Dojmy z valné hromady Sokol Melbourne Inc.

Valná hromada, Výroční schůze, říkejte to mu jak chcete, na kterou jsem byl tentokrát pozván přáteli, byla zahájena tradičně minutou ticha za členy zemřelé v minulém roce. Byl to jediný bod programu, který nebyl provázen kontraverzí.
Vše ostatní bylo podrobeno kritickému zkoumání. To je zcela samozřejmě správné. Zvolení funkcionáři jsou svým voličům odpovědni. Že i těm, kteří je nevolili, patří k věci. Problém je jen v tom, že neplacení funkcionáři dobrovolných organizací nejsou zpravidla odborníky a odborní kritici raději kritizují, než pomáhají. Když nově zvolený pokladník požádal aby se přihlásili pomocníci ochotní pomoci s účetnictvím, nikdo z kritiků se nepřihlásil. (Zde je nutno s potěšením dodat, že jeden se přihlásil později – k pomoci s čímkoliv).
Dá se říci, v tomto bodě není na luhách české spolkové činnosti nic neobvyklého: hlavně kritizovat lidi kteří něco dělají a od práce ruce pryč. S kritiků si dobrých výsledků práce řady lidí nikdo ani nevšiml. Člověk jen s povzdechem může konstatovat, že tomu tak bylo vždycky a není důvod, aby tomu bylo jinak.
Bylo-li by nutné stručně říci, o čem vlastně na valné hromadě šlo, stačilo by napsat: o vyloučených členech. Do jednaní se to téma vracelo jako bumerang. Současně to vyjevilo i samu podstatu žaloby žádající zrušení Sokola Melbourne Inc. V té souvislosti je pozoruhodné, že tento výbor, i s tím předešlým, byl – třeba říci značně hlasitě – kritizován, od kritiků se ale neozval ani jeden kritický hlas na adresu členky Sokola, která svojí žalobou zrušení organizace požaduje.
Žaloba je před soudem a odpovědný korespondent nekomentuje během soudního řízení meritum žaloby. Stále více ze mi zdá být potvrzován můj počátečný dojem, že žaloba byla „bluff“, který nevyšel. Jinak nedává smysl to, že žalobkyně žádající zrušení organizace hned o několik řádek níže žádá, aby vyloučení členové byli do té samé, údajně provinilé, organizace přijati. Ať tak či onak, koncept – když nemohu být členem já, nechť není nikdo – také není bez zajímosti.
Zdá se tedy, že nejde o nic jiného než o to, aby Sokol Melbourne Inc. se stal patrně jedinou zájmovou organizací na světě, kam má přístup každý zájemce bez výběru. Tak jako na členské schůzi kam jsem byl pozván, i tady se ozývaly hlasy: - přijměte všechny odmítnuté a vyloučené členy a žaloba „snad, možná“ bude stažena. Žalobkyně sama ale nic takového nevyslovila.
Také koncept otevřeného členství a automatického nároku na členství v kterékoliv organizaci je pro mne téměř nepochopitelný. Je pro mne samozřejmé, že členství nesmí být odmítnuto na základě rasy, národnosti, náboženství, politiky, pohlaví a věku (pokud mi někde něco neušlo, nic z toho v tomto případě neplatí). Jinak je na členech a jimi zvoleném výboru té které organizace, koho mezi sebe chtějí, či nechtějí přijmout.
Ovšem to vše je věcí členů a nikoliv tohoto korespondenta, jeho úkol je komentovat a dávat důvod k zamyšlení. Právě tak je věcí členů vyřešení problému branch stacking, který jedni popírají, druzí zdůvodňují tím, že „tamti to dělali také“. Ať metodu branch stacking použil kdokoliv za jakýmkoliv účelem, mělo by být každému demokraticky cítícímu člověku jasné, že organizace, která nedokáže branch stacking vyřešit, ztrácí právo si říkat demokratická organizace.
Také je nepochybné, že hodně členů a lidí kolem sokolské organizace – ať již sympatizující s tou či onou stranou – se cítí děním posledních dvou let hluboce dotčeno a uraženo. Návrat k normálním lidským vztahů nebude jednoduchý ani rychlý. Jak mi řeklo několik účastníků schůze – chyby byly udělány na obou stranách.
Nepochybně mají pravdu, v jakémkoliv sporu nikdy není vina jen na jedné straně. Podle tohoto korespondenta řešení je jednoduché. Nechť lidé pojmenují své chyby a omyly a veřejně se za ně omluví.
Ovšem, jako vždy je otázka, kdo začne první. Ti kdo nejvíce ublížili, jsou zpravidla ti poslední, kteří jsou ochotni to připustit.