Že by konečně vláda? Část 1.

Již řadu let – přesněji řečeno od začátků mého “internetování“ – můj den začíná čtením zpráv ČTK. Někdy potěšen, někdy poděšen. Od loňských parlamentních voleb ve mně začal vzrůstat pocit údivené nevíry. Stále více a více jsem vzpomínal na mého dávného přítele, který po každém projevu prezidenta „blahé paměti“ Novotného, vždy v nevíře vrtěl hlavou a prohlašoval: “Je to vůbec možný?“
Měsíce trvající sestavování České vlády by mohla být „podařená taškařice“, kdyby to nebylo spíše „nepodařené“ a již vůbec ne „taškařice“. Od senátních a komunálních voleb mi pak vývoj událostí „vyrážel pero z ruky“ navzdory tomu, že píši na počítači. Prostě jsem najednou neměl co psát. Sledování politiků, včetně v čele hrdě kráčejícím panem Prezidentem ve mně vzbuzovalo jen nepřijatelně silná slova.
Zítra, t.j. v pátek 19. ledna se bude parlamentě České republiky opět rozhodovat o důvěře vládě. K tomu, co tomu předcházelo se bez použití silných slov pokusím vrátit před senátní volby, kdy 3. října na základě kompromisu sestavená menšinová vláda ODS premiéra Mirka Topolánka nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Nehlasovalo pro ni ale ani všech 100 poslanců ODS, lidovců a zelených (původní „trojkoalice“ která se nedokázala ani rozběhnout) a předseda ČSSD J. Paroubek začal mluvit o získání „přeběhlíků“ pro sestavení „své“ vlády.
14. října pak prezident Václav Klaus ústavně přijal demisi vlády a bylo na něm komu a kdy svěří druhý pokus o sestavení vlády. Rozhodl se, že tak učiní po senátních volbách a kabinet „v demisi“ pověřil dočasným výkonem funkcí.
Současně vyjádřil naději, že výsledky senátních voleb přimějí – byť i jen nepřímo – představitele parlamentních stran ku kompromisu.
Po volbách pak svolal schůzku všech pěti parlamentních stran (včetně KSČM), kde jim předložil plán „duhové“koalice. Sociální demokraté jen několik hodin po schůzce jeho návrh odmítli a požádali o svou šanci sestavit vládu – s náznakem na podporu nejmenovaných „přeběhlíků“.
To pana prezidenta urazilo: „Čekal jsem jeden měsíc od nevyslovení důvěry vládě ...“ uvedl prezident ve svém prohlášení. „Čekal jsem, že politické strany budou ochotny spolupracovat při nalézání východiska. ... ČSSD a její předseda Jiří Paroubek svým téměř bleskovým večerním rozhodnutím vyloučili jakoukoliv možnost dohody a zmařili i tento poslední pokus. Ukázalo se, že dohoda o jakékoli parlamentní většině je nemožná...“. Mluvčí prezidenta k tomu dodal, že: „Pan prezident tím byl překvapen a zklamán. To je o to překvapivější, že na místě samém, tváří v tvář ostatním, předseda sociální demokracie takto nehovořil“.
Třeba říci že podobný způsob vyjednáváni předsedy ČSSD J. Paroubka rozhodně není neobvyklý.
O několik týdnů později, 6. listopadu, prezident V. Klaus došel k prvému z pozoruhodných rozhodnutí – na mimořádné tiskové konferenci nabídl sestavování vlády znovu M. Topolánkovi a prohlásil, že již netrvá na tom, aby nová vláda měla v parlamentu většinu. Přitom ale stále odmítal vládu postavenou na hlasech „přeběhlíků“. Jak by to měl předseda vlády realizovat, ale neřekl.
