Česko má vládu

Ačkoliv se „levicová“ opozice smířila s tím, že trojkoalice v klíčovém hlasování uspěje, v pátek 19. ledna při zasedání sněmovny hlasující o důvěře vlády, se u řečnického pultu vystřídaly desítky sociálních demokratů a komunistů. Vládní politici většinou jen reagovali na jejich kritiku.
K hlasování se poslanci dostali až po deseti hodinách, krátce po sedmé hodině večer. Koaliční vláda získala důvěru 100 poslanců potom, co se bývalí členové klubu ČSSD M. Pohanka a M. Melčák hlasování neúčastnili.
„Nový“ premiér M. Topolánek (ODS) podle svých slov necítil triumfální pocit vítězství, spíše úlevu z toho, že po 230 dnech od voleb má země stabilní uspořádání.
„Není čas na triumfy a bouchání šampaňského. Čeká na nás velmi tvrdá práce, každý významnější zákon budeme muset předjednat,“ řekl novinářům a dodal, že i když sociální demokraté zatím jeho nabídku odmítli, je připraven klíčové vládní záměry s opozicí předem konzultovat.
Předseda ČSSD J. Paroubek o nové vládě prohlásil, že nemá šťastný start, protože je postavena na zradě, korupci a politickém vydírání. Dodal ale, že: „Je dobré, aby opozice a koalice spolu hovořily.“
Konec zdlouhavého "přetahování" o podobu nové vlády uvítal šéf KDU-ČSL Jiří Čunek slovy: „Jsme rádi, že ta agónie skončila, že vláda začne pracovat a předkládat zákony. Nebude to jednoduché, ale je důvod k určité radosti, že můžeme začít dělat něco jiného, než co se tady dělo osm měsíců.“ Vláda je podle něj připravena o návrzích zákonů vyjednávat jak s opozicí, tak s Melčákem a Pohankou. (Potvrzuje to i dohoda podepsaná třemi vůdci koaličních stran a oběmi poslanci.) Vláda podle něj vydrží nejméně do podzimu.
Předseda Strany zelených Martin Bursík bere fakt, že pozice vlády bude křehká, i jako určitou výhodu. „Tato vláda má většinu, která je těsná. To samozřejmě povede vládu k tomu, aby se chovala korektně a solidně. To také prospívá demokracii a politickému dialogu.“
Vůdce druhé opoziční strany předseda KSČM Filip prohlásil, že „Vláda, která získala dnes velmi podivným způsobem důvěru, bude v pozici slabé vlády. A to pro Českou republiku nevěstí nic dobrého.“
M. Melčák vystoupil v závěru diskuse a zopakoval, proč se rozhodl Topolánkův tým tolerovat. Hlavní motivací bylo podle něj ukončení sedmiměsíčního politického patu. Ostře kritizoval šéfa ČSSD J. Paroubka - je to podle něj člověk, kterému jde hlavně "o koryta". Melčák uvedl, že Paroubek chtěl v případném třetím pokusu složit vládu s komunisty a "přeběhlíky" z jiných stran. V sociální demokracii je prý hrubě potlačována svoboda slova a lidé kolem Paroubka jsou podle poslance schopni nátlaku a zastrašování. Na Melčákovo vystoupení reagovali koaliční poslanci potleskem, ozvaly se ale i výkřiky "hanba". J. Paroubek pak řekl, že Melčákovo vystoupení bylo lidsky i věcně tak ubohé, že na něj ani nebude reagovat.
Mnohahodinová rozprava se dotkla téměř všech oblastí a ministerstev - poslanci mluvili o euroústavě, dodávkách ropy, vývozu zbraní, státních maturitách, daních i zemědělství.
Prezident Václav Klaus vydal tiskové prohlášení, ve kterém konstatuje, že od voleb občané České republiky slyšeli, že vítězná ODS chce od ČSSD toleranci svého kabinetu jako předpoklad plnohodnotného vládnutí a nebo předčasné volby, které měly vyřešit rovnováhu sil ve sněmovně.
„I já jsem opakovaně žádal buď stabilní vládu na bázi dohody klíčových politických stran, nebo nalezení co nejrychlejší cesty k předčasným volbám. Po dnešním hlasování o důvěře předpokládám, že takto vzniklá vláda je zahájením cesty k tomu druhému, tedy k předčasným volbám.“
Exprezident V. Havel premiérovi blahopřál: „Věřím, že se nyní politická situace v naší zemi konečně zklidní a že vláda připraví důležité reformy, v jejichž uskutečňování by pokračovala vláda následující“.
------------------------------
K tomu všemu lze snad jen dodat, že volební výsledek, který přivedl do sněmovny 100 hlasů „levice“ (ČSSD a KSČM) a 100 hlasů „pravice“ (ODS, Lidová strana a „nováčka“ v parlamentu Zelení) předpokládal určitou dávku tolerance „menšinové vlády“ – či lépe řečeno „vlády s rovným počtem hlasů“. Takové tolerance vedení ČSSD pod předsedou J. Paroubkem zřejmě nebylo schopné. Ten od svého zvolení předsedou sociální demokracie, dokázal během krátké dobu stranu zcela ovládnout. (Jeho popularita mezi členy ČSSD ne-li roste, pak zcela zřetelně dále trvá.) Od první chvíle po vyhlášení výsledku voleb v červnu l.r. bylo jasné, že jeho hysterická reakce nad volebním „ne-vítězstvím“ je výrazem jen jednoho – neschopnosti se smířit se ztrátou moci, která by nikdy neměla patřit k charakteru demokratického politika.
