Blýská se na časy?

V roce 89 jsem s potěšením sledoval „sametovost“ pádu komunistické moci. Měl jsem po léta před očima davovou „revoluční spravedlnost“, vykonávanou v pražských ulicích po druhé světové válce. V listopadu padla moc omezená jen svojí únavou – padla bez jediného výstřelu, bez jediného komunisty houpajícím se na pouličním sloupu. Poukazování na českou holubičí povahu nikterak mé potěšení nezmenšovalo. Bylo to snad nečekané, neobvyklé a snad i nevyhnutelné, ale rozumné a lidské.
Moje potěšení nebylo ale bez pochybností. Samozřejmě „sametový“ pád režimu nemohl znamenat pád komunistů jako takových. Nevěřím v pomstu, ale přál jsem si spravedlnost a doufal jsem – snad i trochu skepticky – v napravení křivd a potrestání těch držitelů moci, kteří se na zločinech komunistického režimu podíleli. Navíc – bez vyrovnání s minulostí se minulost, byť i v jiné formě, může opakovat.
Jeden z mála melbournských českých exilových intelektuálů tehdy ale položil řečnickou otázku – „...a kdo že by to měl trestat a napravovat?“. Odpověď na ni neexistovala, snad jen poněkud truchlivé tušení.
Stát byl čtyřicet let řízen technokraty moci tak či onak propojenými se stranickým vedením. Ať již z idealismu či z touhy po kariéře, nebo ze strachu či morálně zkorumpovanými opresívním tlakem StB a kádrových oddělení. To platilo o všech vrstvách státní správy, snad ale nejvíce o policii a soudnictví.
Chartisté byli morálními odpůrci režimu, nebyli ale politickým hnutím – bylo to sdružení jednotlivců myšlenkově představující celé politické spektrum. Téměř polovina z nich byli komunisté s „lidskou tváří“, kteří se socialismu a komunismu nevzdali. Chartisté – zejména ti demokratičtí – nebyli politiky, na převzetí moci nebyli připraveni a neměli ani zkušenost, ani technické schopnosti. Někteří z nich neměli ani vůli vládnout.
Je jen logické, že personálně ani téměř po dvaceti letech se správa státu příliš nezměnila – a snad ani nemohla.
Melbournský český exilový intelektuál tehdy připomněl prohlášení prvního presidenta T.G. Masaryka, že Československo má demokracii a teď již jen potřebuje demokraty. TGM věřil, že očistit duši národa z marasmu rakousko-uherského myšlení bude trvat 50 let normálního vývoje několika generací.
Československé republice se ale 50ti let mírového vývoje nedostalo. Přesto se ale nejprve nacisté a pak i komunisté museli vyrovnávat – většinou vězněním a popravami – s celou řadou čestných a poctivých demokratů.
Od roku 1989 tedy spoléhám na generace, které přijdou po nás. Ani chvíli jsem ovšem nepochyboval a nepochybuji, že řada příslušníků nových generací bude infikována „morálkou“ a myšlením starších generací. Neznamená to také, že budoucí generace nebudou mít svá morální a intelektuální selhání. Lze jen doufat, že jejich selhání nebudou mít tak katastrofální důsledky jako selhání generací našich dědů, otců a nás samotných. Lze také jen doufat, že v každé nové generaci bude – slovy TGM – více a více „v demokracii žijících demokratů“.
Truchlivé tušení, že vyrovnávání se s komunismem bude patrně ten nejbolestivější problém postkomunistických společností se více a více naplňovalo. Věřil jsem ale, že tak jako v druhé polovině 60tých let se v Německu mladá generace začala ptát svých nacistických rodičů a prarodičů „...jak jste jen mohli?...“, že podobný proces bude nevyhnutelný i v postkomunistických společnostech.
Nevím samozřejmě, zda na vyrovnání se s komunismem bude stačit 50 let mírového vývoje. Navíc ani nevím, zda do roku 2040 nebude celá Evropa pětkrát denně padat na kolena a klanět se směrem na Mekku.
Před několika měsíci jsem se ale mírně pobavil a i trochu podivil nad lamentováním komunistů, že „antikomunismus je hrozbou demokracie“, nad stížností na "nové vzedmutí antikomunismu“ a nad hrozbou, že se případně odvolají k mezinárodním organizacím pro ochranu lidských (především jejich) práv.
Upoutalo to moji pozornost. Potom, co byly zpřístupněny další části archivů StB je možné, že mají důvod k „obavám“. Jakoby se totiž najednou rozsypal pytel podivuhodných odhalení.
Jen několik málo z nich:-
- Šéf české pobočky Interpolu P. Mihál byl veden jako spolupracovník StB – ztratil tím předpoklady pro působení na policejním prezidiu a musí odejít.
- Na základě toho pak nařídil ministr vnitra Ivan Langer kontrolu lustračních osvědčení asi 1200 policistů i civilních pracovníků policie na důležitých funkcích. Bylo odhaleno, že u policie stále ještě působí na 800 bývalých příslušníků StB.
- Senátor M. Špaček (KDU-ČSL) se prý v Německu žijící emigrantce před lety přiznal, že musí donášet StB, aby mohl dojíždět za svým otcem do Německa. Přitom se ale může prokázat hned třemi čistými lustračními osvědčeními - z let 1993, 2003 a 2004.
