NEPŘEHLÉDNĚTE

na stánce pro radost a potěšení přednášku dr Hulíka o právu a spravedlnosti v České republice

NEPŘEHLÉDNĚTE

historii o rodičovském sdružení a vyučování češtiny na strance kapitoly z historie české školy v Melbourne

NEPŘEHLÉDNÉTE

na stránce PRO RADOST jak Češi kradli kostkový cukr

Velice podivně rozmarné léto

Karel A. Pokorný
Letošní léto začalo v Evropě nevinně a trochu kuriosně. 5.července bylo možno přesně v 15.33 slyšet v pozornými posluchači zaplněném chrámu St. Burchhardi v Halberstadtu další dva tóny z nejpomalejší komposice na světě, nazvané As slow as possible, komponované pro varhany americkým skladatelem Johnnem Cage, (1912 – 1992). Příští dva akordy přibudou ke skladbě 5. listopadu 2008.Tento koncert začal už 5.února 2001 a konec je plánován na podzim roku 2639. To už asi bude zase po další válce.
Ještě před tímto datem, 24.června, vzpomněli obyvatelé Berlina na blokádu západní části města v roce 1948. Byla to Stalinova celkem hysterická reakce na skutečnost, že díky Marschallovu plánu měl Západní Berlín stále vyšší životní úroveň, též díky měnové reformě, kdy byla zavedena nová, silná německá měna, Marka.
Západní Berlin, který byl odkázán na dovoz veškerých potravin, uhlí, pohonných hmot, prostě veškerých věcí potřebných k životu. Měli tehdy všehovšudy zásoby na šest týdnů. Zde se ukázala schopnost a vůle vítězných západních mocností pomoci poraženému. Vznikla jedna z největších humanitární akcí v poválečné Evropě. Situace byla prekérní a generál Lucius D. Clay stál před dvěma alternativami. Stáhnout všechny západní posádky z Berlína a ponechat ho Sovětům ,v což Stalin doufal, anebo zajistit městu zásobování. Protože byla přerušena veškerá pozemní a vodní spojení a zastavena dodávka elektřiny, bylo nutno jednat rychle. Jediná možnost zásobování západního Berlína byla letecky. Proto pověřil generál Clay generála W.H.Tunnera organizací této akce. Jmenovaný generál Tunner se už jednou osvědčil jako geniální logistik, při organizování dopravy materiálu pro čínsko-indické jednotky v Barmské válce v letech 1942- 44, kdy se mu podařilo letecky přepravit 71.000 tun materiálu přes Himálaje. Pro Berlin vypracoval přesný plán, podle kterého přistávalo a startovalo každé tři minuty letadlo, na jehož vyložení bylo jenom 30 minut. Celkově bylo do 12. května 1949 provedeno 278.000 letů. Mnozí Němci o tom nic nevěděli, mnozí zapomněli a hodně jich vzpomínalo dojatě.Při antiamerických náladách v Evropě to byly nečekaně hezké a zajímavé vzpomínkové pořady, zejména když vzpomínali staří lidé, pamětníci, jak jako děti sbírali čokoládu a cukrovinky, které jim letci házeli při přistání z okének letounů. „Rosinenbomber“ říkali tehdy těm letadlům. Ale i na dobré se rychle zapomíná.
K nekonečným diskusím o umístění raketového systému v Polsku a radaru v České republice se aktivně připojilo také Rusko. Generál Anatolij Nogovicin totiž podle agentury Interfax prohlásil , že v případě Polska , které dohodu o umístění raket s Američany podepsalo, tento krok nemůže zůstat nepotrestán. Jak si to soudruh generál asi představuje, předvedli Rusové v Gruzii, když tam sami elegantně vyprovokovali konflikt, a potom, co nerozumný president Sakašvili reagoval tak, jak potřebovali, vtrhly za účelem ochrany Osetie ruské jednotky do Gruzie. Vždyť tam je rodné město Stalina, Gori, to tak nemůžeme nechat, není-liž pravda? Jaká to obdoba Hitlerova vpádu do Československa, jenom s tím rozdílem, že Němci nebombardovali a neničili. Tuto svoji oblíbenou taktiku Rusové předvedli v srpnu 1968 v Československu. Tentokrát se zase málem trefili přesně na 21. srpna, v den čtyřicátého výročí svého Bohu nelibého činu. V mém osobním případě ovšem mohu jen konstatovat, že jsme jim s manželkou ještě teď vděčni za to, že nám tím pádem vlastně umožnili prožít převážnou část našeho života ve svobodném světě.
Zajímavé je, že na podporu Gruzie se vypravili do Tbilisi prezidenti všech baltických států a všech republik, které se odtrhly od Sovětského Svazu, s nimi polský president Kaczinsky. Prognostik z Hradu chyběl, neboť je toho názoru, že všechno zavinili jen Gruzínci. Také chápe „znepokojení“ Ruska nad umístěním obraných zařízení v České republice a Polsku. Možná právě proto udělil Putin panu profesorovi Puškinovu medaili, kterou byly také odměněni president Guayany Jadget Bhourat, mongolský president Nambaryn Enchbajar a bývalý generální tajemník KS Číny Tang Cemin. Pěkná parta. U Klause zdůvodnil Putin udělení medaile jeho snahou prosadit ruštinu při mezinárodních setkáních a zvláště ocenil tu skutečnost, že sám pan profesor mluví vždy v Rusku rusky.
O tom, že to Rusové myslí své hrozby vážně svědčí skutečnost, že neberou na vědomí dohodu s francouzským presidentem Sarkozym, podle které měli z Gruzie odejít do pátku 24. srpna. Jejich reakce na údajnou střelbu na Jihoosetské území byla a je neadekvátní. Došlo k bombardování civilního obyvatelstva a měst, v městě Gori byl zabit nizozemský novinář Stan Storiman a jeho kolega Jeroen Akkerman těžce zraněn střepinovými (kasetovými) bombami, které Rusové používali již ve válce v Afganistanu. Zahraničním televisním štábům je ruskou soldateskou zakazováno v Gruzii dělat reportáže, jsou různě pronásledováni a natočený materiál je jim zabavován. Hordy ruských vojáků ničí domy, kladou miny a na snímcích pořízených skrytými kamerami západních reportérů je možno vidět, jak si ruští vojáci přepravují na vojenských vozidlech kusy nábytku, televisory, ledničky a jiné věci do domácnosti. Zcela bezdůvodně Rusové bombardovali přístavní město Poti, kde potopili