Česko má tedy vládu, která sice jen těžko bude mít dlouhého trvání, ale je tím v dané chvíli nejlepším řešením.
Lze jen doufat, že se jí podaří dovést republiku k předčasným volbám. Zatím se zdá, že dělící čára mezi voliči běží přesně středem. Lze tedy také jen doufat, že ve volbách bude dosaženo výsledku, který umožní vládu skutečně schopnou vládnout ve prospěch státu a příštích generací. Výsledek, který současně také zmenší možnosti „technokratům moci“ pro jejich ničím neomezované politikaření a vytvářením jednoho korupčního skandálu po druhém.
Za zcela zvláštní pozornost stojí i koncept nechuti k „přeběhlíkům“, vyhlašovaný panem prezidentem a předsedou ČSSD. J. Paroubkem. Ten nelenil a hned oznámil, že hodlá vypracovat „zákon proti přeběhlictví“ a že jej bude konzultovat v první řadě se Zdeňkem Jičínským, spoluautorem „první socialistické ústavy“ ze začátku šedesátých let. Poslanec ČSSD Z. Jičínský se rozpomněl na svoji předsrpnovou minulost a nechal se slyšet, že přeběhlictví je nepřípustné, neboť lidé očekávají, že se jimi zvolení poslanci budou chovat podle vůle strany. Za poznámku stojí, že podle posledního průzkumu veřejného mínění 52 procent dotázaných s ním souhlasí.
Pro mne osobně je to zjištění zarážející. Chápu ovšem, že vedení každé politické strany na celém světě touží po tom, aby všichni její poslanci volili přesně podle požadavků stranického aparátu. Konec konců, z toho vyplývala i „vnitrostranická ´demokratická´ disciplina“ komunistických stran. Proč by si to ale měl přát demokratický občan je mi záhadou.
V současném českém politickém systému poslanecký mandát nepatří politické organizaci, ale poslanci. A pokud demokratický občan očekává od svých zástupců osobní nezávislost a svědomí, pak musí respektovat i to, když se poslanec rozhodne zaujmout postoj opačný postoj proti vůli stranického aparátu. Z tohoto hlediska mi řeči o „zradě“ a „přeběhlících“ vytváří nechuť v ústech. (Ani zdaleka to nepokládám za jen čistě „české“ politické myšlení. Nemohu si ale odpustit poznámku, že to není tak dlouho, kdy jsem stejná slova četl od českých emigrantů v Melbourne.)
Za podrobnější pohled by stálo i počínání pana prezidenta během „bezvládí“. Z výzkumů veřejného mínění vyplývá poněkud konfliktní výsledek – lidé jsou sice i nadále ze všech ústavních činitelů nejvíce spokojeni s prací prezidenta, ale přitom usuzují, že svojí roli při řešení vládní krize „nezvládl“. (Potvrzuje to buď nespolehlivost výzkumů veřejného mínění a nebo konfliktnost českého politického myšlení většiny občanů).
Z postojů pana prezidenta je pro mne osobně nejvíce výmluvné, že při kritice koaliční dohody mezi ODS, lidovci a zelenými, mu nejvíce vadili právě zelení. Pro hlavu státu zelení stojí na „absolutně druhé straně jakési ideologické bariéry“. Ideologicky jiná je podle Klause nyní i ODS. Uvedl, že "zelenání" pravicových stran je nyní celosvětovým fenoménem. „Přátelství pana Topolánka (ODS) a pana Bursíka (zelení) je něčím podobným tomu, co dělá pan Cameron uvnitř své britské Konzervativní strany. Takže to jako úplnou výjimku nevidím, ale považuji to za neuvěřitelně nešťastné,“ řekl prezident. Podle Klause bude zmíněný fenomén možná důvodem k tomu, aby vzniklo nějaké jiné politické hnutí, „které by to vidělo takto ostře“.
Nejsem si jist, čemu to přičíst, ale je při nejmenším podivné, že oba muži, kteří se stali prezidenty České republiky došli k stejnému názoru – i když z opačného konce.
V. Havel jako prezident volal po vzniku nových politických hnutí. Toužil po občanských demokratických stranách levicového středu, které by byly schopny realizovat jeho vizi občanské společnosti. Vznikla strana Svobody a několik dalších a – všechny zemřely na úbytě.
Nyní jeho nástupce volá po hnutí, které by naplnilo jeho touhu po straně pravicového středu, po straně vskutku „konzervativní“. Straně, kterou on sám v českém politickém klimatu nedokázal vytvořit.
Nejsem si jist tak zcela jist o čem to vypovídá. Je to ale úkaz k zamyšlení.