Oběť minulosti

Za svých mladých let jsem se vyžíval – po většině u piva – v rozpravách s přáteli o všem a o ničem. Na mé radosti nic neměnilo ani to, když se občas rozpravy zvrhly v bouřlivou hádku. Konec konců, osobní sympatie či antipatie nemají z rozdílnými názory nic společného. Či spíše – neměly by mít.
Pak jsme se téměř všichni rozprchli do celého světa a naše rozpravy vzaly formu psaných dopisů. Kontraverze neubyly, jen přestaly být bouřlivé. V napsané formě to není tak zábavné. Nedá se křičet.
Od té doby ale mám psaní dopisů rád. S přáteli. Mnohokrát jsem ale litoval, že mi na korespondenci okolnosti nedávali více času. V korespondenci s přáteli jsem nacházel a stále nacházím podněty k revizi svých názorů – někdy k jejich korekci, někdy k jejich potvrzení. Někdy ale i inspiraci k zamyšlení, nebo domyšlení otázek, na které neznám odpověď.
Rozvoj internetu nepochybně korespondenci usnadnil a hlavně zrychlil. Jenže právě ta lehkost a rychlost je jistý „zádrhel“ – svádí někdy k myšlenkové povrchnosti a slovní i formulační nedbalosti. Bohužel ale ani technický pokrok mi nepřinesl více času. I nadále jsem pronásledován výčitkami přátel a špatným svědomím.
Po delší době jsem si nedávno opět vyměnil několik málo emailů s mnohaletým přítelem žijícím v Melbourne. V jednom z nich mě zaujala věta, napsaná vlastně jen na okraj. Napsal, že odůvodňuje-li Australanům své názory osobním prožitkem setkává se s reakcí, že je „oběti své minulosti“. A dodal: „Možná, že mají pravdu.“
Není ovšem sám –podobnými argumenty mně také občas častují i moji přátelé. Jak australští, tak i čeští. U těch prvních to není ani tak podivné. Je to přirozený jev mezi lidmi se zcela rozdílnými životními zkušenostmi. Což stejně platí i v případě generačního rozdílu. A u českých přátel? – snad únava vedoucí k rezignaci: „co bylo to bylo, všichni jsme Češi, stranící či nestraníci, odpusťme si, co jsme si... A poučení z minulosti? – dej s tím už pokoj....“
Vzpomínám na své mládí, kdy mi připadalo směšné vzdychání starších generací o „starých zlatých časech“. Po pravdě řečeno mi to připadá směšné i dnes u mých současníků. Vzpomenu-li si, jen tak namátkově bez výběru, na plynové komory, „kupčení“ demokracií s diktaturami: - Mnichov, Katyň, atd. atd., nostalgie nad „zlatými časy“ jaksi vyprchává.
Jenže – někdy mě napadá zda nedělám totéž.
Zda někdy mé pohoršení nad projevy mladých nevyplývá ze závisti nad přemírou jejich svobody, kter0 se mi nedostalo. Možná i můj pocit, že ubylo respektu člověka k člověku a respektu ku svobodě člověka, není nic více a nic méně, než pouhým „pocitem“.
Jenže, nebylo to ale tehdy stejné? A nebylo-li, je-li to dnes skutečně „horší“ – kdo, či co to zavinilo?
V padesátých létech minulého století Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu píše:
„Demokraté nechť nikoho neposílají se ptát, kdo způsobil neklid a rozruch této doby: Demokracie to způsobila, když bořila staré kázně a uctivosti, když vyzývala k samostatnému myšlení, probouzela uvědomění mas, podporovala víru v sílu lidu a hrdost občanskou, když ochraňovala právo na nespokojenost a vzdorovitost nesouhlasících, učila zvyšovat nároky na život a vrhla do světa zásadu národního sebeurčení.“
Zcela samozřejmě, my všichni, vlastně všechno lidské konání, je poznamenáno minulostí a jen přes minulost je možné pochopit přítomnost a snad i ovlivnit budoucnost. To ale vím až dnes. Tehdy, když mi otec vyprávěl o Rakousku-Uhersku a kázal o poučení z historie vůbec, tehdy jsem se jen smál. Nic mi to neříkalo – a tak, co s historií? To vše je dávno pryč – žiji přece teď a maximálně chci jen vědět, co bude zítra. Minulost – ta mě vůbec nezajímala.
Nezajímala mě stejně jako dnes dnešní patnáctileté nezajímá ta jejich minulost – nacismus a komunismus. Zcela zákonitě je to nezajímá. Až do doby...
Ke snaze pochopit svět kolem mne mě přiměla absurdnost nejprve padajících bomb a později padajících hlav na pozadí radostně jásajících davů nad slibovanou šťastnou budoucností. Až teprve tehdy jsem se snažil najít – a začal jsem nacházet – odpovědi na své otázky v ne příliš vzdálené minulosti a v dějinách. Je smutnou pravdou, že až teprve tehdy, kdy člověk začne prožívat tragédie způsobené lidskou zlobou a nebo lidskou vírou, teprve tehdy – zpravidla pozdě – je schopen se pokusit o poučení z minulosti.