všechny hlídkové čluny (8), zničili silnice a vyhodili po vzduchu železniční most, spojující město Gori s Tbilisi. Vydavatel renomovaného německého týdeníku Die Zeit v televisní diskusi s novináři řekl, že je možno srovnat počínání Rusů v Gruzii se známým vulgárním gestem, tak zvaně špinavým prstem, vystrčeným prostředníkem, a to směrem k Západu. S ruským žurnalistou se v této diskusi vsadil o láhev gruzínského koňaku, že ruská armáda z Gruzie neodejde. Jak mezitím víme, sázku vyhrál. Duma rychle schválila samostatnost Abcházie a Jižní Osetije, přestože jsou tyto dvě provincie součástí Gruzie. Kontrují samozřejmě uznáním samostatného Kosova západními státy. Tento krok je zdůvodněn tím, že tam v těch místech přece žijí Rusové. Takto by si mohl Putin s Medvědevem dělat nárok na oblast kolem Karlových Varů a jiná místa, která jsou v rukou ruských zbohatlíků a Maďaři na jižní část Slovenska, kde žijí Maďaři. A tak dále…můžeme se těšit.
Přes varování EU a Spojených národů vyhlásil Putinem nastrčený a perfektně ovládaný president Medvěděv samostatnost a nezávislost Jižní Osetije a Abcházie a jako samozřejmou povinnost též ochranu těchto dvou států , čili nutnost setrvání ruských „mírových jednotek“ na území Gruzie.
K dotazům novinářů na nutnost tohoto rozhodnutí odpověděl že umístění raket v zemích Východní Evropy představuje ohrožení Ruska a nevyloučil vojenskou odpověď ( v hovoru pro Russia Today).Je pochopitelné, že státy, které se po roce 1990 osamostatnily (Baltické státy, Ukrajina a také Polsko) se nyní obávají podobného osudu. Trochu viny na současné situaci má také EU a NATO, které považovaly upozorňování se strany těchto států na možnost agrese Ruska, za přehnané. Jisté je, že v současné době je velice těžké najít nějaké řešení. Několikaletou opatrnickou politikou ukolébány a též vystupováním Putina zastrašení západoevropští politici, vedení bývalým německým kancléřem Schrödrem, sedli Rusku na lep. Putin tímto svým krokem se také pomstil Bushovi za domnělá ponížení a chce především dokázat, že Rusko je opět velmoc. Evropa je závislá na dodávkách ropy a plynu z ruských rafinerií, jejichž výstavbu vlastně ve své svaté prostotě financovala. Což jim nepřineslo žádné výhody, mohou teď jen platit za drahou naftu a bát se, že jim Putin zavře kohoutek. Rusové se stále nemohou smířit se skutečností, že od dob amerického presidenta Reagana ztratili nejen různé satelitní, ne-ruské státy, ale i teď se v jejich impériu některé další státy snaží o samostatnost. Obsazením Abcházie a Jižní Osetije vlastně porušili veškeré mezinárodní dohody. S výjimkou Hamasu a Ruska zatím žádný jiný stát tyto nové satelity Ruska neuznává. Pro Rusy to muselo být nepříjemné překvapení, když na tak zvané Šanghajské konferenci přítomné státy v čele s Čínou odmítly ty dva nově utvořené státy uznat a měly rovněž výhrady k situaci nepřiměřenému, neadekvátnímu vojenskému postupu Rusů proti Gruzii. Na benefičním kongresu organizace Arbeiterwohlfahrt v Berlině se také ke slovu přihlásil bývalý německý kancléř Schröder, osobní přítel Putina a vysoký funkcionář Gaspromu, placený ruskými naftovými magnáty,a tvrdil, že Rusko se nutně musí cítit izolováno, když je obklopeno nezávislými státy, podporovanými EU a Amerikou, ale že přesto nemá žádné imperialistické zájmy, ale pozastavení jednání mezi EU a Ruskem o partnerství a spolupráci může Rusko přinutit k odvetným opatřením. V Bruselu se 1.září sešli zástupci všech 27 států EU, aby se dohodly na společném postupu vůči Rusku. Naštěstí došlo k dohodě, která uspokojila všechny státy EU, umírněné, i ty, které žádaly radikálnější přístup. Jisté je jenom to, že veškerá jednání mezi názorově rozdílnými zástupci vedla k úspěšnému kompromisu. V pondělí 8. září se setká president Sarkozy v Moskvě s Putinem a Medvěděvem, přijede tam v doprovodu Javiera Solany a José M. Barrosa. Budou vyžadovat konkrétní kroky, to jest odsun vojenských jednotek z Gruzie. Doufejme jenom, že se Putin nebude zabývat svými sibiřskými tygry. Je to zřejmě jeho nové hobby. Snímky, kterými zahajovala ruská televise v neděli 31. srpna svoje večerní zpravodajství ho ukazovaly, jak v tajze zachránil vědeckou výpravu a celý televisní tým, který byl zajisté jenom náhodou u toho, když měl být zoology připevněn do pasti chycenému tygru obojek s vysílačkou. Zvíře údajně nečekaně napadlo televisní pracovníky, a nebýt našeho statečného „silovika“ Putina ( teď vím, jak asi vznikají příběhy vozatajce Bonga) , který duchapřítomně na tygra vystřelil uspávací náboj, mohli být všichni sežráni, nebo aspoň ohlodáni tygrem. Takže všechno dobře dopadlo a všichni se nechali slavnostně vyfotografovat s gerojem KGB Vovkou uprostřed skupiny zachráněných obdivovatelů..
Že v kavkazské oblasti stále není něco v pořádku svědčí i skutečnost, že v neděli 31. srpna na letišti v Nazranu (Ingušsko) čekala policie na kritického novináře Magomeda Jevlojeva, který přiletěl z Moskvy, naložila ho do automobilu a vezla ho údajně k výslechu. Cestou jim ale, zřejmě asi náhodou vypadl z auta s prostřeleným spánkem a ani rychlá lékařská pomoc ho nezachránila. Policie vydala oficiální prohlášení ve kterém se tvrdí, že jakousi nešťastnou náhodou sama od sebe vystřelila pistole jednoho z policistů.
Mezitím co se v Gruzii válčí, a tisíce o všechno okradených uprchlíků se opět dalo do pohybu, koupil Putinův přítel Michal Prochorov (podle Forbesova magazínu je na 24 místě mezi nejbohatšími lidmi na světě ) ve Villefranche-sur-Meer zámeček zvaný Leopolda, který dal postavit belgický král Leopold II. v roce 1902 pro svou manželku. 43letého miliardáře stála tato budovička 496 milionů €. Po zveřejnění novinky sice v anglickém tisku tento svůj nákup popírá, ale jak je u Rusů obvyklé, lže a není radno mu věřit.