Výzkumy veřejného mínění ukazují, že většina dotázaných se domnívá, že prezident V. Klaus při řešení vládní krize zklamal. S názorem většiny lze jen souhlasit. Proč znovu pověřoval sestavením vlády člověka, který již jedenou důvěru parlamentu nezískal, je skutečně otázka, na kterou se těžko nalézá logická odpověď. Někteří komentátoři naznačují, že to udělal z nelásky k svému nástupci ve vedení ODS, proti kterému měl od samého začátku námitky. Další vývoj ale spíše naznačuje (a odpovídalo by to i osobnímu charakteru V. Klause), že patrně doufal využít politické „slabosti“ M. Topolánka k tomu, aby ho vmanévroval do jakési obdoby „opoziční smlouvy“ (kterou on sám před lety dohodl s M. Zemanem). Řada lidí považuje údobí „opoziční smlouvy“ za pokřivení demokracie a za důvod zastavení a zpomalení reforem – jinak řečeno za „zradu pravicového programu“ ODS. M. Topolánek měl tedy dodatečně Klausovu dohodu se sociální demokracií korunovat a ospravedlnit jako něco normálního. A dohodnout podobnou, ne-li horší.
Prezident prohlásil, že hodlá M. Topolánka jmenovat jakmile to bude možné a odmítl říci, co se stane, pokud M. Topolánek jmenování nepřijme. Některé občanské demokraty, včetně M. Topolánka, prezident svým rozhodnutím zaskočil. Navíc je i překvapilo, že prezident zrušil také plánovanou schůzku s předsedy parlamentních stran.
"Jsme překvapeni rozhodnutím pana prezidenta nesvolat schůzku představitelů jednotlivých parlamentních stran," řekl první místopředseda ODS Nečas. Nemyslí si prý, že "obstrukce" šéfa ČSSD J. Paroubka znamenají, že nemá cenu jednat s ostatními stranami
Nakonec M. Topolánek po rozhodnutí vedení ODS druhé pověření přijal a začal vyjednávat o sestavení vlády, která by důvěru sněmovny mohla získat – včetně koaliční vlády ODS, ČSSD a Lidové strany.
To vyvolalo odpor nejen v ODS ale i v ČSSD. V novinách se objevil seznam poslanců ČSSD, kteří by si přáli, aby ČSSD byla raději v opozici, než ve vládě spolu s ODS (jak prosazoval předseda J. Paroubek) a bývalý předseda ČSSD M. Zeman řekl, že případný vstup do vlády občanských demokratů a lidovců by byl pro sociální demokraty nedůstojný. Podle něj by to byla "vlastně skrytá velká koalice (ODS a ČSSD) homeopaticky naředěná lidovou stranou".
Objevily se i zprávy o tom, že bývalý předseda vlády a ČSSD M. Zeman údajně připravuje "puč" proti současnému šéfovi sociální demokracie J. Paroubkovi a že někteří bývalí Zemanovi lidé prý zatím neúspěšně jednají s ODS a nabízejí této straně, že získají sociálnědemokratické poslance.
Poslanecký klub ČSSD navíc opustil poslanec M. Melčák, který také vyjádřil nesouhlas s účastí ČSSD ve vládě a doporučil, aby ČSSD umožnila vznik Topolánkova kabinetu, a jeho kroky pak kritizovat z opozice. (Melčák je členem levicové frakce v ČSSD). Již v říjnu, poslanecký klub ČSSD opustil M. Pohanka.
Vedení ODS pak v této situaci ukončilo vyjednávání o společné vládě ČSSD a KDU-ČSL pro neustálé obstrukce předsedy ČSSD J. Paroubka a rozhodlo oživit trojkoalici s lidovci a zelenými, bez naděje bez nějakého „přeběhlíka“ z ČSSD ve sněmovně důvěru získat.
To rozhněvalo pana prezidenta. 14. prosince prohlásil, že požádá-li premiér M. Topolánek podruhé sněmovnu o vyslovení důvěry vládě bez předem vyjednané podpory, bude to prezident Václav Klaus chápat jako cestu, jak co nejrychleji dospět k třetímu pokusu a k předčasným volbám. A varoval: „Vrátí-li (Topolánek) jmenování předsedou vlády, pokusím se o nalezení jiného řešení. S neřešením nemohu souhlasit“.