- Ředitel České televize (ČT) Janeček byl členem KSČ od srpna 1981 do konce roku 1989, ve svém životopise to ale neuvedl. Členství v jeho případě není provinění proti zákonu, až na to, že na to zapomněl i při výběrovém řízení na místo šéfa veřejnoprávní televize.
- Ředitel útvaru vnějších vztahů ČT Švehla se také ve svém životopise nezmínil o svém členství v komunistické straně.
- O svou funkci přišel programový ředitel ČT Lambert, který zatajil, že byl člen Lidových milicí.
- I církev zahájila prověrky – kardinál M.Vlk uvedl, že komise zabývající se spoluprací katolických kněží s někdejší StB by měla výsledky své práce oznámit do půl roku.
- Vycházejí také najevo další kontakty populárních nebo veřejně činných osob s StB. Např. folkový zpěvák J. Nohavica udal StB lidi, kteří mu v lednu roku 1989 přinesli podepsat petici za propuštění tehdejšího disidenta Václava Havla. Dosud bylo jen známo, že v létě roku 1989 vyprávěl Nohavica StB o své návštěvě Vídně, kde se setkal s emigrantem Karlem Krylem.
- Ke koloritu doby nepochybně patří i oznámení, že na podnět nejmenovaného novináře policie začala zkoumat, zda předseda KSČM Vojtěch Filip neporušil zákon při svém projevu v předvečer 59. výročí komunistického únorového puče. První komunista ve státě vyzval své soukmenovce k návratu k marxismu a V.I. Leninovi, chválil reálný socialismus a řekl že možné revoluci by se KSČM měla postavit do čela. Filip se proti vyšetřování policie ovšem ohradil a uvedl, že by mohl zvážit stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ministr vnitra Ivan Langer na dotaz novinářů odpověděl, že o policejním vyšetřováním případu neví a že "...není na ministru vnitra, aby to posuzoval." Dodal ale, že vyšetřování považuje za "logický krok". Logickým krokem nepochybně je – kolorit doby to dobarvuje – že policie vyšetřování po deseti dnech zastavila. Nechala si totiž vypracovat odbornou právní analýzu.

Možná ale, že to vše je skutečně jen „blýskání na časy“.
Jenže – koncem ledna při čtení článku v MfD jsem si vzpomněl „soukromý“ dokument vysílaný v české televizi před několika lety. Dva studenti filmové fakulty natočili rozhovory se svými rodiči s jednoduchou otázkou: „Jak jste jen mohli?“
V MfDnes 27. ledna stejnou generační otázku položil (snad poprvé) celé veřejnosti jednadvacetiletý student politologie Lukáš Kantor – tentokrát nad osobou Jiřího Hájka.
(Sociální demokrat Jiří Hájek po roce 1948 působil v KSČ, během „Pražského jara“ v roce 1968 se stal ministrem zahraničí, v průběhu srpnové invaze prosadil v Radě bezpečnosti OSN rezoluci odsuzující invazi a po podepsání Charty 77 byl jedním z prvních tří mluvčích.)
Student politologie se ptá, jak je možné že původní člen sociální demokracie udělal závratnou kariéru v KSČ zatímco jiní sociální demokraté šli do vězení a obratem se pak stal jedním z prvních chartistů. Reakce byla zcela podle očekávání. Ozvalo se dotčeně několik pisatelů (že by „progresivních“ komunistů z roku 68?), kteří „mladíka“ poučili, že „nechápe dobu“.
Jenže otázka byla konečně položena a snad to není jen „první vlaštovka, která jaro nedělá“.
Navíc k třicátému výročí vzniku Charty77 proběhlo v české televizi několik dokumentů. Dokument o „Antichartě“ přinesl záběr herečky Švorcové, dojemně přednášející v Národním divadle neslavně známé prohlášení o „...samozvancích a zaprodancích, kteří snad za mrzký peníz škodí socialismu...“, které pak – jakkoliv snad liknavě – podepsala smetánka stranických, ale i nestranických umělců. V televizním dokumentu nechyběl ani záběr z Divadla hudby, kam přišli Antichartu podepsat „populární umělci“ a kde se Karel Gott k podpisu hrdě připojuje: „ ...za ještě krásnější písně a melodie, za ještě krásnější a šťastnější život lidu této země“.
Komentář zpěváka a disidenta Vladimíra Třešňáka k tomu všemu samozřejmě nepřekvapí: „...já je chápu, chtěli hrát a zpívat, vážit si jich ale nemohu.“ (Jsem si jist, že nejsem sám, kdo by mu jeho názor podepsal.)
V dokumentu je zajímavější ale komentář mladé redaktorky „Revolver revue“. Poněkud „depresivně“ konstatuje, že při pohledu zpět je v české společnosti spíše snaha morální selhání banalizovat.
Vadí jí, že to vytváří podvědomí, že je hlavní aby člověk jednal tak, aby mu to přinášelo „dobrou pozici“ v životě a že je jedno zda se člověk chová slušně a statečně.
Z minulosti se tím přenáší do dnešní doby přesvědčení, že vše je dovoleno a ve výhodě jsou lidé kteří v tom „umějí chodit“. Společnosti chybí korektivy podle kterých by mohla takové chováni označit za společensky a lidsky nepřijatelné.
Skutečně se jen blýská na časy?
Doufám, že ne.