Také jsme zase měli Olympiádu v zemi, kde vše připomínalo podivný morbidní Disneyland, všechno bylo barevné, i tráva natřená na zeleno, všichni byli na oko přátelští a hosté byli sledováni zvláštními pověřenci na každém kroku. Asi aby jim někdo něco neudělal. Funkcionářům z Olympijského výboru nijak nevadilo, že kritici režimu museli sedět doma, protože měli domácí arest. Na otázky novinářů , tohoto tématu se týkajících, prostě neodpovídali. Protestovat se mohlo, jen na Stranou určeném místě, a muselo se to předem hlásit. Dvě stařenky kolem osmdesáti let podlehly ilusi, že je protest možný, vzaly to doslova a opravdu chtěly protestovat proti tomu, že jim byl bez náhrady zbořen dům a že nyní musí žít ve vládou přidělené místnosti bez vodovodu a jakýchkoliv sanitárních zařízení. Na úřadě, vydávajícím povolení k demonstraci vše vyslechli a babky hned potrestali jedním rokem pracovního tábora za pobuřování. Jenom díky tomu, že se to nějak dostalo na veřejnost, byl jim po zákroku západních medií trest změněn na podmínku. Ale jestli budou babky dál zlobit, šup do kárného tábora.
Myslím si , že by se baron Pierre de Coubertin divil, co se z jeho krásné myšlenky stalo. Jaká ohavnost a hrůza. Nacionalističtěji to už ani dělat nejde, národní hysterie Číňanů překonala i nacistickou z olympiády v roce 1936. Olympijskými se též staly sporty, které vlastně s pravým sportem nemají nic společného, možná že v budoucnu dojde k tomu, že se bude také závodit v plivání třešňových pecek, či zadržování dechu. Všechno to silně připomínalo Olympiádu v roce 1936, kdy bylo také v Německu vše proměněno v potěmkinské vísky, kdy zmizely varovné cedule na židovských obchodech a vše bylo zkrátka krásné. Též Olympijské hry, konané blahé paměti v Moskvě k tomu lze připodobnit.
Kupodivu se tam našlo málo dopovaných sportovců, což je velice podezřelé. Buďto se drahouškové zalekli anebo chemický průmysl už vymyslel jiné, nové dopingové prostředky, které momentálně ještě nelze nijak zjistit. A to asi bude ten pravý důvod.
Ale jsou i radostné zprávy. Například v Nizozemí našli Rumunští a Bulharští podnikatelé v žebráckém fochu novou kreativní formu výdělku. Svážejí každý pátek v Mercedesech a jiných luxusních autech cikánky s dětmi a umisťují je před mešity. Podle Koránu jsou Muslimové totiž povinni dávat žebrajícím almužnu. Aktivity těchto „podnikavců“ se stupňují, začínají být opravdu obtížní a chudáci muslimové žádají holandské úřady o zákrok. Ti je ovšem poslali do háje. Mají to v Koránu.
Druhého září začíná zase Ramadan. Po zkušenostech z minulých let varují nizozemští lékaři muslimské diabetiky, upozorňují je na nebezpečí půstu a zároveň přejídání sladkostmi. Je prokázáno, že v době Ramadánu je mnoho muslimů, diabetiků ošetřováno na intensivních stanicích, kam je dovezla sanitka v diabetickém kolapsu.Měli by si to platit sami…
Koncem srpna pokračoval proces proti Radovanu Karadžičovi a již nyní se mohou soudci připravit na potíže. Karadžič si vymejšlí a vyžaduje, aby mu byla obžaloba předána v srbštině, to znamená psaná azbukou. Tvrdí pochopitelně, že je nevinen a žádá předvolat jako svědky Richarda Holbroucka a Magdalenu Albright, kteří prý mu kdysi slíbili, že nebude trestán. Protože Mezinárodní soud politiky jako svědky nepřipouští, bude si Karadžič muset hledat jiný způsob prodlužování procesu.
Když loňského roku nizozemská vláda vyhověla dvěma politikům, sekretářce ministra vnitra Nebalar Altayrak (má dvě občanství) a sekretáři ministerstva sociálních věcí Ahmedu Aboutalebovi, a rozhodla se udělit tak zvaný generální pardon ilegálním asylantům, netušila následky. Přihlásilo se náhle mnohem více zájemců, než se počítalo. Jmenovaní dva iniciátoři této akce zpočátku tvrdili, že se jedná jen o kvalifikované lidi, kteří chtějí okamžitě pracovat. Ale zájem o práci projevilo jenom necelých 5% , a také s jazykovými znalostmi to nebylo nijak vynikající. Z nizozemské zkušenosti se okamžitě poučily severské státy a omezily počet povolení k pobytu žadatelům o asyl. Nyní na toto uvolnění doplácí naivní Nizozemí, za letošního půl roku podalo žádost o asyl o 43 % více lidí než za celý loňský rok. Řešením této nepříjemné a neúnosné situace se bude muset zabývat parlament.
V Rotterdamu také došlo k menšímu troublu. Na obecním úřadě byl vypsán konkurs, hledali pracovníka do oddělení sociálních záležitostí. Měl být přijat muž, jménem Mohamed Enait, ale sešlo z toho, neboť dotyčný dobrák byl ortodoxní moslem a odmítal jakékoliv ženě podat ruku. Samozřejmě, že místo nedostal .Okamžitě podal žalobu, kde uváděl, že je diskriminován. Jeho žaloba byla naštěstí zamítnuta, i u vyššího soudu, kam se odvolal. Zdůvodnění bylo jednoznačné, je to přece on, kdo diskriminuje.
Původně jsem měl v úmyslu napsat něco lehčího a veselejšího, ale okolnosti tomu zabránily. Docela nakonec přichází zpráva o smrti Tomáše Bati, který zemřel v kanadském Torontu ve věku 93 let. Nedočkal se sice toho prý vytouženého baťovského čísla 99, ale je to stejně krásný věk. Život měl také celkem příjemný, vypracoval se znovu, přestože v Československu o veškerý majetek přišel. Do ciziny odešel už v roce 1939. Když jsem si přečetl v českých novinách diskusi, která se rozpoutala za článkem, oznamujícím jeho smrt, bylo mi špatně. Tolik zloby a nenávisti. Nechápu, kde se to v těch lidech bere. A to ho vlastně vůbec neznali. Holubičí české povahy. Bůh jim odpusť.
4.září 2008

