jí až patnáctiletý trest vězení. Dnes, asi šestaosmdesátiletá, Polednová je jedním ze dvou posledních žijících „herců“ procesu s Miladou Horákovou.
Podle historika a pracovníka ÚDV Prokopa Tomka se ale jen Polednová dostává k soudu. Před několika lety policie stíhala Milana Moučku, vedoucího vyšetřovatelů v procesu, v roce 2003 státní zastupitelství věc zastavilo.
Spolu s M. Horákovou bylo odsouzeno dalších 12 lidí, tři k trestu smrti, čtyři na doživotí a pět k trestům od 15 do 28 let. Nezákonný rozsudek byl zrušen v roce 1968, rehabilitována však byla Horáková až v roce 1990.
Polednová v nedávno objevených rozhlasových záznamech z procesu s M. Horákovou v závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku prohlásila:
"Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky."
V současném rozhovoru pro Lidové noviny tvrdí, že neudělala nic špatného:
"Podle mě všichni odsouzení dělali protistátní činnost, na tehdejší poměry, činnost proti nám." Vysvětlila, že proces s Horákovou byl podle ní veřejný, aby zastrašil lidi a zastavily se útoky proti státu. Vina se vůbec necítí.
"Vždyť byla studená válka, životy padaly na obou stranách. Horáková doznávala trestnou činnost, zakládání protistátních skupin. Dělala něco, co neměla," řekla a dodala, že své současné obvinění cítí jako křivdu.
To vše říká vzdělaná právnička, která dodnes zaslepená ideologii není schopna vidět, nebo jí nezáleží na tom, že jednala proti i tehdy platným zákonům. O těch lidských a mravních ani nemluvě.
Nedokáži si odpovědět na otázku v titulu. Někdy skutečně člověk nenalézá slov. Můj dávný přítel při podobných příležitostech říkal: to už není ani drzost, to je přímo nadání.
Snad nejlépe to vyjádřil jeden z komentátorů – „Soudružka Polednová cítí křivdu? - A co asi cítila Horáková?“
Na to odpovědět dokáži. Cítila něco, co soudružka Polednová nikdy nepocítí: oprátku kolem krku.
Je skutečně možné nekritizovat současný režim v Česku, který je neschopen se s minulosti vyrovnat, je skutečně možné říci „jsme všichni Češi, co jsme si, to jsme si, je krásná naše vlast“? Je skutečně možné nad tím mávnout rukou s odkazem „taková to byla doba“, nebo s odkazem na pokročilé stáří lidí, kteří se v rozkvětu svých životů samozvaně prohlásili za „stát“ a likvidovali každého, kdo projevil nesouhlas?
Jako vždy odpověď je v nás, v našem svědomí, v naší víře ve spravedlnost.