Svůj postoj pak „korunoval“ 21. prosince ústavně pochybnou akcí, když mu předseda vlády M. Topolánek předložil novou vládu. Prezident nezvykle ostře vrátil staronovému premiérovi M. Topolánkovi dohodu, kterou uzavřely ODS, KDU-ČSL a Strana zelených. Na tiskové konferenci dal najevo, že se mu dosavadní vyjednávání o vládě nelíbí. Nelíbilo se mu, že se chce Topolánek opírat o „přeběhlíky“ a že má ve vládě jako ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (pro jeho údajně pochybný „vztah“ k Rakousku).
Z dalších Klausových slov vyplynulo, že od Topolánek žádá, aby šel znovu za šéfem opozice, předsedou ČSSD J. Paroubkem – pokud tedy bude chtít prezidentovi vyhovět.
Podle zpráv účastníků, M. Topolánek prezidentovým slovům naslouchal, bylo ale vidět, že je rozčilený a s prezidentem nesouhlasí.
„Já do úvodu musím říci, že kdyby ta tisková konference byla 20. července, tak bych těm slovům velice dobře rozuměl. Ale my máme konec prosince, máme těsně před Štědrým večerem, před čtvrtou adventní nedělí, a v tomto smyslu já těm výrokům úplně nerozumím. ... Média i já jsme se těšili, že budeme mít před Vánoci novou vládu, ale nejsem to já, kdo ten proces zdržuje,“ řekl na prezidentovo prohlášení M. Topolánek.
„Já jsem to nepochopil“, reagoval též K. Schwarzenberg.“Jestli tím myslí, že by nám Rakousko kvůli mně vyhlásilo válku nebo vyslalo komando, které by obsadilo Temelín? Já nevím, co tím vztahem s Rakouskem myslí“.
Mezi prvními prezidenta ostře kritizoval předseda zelených M. Bursík (jako nestraníka K. Schwarzenberga jmenovali zelení).
„Prezident by se neměl chovat jako soukromá osoba, ale jako ústavní činitel. Kdo jiný než prezident by se měl chovat ústavně a měl by rozumět potřebě ustavení vlády.“
Podle jeho názoru se prezident nechová v souladu s ústavou. Z ní totiž vyplývá, že není třeba, aby prezident vládu schvaloval. Jinými slovy, nemá právo premiérovi takto seznam ministrů vracet.
Oproti tomu ČSSD podle očekávání prezidenta pochválili: „Rozhodnutí Václava Klause považuje ČSSD za vyjádření integrity názorů prezidenta republiky“, a jejich předseda J. Paroubek k tomu dodal: „Myslím, že pan prezident vrátil pány do reality,“ a vyjádřil ochotu dále jednat s ODS, ale musí to prý být rychle.
Chválení pana Prezidenta ze strany ČSSD ale netrvalo dlouho.
Ještě ale před tím odmítnutý předseda vlády M. Topolánek ztratil hned po Novém roce nervy a prohlásil, že názor prezidenta V. Klause na jmenování senátora K. Schwarzenberga ministrem zahraničí, ovlivnila národně obrozenecká obsese: „My Češi si v sobě neseme určitý pocit, že našimi největšími nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant. A tahle národně obrozenecká obsese se promítla jak do názoru Jana Zahradila, tak Václava Klause.“
Současně kritizoval některé postoje svých spolustraníků europoslance J. Zahradila, ministra financí V. Tlustého a pražského primátora P. Béma.
Ostře také reagoval na tvrzení, že ho prezident "napomenul" v souvislosti s předloženou podobou nové vlády. „Prezident tady není od toho, aby mě jako premiéra napomínal. Může napomínat vnuka, nikoli premiéra České republiky“.
Hned vzápětí ale šéf ODS M. Topolánek připustil, že udělal chybu, když některé stranické kolegy v médiích kritizoval příliš ostrým a osobním tónem
Co bylo dál, již ale patří do další kapitoly.