Okurková sezona viděná z větrného mlýna

Karel A. Pokorný
Skoro každé léto se vyznačuje okurkovou sezonou, kdy novináři jsou vděčni za každou, i nedůležitou zprávu. Bohužel už v nenávratnu zmizela doba, kdy stačila zpráva že někde na Jadranu sežral žralok českou učitelku. Nyní musí žraloky nahradit jiné události.
Vzhledem k časovému problému s uzávěrkou, budu se věnovat vážným i nevážným zprávám, které jsem nashromáždil během dvou měsíců.
17. června měl být u příležitosti 82. výročí Symfonického orchestru českého rozhlasu slavnostní koncert se sólistkou na klarinet Sharon Kam, ke kterému nedošlo, neboť dirigent Vladimír Válek řekl této mezinárodně uznávané klarinetistce, že nezná noty. A bylo po hostování, světoznámá klarinetistka odmítla hrát a musela se hledat náhrada. Nebylo to poprvé, kdy pro hrubé chování českých pořadatelů nedošlo ke koncertu. Loňského roku v září kanadská klavíristka Heléne Grimaud, která měla mít koncert v pražském Rudolfinu, odmítla hrát, protože jí bylo pořadateli odmítnuto upravit pedály u klavíru a personál byl k ní neobyčejně hrubý.
Ó to bylo slávy, když EU oznámila, že uznává žádost českých pivovarů na ochranou značku „České pivo“. To museli lobující čeští pivovarníci jásat, až se sotva na nohou udrželi. Ale pozor, přišla varovná výstraha z „bratrského“ Ruska, kde vyzývá ředitel institutu pro světovou ekonomiku a mezinárodní vztahy Alexander Pitijev k bojkotu českého piva, jako odplatu za snahu postavit v Brdech americký radar. No což, tak budou čeští borci sami pít více piva. Možná, že bude české pivovarnictví, zachráněno, převezme-li ho belgický koncern, s kterým údajně probíhají „tajná“ jednání. Ve svém nadšení ale přehlédli „sládkové“ problém, s kterým nepočítali. EU je totiž upozornila na to, že název české pivo se může používat jenom u piva, skutečně vyrobeného v Čechách a že na láhvovém pivu vyráběném v zahraničí nesmí název české pivo být, přestože se jedná o Prazdroj,nebo Budvar a tím by deklasovali pivo vyráběné v licenci jako méněhodnotné. S tím pivní bojovníci nepočítali. Také se po dlouhé přestávce budou ve Znojmě vyrábět vyhlášené okurky. Oznámilo se. Jenže asi po třech dnech se už zase s výrobou přestalo. Proč, nebylo dostatečně vysvětleno.
Další sensace : Nejmenovaný mohovitý Čech se může chlubit, že se mu jako prvnímu podařilo koupit první láhev koňaku Hennesy z limitované edice za 150 000 €.
Epidemie žloutenky v Praze, která zavinila přechodné uzavření centrály společnosti Vodafone, se dále šíří do středních Čech. Zavinili to údajně narkomani a bezdomovci.. Hygienici provádějí také kontroly v čínských a vietnamských restauracích, protože se zjistilo, že si Vietnamci opatřují za pomoci nastrčených Čechů z útulků psy, které pak upravují ve svých restauracích.
O víkendu 26. a 27. července zemřelo na českých silnicích 27 lidí, což je nejvyšší počet za poslední léta. Také čeští turisté se snažili, celkově jich v cizině zahynulo od začátku roku už 57.
Politici snad z dlouhé chvíle se osočují a podávají navzájem na sebe různé žaloby, takže si soudy nemohou naříkat na nedostatek práce. Topolánek nosil na klopě svého saka několik dní malou vlajku Tibetu, aniž to někdo zaregistroval. Až když si toho všimla čínská ambasadérka, byl malér a šup, už si předvolali čínští politici českého ambasadora na koberec, kde musel nebožák vysvětlovat , jak k této trapnosti mohlo dojít. Jak má vědět, co nosí Topolánek na klopě?
Plzeňská Škodovka představila novou lokomotivu, která má být podle mluvčího firmy nejrychlejší lokomotivou na světě, má dosahovat rychlosti kolem dvou set kilometrů za hodinu. To bude svět koukat. Kam se hrabe francouzská lokomotiva rychlovlaku Thalys, která jezdí na linkách mezi evropskými městy „jenom“ třísetkilometrovou rychlostí.
Česká koruna nezvykle posílila, což obyvatelstvo přijímá s jásotem, vzhledem k tomu, že budou dovolené v zahraničí pro ně lacinější. Méně radosti mají cestovní kanceláře a hotely, které zaznamenávají pokles zahraničních turistů v Česku o 28%. Ekonomové vyčíslili přibližnou ztrátu za poslední dva měsíce na 150 miliard Korun. Dosti zahraničních investorů (hlavně německých) převádí své výrobny v Čechách opět zpět do původních zemí. Paroubek na tento problém našel lék. Zřejmě inspirován skutečností, že Slovensko bude od roku 2009 spadat do Eurozony, navrhuje zavést také co nejrychleji €. Topolánek je samozřejmě proti .
V Polsku odmítl president Kaczinsky podepsat t.zv. Lisabonskou dohodu (prakticky evropskou ústavu), což mu přineslo povzbudivý aplaus od pana profesora z Hradu. Dokonce jím byl pozván do Lán, kde si oba libovali jak to té Evropě ukážou a chválili Iry, kteří v referendu tuto Lisabonskou dohodu zamítli. Francouzský president Nikolas Sarkozy ale upozornil Kaczsinského na skutečnost, že při speciálním zasedání právě v Lisabonu brali přítomní představitelé ohledy na polské připomínky a výhrady, a že nakonec byl on Kaczinsky, který tento návrh také podepsal. Celá komedie není ještě skončena.
President Sarkozy , který momentálně EU předsedá, překvapil také svojí iniciativou pozvat zástupce středomořských států k ustanovení Středomořské Aliance. Jako čestného hosta pozval Angelu Merkel. Tato Aliance se má mezi jiným zabývat spoluprací při problémech poskytování asylu uprchlíkům z Afriky a jinými problémy států kolem Středozemního moře.
