„Záporné city“ a „zhoršený vztah“ L.Vaculíka

Své mládí jsem prožíval obklopen nadšením překypujícími vrstevníky, kteří mě vehementně přesvědčovali o příchodu „zářných zítřků“. To až do doby, kdy začali tvrdit, že „naletěli, protože byli mladí a blbý“. Na moji námitku, že i já jsem byl „mladej a blbej“ a přece jen jsem „nenaletěl“, jsem se jaksi reakce nedočkal. Jen povzdechu „no jo“.
Svých již tehdy značně pomuchlaných „ideálů“ a svého způsobu myšlení se ale po většině zbavit nedokázali. Dokonce ani ne po příjezdu tanků a potom, kdy je strana zahnala do disidentu. Svoji odvahou ve mně vyvolávali obdiv, zatím co já jsem odešel do exilu. Pro jejich způsob myšlení si jich ale vážit dodnes nedokáži.
Jeden z komunistů, kterého jsem osobně nikdy nepotkal, ale jehož odvahu jsem obdivoval již za jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967, autor textu 2000 slov z roku ´68, disident který se nikdy neponížil odvoláním svých názorů, napsal k příjezdu prezidenta Bushe pro Lidové noviny (5.6.tr.) úvahu s titulem „O Americe“.
Abych se – byť bez úmyslu – nedopustil přečinu vytržení z kontextu, text ocituji celý:

„Myslím, že Američan neexistuje: že je to, podobně jako Evropan, abstraktní název pro lidi velice všelijaké, žijící na určitém území. Dovedu si představit Texasana. Ale existuje také Oregoňan?
My Češi nebo Maďaři jsme tím pořád, kdežto Američan se tím prohlašuje, když má vyjádřit vztah k okolí: třeba k Iráku. Američanství je spíše společné občanství bez rozdílu národnosti; jež tam neexistuje. Je to druh civilní, nenáboženské víry, která se u vyspělejších členů vystupňovává až k vědomí odpovědnosti za... zeměkouli?
Tyto moje představy jsou zaviněny tím, že jsem v Americe nebyl a nemám žádné poznání ani zkušenosti s tou zemí. Velice jsem si přával podívat se do Ameriky. Ale neměl jsem peníze a později jsem nesměl. Když se začalo smět, měl jsem už záporné city k čemusi jejich. První možnost, jet tam se skupinou čtyřiceti českých spisovatelů, jsem odmítl: nechtěl jsem nikde být se skupinou čtyřiceti spisovatelů.
Druhou možnost mi nabídl jeden krajan, můj ctitel: že mi zaplatí cestu a všecko a zorganizuje mi řetěz setkání s krajany, kteří by mě rádi poznali; to mě postrašilo, poděkoval jsem a nejel. Mezitím se můj vztah k Americe zhoršil: pro tu obchodní agresivitu. A vinou lidí, kteří sem tahají všecko to horší. Ale cítím povinnost předpokládat, že tam jsou i nějaké ctnosti a kultura.
Válka v Iráku: byl to asi omyl, ale důvod zdál se mi tehdy pádný. A myslím si něco, co asi mnoho lidí u nás: že náš způsob života je hříšný, a to i proti křesťanství, a říká si o trest. A Amerika je jeho útočným misionářem. Existuje tam také sebekritika a svědomí? O tom k nám nepřicházejí zprávy. Byl bych rád, kdyby teď jejich prezident o tom u nás řekl větu.
O radaru u nás si myslím, že to není věc lidového hlasování, ale rozhodnutí lidí, které jsme si k takové odpovědnosti zvolili; ať pak jdeme i s nimi k čertu! Na americká víza mám dva názory, řeknu ten druhý. Člověk se nemá nikam moc cpát. Povrchní turistika je nešvar, který kazí lidi na obou stranách a ošoupává města. Země by neměly být tak snadno prostupné. Promíchávání národů se mi nelíbí.
Vzpomenu si vždycky na obrovskou demonstraci Kurdů v Hamburku, kteří naléhali, aby německá vláda změnila politiku vůči Turecku. Ta drzost! Ať si každý trpí, touží a zápasí doma. Ať si Arabové nedělají pohodlí v Anglii. Vážím si toho, že po Evropě můžeme chodit volně, nežádám to po Americe. Je to teď otázka společenská: jaktože Němce pouštějí bez víza, a Poláky ne?
Ať si Poláci vymyslí odpověď: takovou, aby to Američané potřebovali spravit. Já bych o tom teď neřekl panu prezidentovi ani větu. Výmluvně bych o tom mlčel, až urážlivě. Jedna Jihokarolíňanka mi nedávno dala hádanku: Jak se nazývá člověk, jenž mluví třemi jazyky? Trilingvista. – Mluví-li dvěma jazyky? Bilingvista. – Jak se řekne tomu, kdo mluví jen jedním jazykem? Američan“.

Je to pozoruhodné vyznání českého levicového intelektuála. Je to jistě úvaha, kterou nelze označit za populistickou. Právě naopak, pokud lze věřit výzkumům veřejného mínění, zdá se jít – typicky pro Vaculíka – proti většinovému proudu v názorech občanů České republiky. Na druhou stranu se jeho vyznání vyznačuje značnou dávkou xenofobie a staromilství. V jednom bodě ale vyjadřuje samu podstatu antiamerikanismu evropské umělecké inteligence. Mluví o „záporných citech“ k Americe (aniž vysvětluje jak k nim došel) a „zhoršení jeho vztahu“ díky „obchodní agresivitě” a lidem, „kteří sem tahají všecko to horší”.
„Obchodní agresivita“ bývá symbolizována McDonaldem a CocaColou. Osobně neholduji ani jednomu ani druhému a plné a prosperující restaurace s ohyzdnou architekturou jsou mi záhadou. Jejich přitažlivost si neumím vysvětlit – snad jen tím, že nabízí něco, co mají lidé rádi. Bez zákazníků by bylo po jejich obchodní agresivitě. Je to ale vina Američanů?
„Všechno to horší“ pak nepochybně popisuje komerční hollywoodskou „zábavnou“ produkci. Musím ale konstatovat, že se ještě ve dveřích mého domu neobjevil „kádrovák“ v americké uniformě, který by se mě výhružnými náznaky snažil donutit abych shlédl jeden z kýčovitých produktů americké populární „tvorby“. Také mě ještě nikdo nenutil poslouchat vulgarismy přeplněnou americkou (a nejen jejich) popmuzic. Pokud podobná „díla“ konzumuji, mohu vinit jen sám sebe. Nikoliv Američany.
Vaculíkovo „všecko to horší” je zcela samozřejmě rubem tvůrčí svobody. A nejen v Americe.
Vaculík má ovšem pravdu, když píše: „A myslím si něco, co asi mnoho lidí u nás: že náš způsob života je hříšný, a to i proti křesťanství, a říká si o trest.” Pak ale dodává: “A Amerika je jeho útočným misionářem”. Nevím zda „útočným“ a pochybuji nad „misionářem“ – nabízeli by něco, co zákazníci nechtějí, jakákoliv „obchodní agresivita“ by jim byla houby platná. Má-li ale Vaculík pravdu, pak téměř celý svět (a ne jen ten západní) „hříšný způsob života“ s radostí a potěšením přijímá.
Je možné, že si „říkáme o trest“. Říkáme si ale o to, aby vykonavateli trestu byli muslimové?