Nu, jistě, mnoho věcí se během našich životů změnilo. Mnohé snad k lepšímu, mnohé snad k horšímu. Zdá se, že lidstvo se pohybuje dva kroky kupředu (ne nutně k lepšímu), jeden krok zpátky. A to ještě jen v tom lepším případě.
Jedna věc se ale nezměnila: ohrožení lidských svobod a demokratického systému, který jediný – přes všechny své nedostatky – poskytuje a v minulosti poskytoval prostor pro obhájení svobody jednotlivce.
A zase – svobody jsou ohrožovány nejen zvenčí, ale i zevnitř. A to jak elitou opovrhující „zdravým selským rozumem“ svobodných občanů, tak i reprezentanty svobodně zvolenými demokratickou většinou. Je velice staré poznání, že většina nemusí vždy rozhodnout v zájmu veřejného blaha a bezpečnosti.
V zemích, kde existují účinné pojistné ventily proti zneužití moci vládnoucí většinou je nebezpečí menší. V zemích bez pojistných ventilů, vláda většiny nerespektující menšinu končí katastrofou. Nejen pro menšinu, ale i pro většinu – včetně jejích reprezentantů.
Všude se najdou lidé, kteří obranu své svobody nebo svobody druhých, považují za povinnost každého jiného, jen ne jich samých.
V závěru Demokratického manifestu Ferdinand Peroutka napsal, že:
„Snad s nechutí někteří se dívají na to, že je třeba stále znovu usilovat, bojovat a obhajovat to, čeho už jednou bylo dobyto. Ale život a historie nikdy nebyly jiné.“
Potom, co renesance přinesla osvobození rozumu od náboženského dogmatu a politicky oživila myšlenku demokracie, musel se demokratický systém vyhlašující snahu o svobodu člověka bránit nepřátelům z mnoha stran. Od absolutistických monarchistů až po despoty všech barev toužících po totalitní moci. Včetně těch z minulého století, z nichž jeden se hlásil k socialismu mezinárodnímu, a ten druhý k socialismu národnímu.
A dnes? Slyšíme kolem sebe, že zápas s totalitní vírou v historickou nevyhnutelnost byl před dvaceti lety vyhrán. Nic nás již prý neohrožuje a všichni můžeme kráčet ruku v ruce ku šťastné budoucnosti, kde ve vzájemném obětí lásky k bližnímu jeden člověk bude milovat druhého jako bratra svého jediného.
Kdo o tom pochybuje, žije v minulosti a je její „obětí“. A slovo „oběť“ naznačuje cosi trpkého, co zakaluje myšlení a způsobuje neschopnost vidět a myslet jinak, „nově“, „současně“ a věřit ve „věčnost vzájemné lásky všeho lidstva“.
Jsem nepochybně poznamenán svojí minulostí. Ve své paměti mám příslušníky mírových hnutí a lidí zaníceně milující své nepřátele, kteří mezi prvními skončili v koncentračních táborech a v komunistických vězeních. Ani v tom se svět nezměnil.
Revoluční šlágr v minulém století vykřikoval do světa, že „vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje“.
Předpověď se naplnila – jenže místo rudého praporu vlaje zelený.
Před časem, byl z webových stránek stažen – z obav (!?!) muslimské reakce v Evropě – dokumentární film poslance holandského parlamentu. Nalezl jsem film natolik včas, že jsem měl možnost desetiminutový snímek shlédnout. Sestřihem dokumentárních záběrů z náletem v New York, výbuchů v Madridu, v Londýně, Bali a dalších místech, s vášnivými projevy muslimských kazatelů a texty z Koránu, se film snažil prokázat vztah mezi učením Koránu a teroristickými akcemi muslimů po celém světě. Nic moc objevného.
Více mě ale zaujala muslimská reakce (jak byla označena) umístěná na stejné webové stránce. V ní mladý, nepochybně vzdělaný a „západně“ vypadající Muslim, mluvil o objetí všelidské lásky hlásané Koránem a jeho slova byla doprovázena záběry z ulice do náručí si padajících všedně oděných dívek a zcela zahalených muslimských panen.
Kdo by si mohl dovolil takovou idylu rušit? Každému přece musí být jasné, že ta hrstka fanatiků snících o světovládě zcela samozřejmě nemá nic společného s mnoha miliony věřících muslimů. Možná, že skutečně nemá, přesto ale pravdou zůstává, že sice ne každý Muslim je terorista (tu a tam se ozve muslimský disident), ale téměř každý terorista je muslim.
Ostatně – ne každý Němec byl fanatický nacista (nacistických disidentů byla celá řada) , ale téměř každý nacista byl Němec. Je to stigma, které válečné generace nesly a které již několik německých generace po nich jen velice těžko setřásá.
Byli a jsou ovšem i výjimky. Našlo se po Evropě i ve světě dost lidí jiných národností, kteří se k nacismu přihlásily. Tak jako je řada křesťanstvím odchovaným lidí, kteří se přihlašují k Islámu.
Samozřejmě, věřím v sílu rozumu, který nakonec vždy zvítězil. Zatím.
Zkušenost života mé generace a života generace mého otce a generací předcházejících je srovnatelná. Historie posledních několika století není nic více a nic méně, než svědectvím o neustálém zápasu s nepřáteli lidské svobody.