Tuto Alianci uvítá především Itálie, která je zaskočena přílivem nešťastníků jak z Afriky (v první polovině letošního roku jich bylo víc než 10.000) , tak z Rumunska (samých Cikánů, Sinti či Romů, jak je komu libo), kteří teď, jako občané EU nepotřebují visa. Problém se snaží nový ministerský předseda Berlusconi vyřešit „stavem státní nouze“, což znamená přísnější kontrolu a povinnou registraci otisků prstů. Již došlo k několika případům násilností ze strany Italů proti pilně kradoucím Rumunům a k útokům na tábory cikánů z Rumunska. Sice nebyl nikdo zabit, ale několik chatrčí shořelo. Italští Cikáni, na rozdíl od rumunských, tyto problémy nezpůsobují a od svých „příbuzných“ se distancují.
Berlusconi se také snaží udělat pořádek v Neapoli, kde se už měsíce hromadil domácí odpad na ulicích a situace se stala skutečně neudržitelnou. Protože Německo má nevytíženou kapacitu velkých nových spaloven odpadků, jezdí denně vlaky s italským odpadem směrem Německo. Doufejme, že je to pro ty spalovny dobrý obchod.
V Rakousku padla vláda a nyní se čeká na nové volby. A ejhle, opět jako pták Fénix vyvstal z popela Jorg Haider, známý populista, který možná trochu zčeří prozatím poklidnou vodu. Po pro Rakousko neslavně skončeném mistrovství Evropy ve fotbale převezme teď trenérské místo bývalý trenér českého národního mužstva Brückner. V českém bulváru se na něj sesypala kritika, protože dal přednost práci v zahraničí, přestože prohlašoval, že už končí a těší se na pensi.
Švýcarsko zachránilo svoji prestiž ohledně cervulátů, vyřešilo skoro státní krizi a katastrofu tím, že dovezlo hovězí střívka z Argentiny (EU jim zakázala dovážet střívka z Brasilie) a tak se může dále grilovat. Trochu zapeklitější situace vznikla, když švýcarská policie zatkla v Chamonix Ghadafiho syna Hanibala. Tento dobrák trávil s manželkou v luxusním hotelu a prý dokonce za pomoci této manželky bil personál v hotelu. Pobyl si dva dny v šatlavě, mezitím co jeho manželka, nacházející se ve vysokém stupni těhotenství, čekala v hotelovém pokoji. V Libyi zase jako odpověď na toto příkoří zatkli dva švýcarské občany a davy pobouřených Libyjců demonstrovaly před švýcarskou ambasádou. V odvetu zarazil Ghadafi ještě dodávky zemního plynu do Švýcarska. Není daleka doba, kdy se budou Švýcaři také potýkat s problémem nežádoucích asylantů, koncem roku mají totiž také přistoupit ke státům Schengenské dohody. Mají se na co těšit.
Španělsko si také vytvořilo problém. Tím, že blahosklonně umožnilo udělovat ilegálním severoafričanům pobyt, je nyní postaveno před nutnost nějak řešit stoupající nezaměstnanost. Vedle Afričanů tam žije spousta lidí z Jižní Ameriky, kteří přišli do Španělska též za prací. Nyní jim španělská vláda nabízí odstupné, když se rozhodnou vrátit do svých původních zemí. Většina se jich kupodivu rozhodla tuto nabídku přijmout, takže si Španělsko může trochu oddechnout - a připravit si další peníze.
Anglie prožívá také obtížnou periodu. Charismatický Blair byl vystřídán bezbarvým Brownem, který není schopen splnit veškeré sliby, které dal při svém nástupu. Vládnoucí Labour Party prodělává největší krizi za posledních deset let a ztrácí voliče ve všech komunálních volbách, které momentálně probíhají.
Také Belgie bojuje s vládní krizí, která se táhne od posledních voleb v červnu 2007. Ty sice k vyhrála Křesťansko demokratická Unie (Vlámská) a jejíž předseda Yves Leterme byl králem pověřen sestavit koaliční vládu. Přestože belgickým státním heslem je „Eendracht maakt macht“ (jednota posiluje), končí veškeré pokusy sjednotit názory jak Vlámů (58%) a Valonů (31%) neúspěchem. Jen německá část Belgie pozoruje vše s klidným odstupem. Dokonce i známý pan profesor z pražského Hradu se pokoušel do této tahanice vložit a radil zvolit cestu, kterou on řešil rozbití Československa. „Rozdělte se!“ pravil velitelsky. Navrhuje Belgičanům, aby se rozdělili na dva státy . Při jeho velikášství je možné, že si dělá zálusk na místo druhého krále. Jeho návrh nebyl vyslyšen, jenom zveřejněn v jednom belgickém regionálním deníku. Ale ne jenom vládní krizí se zabývá belgická veřejnost. V minulých dnech došlo k menšímu skandálku. V renomovaném Conradhotel v Bruselu, na známé Avenue Luise, obývalo celé jedno patro osm příslušníků královské rodiny z Abu Dhabi, spolu se sedmnácti služebníky a služebnicemi. Jedné služce se podařilo utéci a informovat policii, že jsou tam drženi násilím jako otroci a jejich pasy jsou v rukou jejich pánů, kteří je odmítají vydat. Policie zakročila a podala na osm členů arabské rodiny trestní oznámení za „obchod s lidmi a držení jich v otroctví“. Rodina okamžitě odcestovala, bez služebnictva. Trestnímu stihání se ale nevyhne.
Také měli v Bruselu celý týden zajímavou atrakci. Sedm stavebních jeřábů obsadila skupina asi patnácti ilegálních Afričanů, která resolutně prosazovali povolení pobytu a na důkaz toho, že to myslí vážně, vyhlásili hladovku.Lidé se ne ně chodili koukat, hasiči je zásobovali vodou a tak se vlastně zkoušela vytrvalost obou stran. Belgické úřady vycházely z toho, že každý má nárok na svobodné rozhodnutí, ale povolení pobytu odmítly. Až po týdnu demonstranti s kručícími žaludky sestoupili, jeden spadl ze čtyřmetrové výšky a byl odvezen do nemocnice. Povolení k pobytu nezískali.
Starosta belgického města Dendermonde má taky problém, který vznikl vinou „multikulti“ společnosti. V Dendermonde mají hezký katolický kostel, kde je možno vidět sousoší, znázorňující tři anděly, kteří šlapou nožkama na staršího muže, který má na hlavě něco jako turban a drží knihu. Sousoší je tam dávno, už od sedmnáctého století. A opět nastalo velké pozdvižení až v Turecku, které chce do EU. Nějaký bdělý Turek totiž prý poznal v onom starci Mohameda, v dotyčné knize pak Korán a rozpoutal vlnu protestů. V tureckých novinách žádají muslimové pod titulem „zastavte prasečí chování“ odstranění toto sousoší z kostela, protože se cítí uraženi ve své víře. Andělé, vydržte!
Když už jsem u toho Bruselu, tak trochu evropské politiky. EU zarazila veškeré finanční transakce do Bulharska, neboť bylo zjištěno, že přes polovinu peněz zmizí v neznámu a zároveň nefunguje kontrola a korupce místo aby byla potírána se rozrůstá. Pro Bulharsko to teď znamená o 50 miliard Euro méně. Na mušku si pozorovatelé EU vzali také Rumunsko, které má ještě mnoho co dohánět. Měli by se pozorněji podívat i na jiné státy, radostně čerpající peníze z Bruselu.
Dalším problémem je, jak vyřešit problém rozvodů v zemích EU. Je to totiž tak :kolik států, tolik zákonů o rozvodu. Což by příliš nevadilo, ale když se rozvádějí manželé, z nichž je každý z jiného státu EU, není snadné zákony sladit a je též těžké rozhodnout, ve kterém státě se mohou manželé dát rozvést. Některé státy rozvádějí podle prokázané viny, jiné vinu nehledají. A tak dále. Proto se diskutuje a dohaduje a výsledek na sebe nechá jistě čekat.
Nizozemí také přišlo na titulní stránky novin a zpráv v televisi, když se podařilo konečně dopadnout válečného zločince Karadžiče a transportovat ho do vězení v Scheveningen, aby mohl být v Den Haagu postaven před Mezinárodní soud. Bude to dlouhý proces. Ne nedarmo je obviněný psychiatr a proto měl dost času se připravit a schován pod vousy přemýšlet o své budoucnosti a o tom, jak se z toho všeho vymluví..
Ale také zde v naší zemi někdy až přehnaně shovívavé a tolerantní se objeví problémy. Kupříkladu lékaři zjistili na základě dlouholetých průzkumů, že existují různé genetické problémy, které ztěžují léčbu. Při rozborech krve se nesmí z etických důvodů udávat původ pacienta, takže laboratoř dělá jen svoji práci. Kupříkladu bypass operace u Hindustánců (a máme jich tu dost) jsou dost nebezpečné, protože jejich cévy a žíly jsou užší a jemnější a snadněji se poškodí. U židovských žen z východu jsou u rakoviny prsu jiné mutace než u západoevropských žen. Správně by měl být poznamenán při rozborech krve původ pacienta, jenomže etický kodex právě toto zakazuje. U Turků a Marokánců je běžná krevní nemoc thalassemie, kde by se místo železitých tablet (běžných u Evropanů) měla předepisovat foliumkyselina. Největší problém je u manželů, kteří trpí touto chorobou (sňatky jsou uzavírány mnohdy mezi příbuznými) ti mají naději, že jejich děti budou postiženy ještě těžším stupněm této choroby .
V Rotterdamu má být - a možná jednou bude - největší mešita v Evropě. Její stavba je financována Spojenými Arabskými Emiráty. Stavba je prozatím už skoro rok pozastavena. Jeden z důvodů je, že Šejk Haman Rashid al-Maktoum z Dubai, který je v Emirátech ministrem financí, jmenoval nové představenstvo mešity, aniž by se s kým v Rotterdamu poradil. Mešita se měla jmenovat Essalam Moskee, ale nyní mluví jmenovaný šejk jen o Al Maktoum Islamic Center. Všechno se to hádá a nemůže se najít východisko. Město Rotterdam dalo ultimatum, (podle zákona musí být započatá stavba v určité termínu dokončena) že musí do září letošního roku pokračovat ve stavbě. V případě neuposlechnutí, bude povolení staženo a zůstane jen ruina. Možná, že z ní bude hezká velká prodejna koberců.
V sobotu 2. srpna, kdy bylo na Amsterodamských kanálech lodní korso homosexuálů a lesbiček, byl v Amsterodamu v zoologické zahradě diskusní meeting , 75 lidských účastníků, kteří diskutovali o homosexualitě zvířat. Muselo to být velice zajímavé. Kolik zvířat se zúčastnilo, nebylo zveřejněno.
Jinak spořádané Německo se též potýká s politickými problémy. Mezitím co CDU s kancléřkou Angelou Merkl se snaží udržet prosperující hospodářství (které je bohužel ovlivňováno také světovou krizí) a snižovat nezaměstnanost, koaliční Sociálně Demokratická Strana se masochisticky, za pomoci různých vnitřních afér, pomalu rozkládá. Skoro jako v České republice, kde se nemohou soudruzi dohodnout a vzájemně se osočují. V Německu se dokonce rozhodli vyloučit ze strany dlouholetého člena a bývalého ministra a vicekancléře Clemense, protože si dovolil kritizovat postup některých socdemokratických politiků.
Němci jsou národ, který se velice rád shromažďuje a slaví na ulicích všechno možné, třeba fotbalisty, a to i když nevyhráli. Též se v Berlíně i jinde pořádá každoročně pro víc než milion lidí (homosexuálů !) tak zvaná Love parade a proto, když se rozhodl po Evropě cestující populistický demokratický kandidát na amerického presidenta, (mulat, vydávající se za černocha), že též promluví v Berlíně k lidu, našlo se kolem půl milionu zvědavců. Shromáždili se pod „Siegessäule“ , tedy u sloupu s takovou divnou pozlacenou paní na špičce a byli možná i zvědaví, co jim Barak Hussain Obama řekne. Nic závažného pochopitelně neřekl, jen toho hodně planě nasliboval. A lhal, když řekl, že nemluví jako kandidát na amerického presidenta. Jako kdo tedy ? Připomínal prodavače vysavačů. Vše bylo organizováno a kontrolováno americkou televisní společností, nakloněnou demokratům a bylo dbáno na to, aby nebyly vidět žádné protiamerické transparenty, tak běžné při návštěvách presidenta Busche. Nesmělo to totiž vypadat jako volební kampaň. Která to ovšem jaksi byla.
Nevím proč jsme si vzpomněl na dávnou dobu, kdy davy rozjásaných Němců naslouchaly svému Vůdci. Je to srovnání zlé a snad i nespravedlivé, ale když ono je tak snadné ovlivnit dav. Již od dob antiky víme, že dav je manipulovatelný a jeho sympatie, antipatie a jiné projevy jsou zcela bezcenné. Slibovat změnu, jak to všade vykřikuje Obama je levné a nutí nás k tomu, klást si otázku, zdali změna znamená též zlepšení. Ostatně, pokud bude Barack Hussain Obama vůbec zvolen, bude presidentem americkým, bude tedy hájit především americké zájmy. Co si ti Němci představovali, je mi nejasné. God bless America.

Neprojdou!

Karel A. Pokorný
Zřejmě bez většího zájmu veřejnosti proběhl významný den těch, kteří oplakávají dobu vlády komunistů, den Pohraniční stráže.
13. července se v pohraničním, městečku Poběžovicích již po osmé sešli bývalí „ochránci hranic míru a socialismu“, aby si zavzpomínali na ty krásné doby, kdy chránili socialistickou republiku před narušiteli a diversanty ze Západu a měli spolu krásné časy.
Setkání proběhlo v restauraci hotelu Hubertus a bylo tam přeplněno. Jako čestný host promluvil bývalý plukovník pohraniční stráže bývalé DDR, Karl Heinz Kather. To byl jeden z těch „hodných Němců“, jak také jistě víte. Všichni zlí se přece koncentrovali v Západním Německu. Určitě se vzpomínalo na staré časy, kdy se jim tak pěkně a úspěšně střílelo po narušitelích „hranice tábora míru“, po těch nešťastnících, kteří chtěli opustit zem. Zajímalo by mne, jakou na ně ten německý soudruh mluvil řečí. Asi jim přednášel „parusky“.
Předseda středočeské sekce rady Klubu českého pohraničí (překvapuje mne dost, že středočeský kraj hraničí s Německem) soudruh Jiří Pokorný pak referoval o nebezpečí umístění americké radarové základny v Brdech. Všichni přítomní tyto plány pochopitelně jednomyslně odsoudili. Další řečník, Jaromír Kohlíček, poslanec za KSČM v Evropském parlamentu, dojal všechny přítomné vzpomínáním na své dětství v Broumově. K jeho údivu a hněvu prý tehdy někteří lidé říkali, že pohraničníci jsou vrazi. Zdůraznil, že s tímto názorem zásadně nesouhlasí , neboť on jen díky těmto ostražitým a bdělým ochráncům mohl v klidu chodit do školy a jeho rodiče radostně a v klidu budovat socialismus. Ve svém projevu vyzval přítomné k účasti na příštích volbách do Evropského parlamentu a slíbil, že pokud KSČM uspěje, uspořádá pro členy sekce bývalých pohraničníků zájezd do Bruselu a Strassburgu. Proč zrovna tam a ne někam do Severní Koreje? Asi proto, aby mohli vidět ty pravé kapitalistické hrůzy.
Ve srovnání s jinými léty bylo letošní setkání velice hojně navštívené a četní hosté si se slzami v očích prohlíželi výstavku předmětů, připomínajících Pohraniční stráž. Tu dal dohromady místní občan, soudruh Miroslav Macháček. Mohli obdivovat staré dobové nárameníky pohraničníků a SNB a Řád republiky za úspěšnou ostrahu hranic, kterou získala místní brigáda Pohraniční stráže v roce 1956.
Soudruzi mají též velké plány do budoucna : 26. října 2008 chtěli v Poběžovicích, či někde v jejich blízkosti odhalit pomník, věnovaný Pohraniční stráži, všem „statečným“ ochráncům státní hranice. Kde bude pomník přesně umístěn, není zatím známo, protože u obyvatel Poběžovic se plány nesetkaly s žádným velkým nadšením. Naopak, když svůj záměr zveřejnili, setkali se soudruzi s nesouhlasem a velká část místních pravicových politiků a medií se veřejně vyslovila proti postavení něčeho takového v Poběžovicích.
Mezitím co „hrdinové“ nostalgicky vzpomínali na minulost, asi vůbec nevzpomněli na místní zámek, kde během své služby u Pohraniční stráže bydleli.
Zámek v Ronšperku, ( německy Ronsberg ) jak se město Poběžovice po staletí jmenovalo, byl od roku 1948 v majetku armády, která o něj „pečovala“ způsobem, známým i z mnoha jiných míst. Po roce 1970 zámek, pocházející z 16. století, zpustl docela a část se zřítila. Dnes probíhají nákladné opravy centrální budovy a jižního křídla. Bývalí pohraničníci určitě ničím nepřispějí. Přestože strašný stav starobylého zámku zavinili..
Naštěstí se toho nedožil hrabě Richard Coudenhove – Kalergi, významný česko-rakouský diplomat, který v zámku do roku 1938 s rodiči bydlel. Rodina vlastnila zámek od roku 1854. Byl to, stejně jako jeho otec , vzácný člověk a prozíravý diplomat, který se zabýval myšlenkou sjednotit evropské státy do Panevropské Unie. Po obsazení Rakouska v roce 1938 musel uprchnout před nacisty, emigroval s rodinou do Švýcarska a později do USA, kde přednášel na Newyorkské universitě moderní dějiny. Po válce se vrátil zpět do Evropy, ale jeho zámek, který rodině nacisté zabavili, byl považován za německý majetek, takže díky Benešovi , který byl kdysi jeho přítelem, a jeho dekretům propadl zámek státu.
Hrabě Coudenhove se usadil v Rakousku a pomáhal budovat zničenou zemi. Svoji myšlenku, sjednotit evropské státy nikdy neopustil. V roce 1950 byl v Cáchách jako vůbec první vyznamenán cenou Karla Velikého. Tato cena je od roku 1950 udělována politikům za zásluhy o evropskou jednotu. Na návrh hraběte Coudenhova byla také přijata Beethovenem zhudebněná Schillerova „Óda na radost“ za evropskou hymnu. Richard Graf von Coudenhove –Kalergi zemřel 27.listopadu 1972. Jeho příběh je látka na samostatné vyprávění.
Ale o tom všem hrdinní obránci hranic většinou nic netuší. Ten Kohlíček, co chodil díky Pohraniční stráži v Broumově do školy, by si to sice mohl sám přeslabikovat, ale v Haló novinách se o tom asi nic nepíše.
Soudruzi se vlastně zase tak příliš radovat nemohou. V Poběžovicích , se totiž dějí i jiné věci, které dávají naději do budoucnosti. Například tam proběhly letos v květnu Česko-Bavorské slavnosti k poctě sv. Jana Nepomuckého, uspořádané Městským kulturním a informačním střediskem, společně s německým partnerem, městem Schönsee. Hosty pozval osobně i starosta města Mgr. Hynek Říha. Slavnosti byly zahájeny u sochy Jana Nepomuckého na Mírovém náměstí, potom byla přednášky o Poběžovicích v době baroka a o jedné z nejvýznamnějších soch sv. Jana Nepomuckého, té, která stojí v městečku na náměstí a jejímž tvůrcem je sochař Jan Brokoff. Na následujícím filmovém a diskusním večeru bylo promítáno několik filmů : Nejznámější Čech – Jan Nepomucký, Ronšperk - Duše neuletěla, a dokumentární film Kameny plují k Bohu, věnovaný architektu Hýzlerovi. Byla také pořádána výstava fotografií Poběžovice v řece času a ještě o krok dál.
Nevím , nevím, jak se to soudruhům, bývalým pohraničníkům líbilo. Asi moc ne. Jistě se ničeho nezúčastnili, zejména ne slavnostní mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie a nebo již tradičního pietního aktu u hrobu otce Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, Jindřicha Coudenhove-Kalergi. Letos bylo již 102. výročí jeho úmrtí.
Na programu slavností byla ještě další setkání, vystoupení českých a německých dechových kapel a bylo možno ochutnat nejen české speciality, ale i německé, tedy bavorské, jako Weisswurst, bavorské vdolečky, preclíky a dokonce i pivo.
V Ronšperku, dnes v Poběžovicích spolu kdysi žili v klidu a míru Němci - jmenuji je první, protože jich byla většina – a Češi, a také velká komunita Židovská. Ronšperk byl totiž pro Chasidy, kteří tuto skupinu tvořili, významným poutním místem.
Všechno bylo zničeno, napřed nacisty a pak komunisty. Jedni s druhými si v důkladnosti nezadali. Nacisté na to ale měli jen dvanáct let, kdežto komunisté , lidé zvláštního ražení, se mohli vyřádit od roku 1948 až do té slavné hadrové revoluce v roce 1989 - a ani po ní se svojí činností neskončili. Vlasteneckého na jejich počínání není nic, přestože se to domnívají. Vlastenec je totiž ten, kdo má rád svoji zemi, aniž by nenáviděl ostatní národy, či skupiny lidí, zejména ne ty ve vlastní zemi, nebo v sousedství. To, co nám předvádějí tito a jim podobní soudruzi vlastenci, je nebezpečný a odporný nacionalismus. A kam ten vede, to jsme už měli možnost dostatečně poznat v minulosti.

Everybody wants to be a comedian

(titulek) Czechs no longer brew top pilsner (titulek)
The Prague Post June 4th, 2008
If you want to taste the world’s best Bohemian-style pilsner beer, you’re going to have to go a long way from Bohemia. At this year’s World Beer Cup in San Diego, California, the largest competition of its kind, the gold medal for “Bohemian-style lager” did not go to a Czech brewery for the first time since 2000. Rather, the world’s best pilsner beers can be found in two unlikely places: Portland and Sydney.

Černý to den. Zhasněte lampiony, já chci vidět tmu. Zlatá medaile za nejlepší plzeňské pivo šla do pivovaru v Sydney a stříbrná do pivovaru v Portlandu.

Vážení přátelé, jsou v historii národů a jedinců chvíle, kdy je třeba přiložit polnici ke rtům a troubit národu na poplach.
Navzdory tomu, že jako Čechoaustralan jsem člověk s rozštěpenou osobností, přiložil jsem ke rtům na místo polnice sklenici plzeňského (toho z Plzně) a raději jsem šel zatížit emailovou síť.
S odpověďmi se roztrhl virtuální pytel.
Čechoplzeňák z Plzně mi oznámil: „Voni tomu nerozuměj, my víme svý.“
Čechoněmec z Wasserburgu prohlásil hrdě: „Na hradě máme vodu a já si zvyknul na bavorský, tak ať.“
Čechorus z Kolpašova to vzal od podlahy: „Nedáme se, nenecháme to jen tak, budeme ty imperialisty žalovat.“
Čechofrancouz z Lesparre-Medoc se nechal slyšet: „Červený je stejně lepší.“
Čechoital z Milána se na mně rozlobil: „ˇsi vůl.“
Čechošpaněl z Cordoby to vzal více lokálně: „Ty bejku.“
Čechochorvat ze Splitu se nechal slyšet: „Není nad Slivovici.“ (Totéž mi ale napsal i Čechohanák.)
Čechopražák ze Smíchova mi sdělil s blahosklonnou samozřejmostí: „Smíchovský bylo vždycky lepčejší.“
Čechoizraelita z Hebronu mě pokáral: „ Vždyť víš, že nejím vepřový, tak nač pivo.“
Čechohavajan z Molokai poněkud roztržitě (má mladou havajanku) prohlásil: „Na pláži je mi všechno jedno.“
Čechomexikánec z Čihuahua mi sveřepě (s vykřičníky!!!) napsal: „Piju jenom Taquilu, maximálně Margaritu“
Čechovatikánec z Říma jistě zvednul oči vzhůru: „Není nad mešní.“
Čechoturek z Antalie to měl jasné: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“
Čechochilan z Antofagasty by věděl jak na to: „Pinocheta na ně!“
Čechozimbábwec poněkud zaváhal: „Zeptám se raději Mugabeho.“
Čecholiberiec z Monrovie státotvorně ohlásil: „Mohu jenom černý.“
Čechoangličan z Cardiffu si jen povzdychl: „Vy v těch koloniích máte furt moc roupů.“
Čechopakistánec z Pešhawaru poznamenal z nadhledem: „Bin pošle Boeningy a bude po ptákách.“
Čechomaďar z Kecelu poznamenal: „ Kdo by ke guláši pil plzeňský?“
Čechošvéd z Nykopingu si postěžoval: „V tý zimě se tu pivo stejně nedá pít“.
Čechoslovák z Tater zachoval z té výše stoický klid: „Nu, čo.“
(Nejedná se o občana Československé republiky. Ta již řadu let neexistuje.)
Čechoameričan se jen zeptal: „Kam na ty blbosti chodíš?“
(Nejedná se o občana Českoamerické republiky. Ta neexistovala nikdy.)

Čech všude bratry má.
Jak jsem již napsal – s odpověďmi se roztrhl virtuální pytel. Nikoliv ale jak jsem očekával. Takhle to plzeňské nezachráníme. Nedostatek vlastenectví zranil mé cítění.
Jako Čech zhrzen dopíjím třetí nejlepší plzeňské na světě.
Jako Australan si jdu koupit to první nejlepší.
My feeling is really hurt.